ECLI:CZ:US:2000:4.US.117.2000
sp. zn. IV. ÚS 117/2000
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti S., a.s., zastoupené JUDr. V. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 12. 1999, č.j. 10 Ca 236/99-46, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 1999, č.j. 2696/120/1999 a rozhodnutí Finančního úřadu v Táboře ze dne 15. 10. 1999, č. 980000143, č.j. 88225/98/110915/3747, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení a Finančního ředitelství v Českých Budějovicích jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 24. 2. 2000 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 12. 1999, č.j. 10 Ca 236/99-46, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o přezkoumání a zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 1999, č.j. 2696/120/1999, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Táboře ze dne 15. 10. 1998 č. 980000143 č.j. 88225/98/110915/3747, kterým jí byla dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za rok 1995 ve výši 15 325 390,- Kč. Stěžovatelka současně navrhla, aby Ústavní soud zrušil i uvedená rozhodnutí finančních orgánů a Finančnímu úřadu v Táboře zakázal pokračovat v provádění kontroly daně z příjmů právnických osob za daňové období 1995.
Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem a způsobem, který stanoví zákon, a právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny. Svá tvrzení dovozuje ze skutečnosti, že finanční úřad v Táboře, jako orgán veřejné moci, zahájil oznámením ze dne 24. 8. 1998 kontrolu daně z příjmů právnických osob za daňové období roku 1995, která již jednou, v roce 1996, předmětem daňové kontroly byla. Dále stěžovatelka argumentuje obdobně jako Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 4. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 86/99 a dovozuje, že v jejím případě měla být daňová kontrola zastavena podle §27 odst. 1 písm. e) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, neboť ve stejné věci již jednou bylo pravomocně rozhodnuto.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že názor stěžovatelky, podle něhož daňovou kontrolu jedné a téže daně u téhož daňového subjektu za totéž zdaňovací období nelze opakovat, nemá oporu v žádném ustanovení zákona č. 337/1992 Sb. Ustanovení §16 cit. zákona nebrání tomu, aby správce daně následně, např. poté, co budou zjištěny nové skutečnosti, provedl u stejného daňového subjektu další, tentokráte účelově zaměřenou daňovou kontrolu, jak tomu bylo právě u stěžovatele, kde byly správcem daně prověřovány jen obchodní případy realizované s firmou D., s.r.o. známou svými aktivitami za účelem "optimalizace daňových základů". Jediné omezení vyplývá z ust. §47 cit. zákona, kde jsou stanoveny lhůty pro vyměření daně. Argumentace stěžovatelky odkazem na ust. §27 odst. 1 písm. e) cit. zákona na danou věc nedopadá, neboť nebylo rozhodováno k návrhu a výše cit. ustanovení §47 zákona o správě daní a poplatků, které stanoví "jinak", umožňuje, aby správce daně daň již jednou vyměřenou nebo doměřenou, podle výsledků daňové kontroly opakovaně doměřil, vyjdou-li najevo nové skutečnosti, tak jak tomu bylo v předmětné věci, kdy v pořadí druhá daňová kontrola byla účelově zaměřena jen na obchodní případy stěžovatele se společností D. s.r.o., finančními orgány do té doby neprověřovanými. Podle přesvědčení krajského soudu nejde proto o případ, kdy mělo být daňové řízení zastaveno, protože ve věci bylo již pravomocně rozhodnuto, jak se jednalo v nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 86/99. Závěrem vyjádřil přesvědčení, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky a navrhl, aby ústavní stížnost byla nálezem zamítnuta.
Vedlejší účastník Finanční ředitelství v Českých Budějovicích ve vyjádření k ústavní stížnosti zrekapituloval dosavadní průběh předmětného daňového řízení a uvedl, že námitka stěžovatelky, tj. že se jedná o opakovanou daňovou kontrolu, nebyla v průběhu daňového řízení uplatněna, stejně jako nebyla uplatněna v žalobě ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Z toho důvodu napadená rozhodnutí neobsahují jakékoliv zdůvodnění k této problematice. Má zato, že uvedená námitka je ryze účelová, je-li uplatněna až v ústavní stížnosti a to po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 86/99. Nicméně skutkový stav této daňové věci nelze ztotožnit s věcí, které se týkal uvedený nález, kde jednak opakovaná daňová kontrola byla prováděna po přezkumu příslušným soudem dle ust. §247 o.s.ř., a proto byla stěžovatelem uplatněna námitka res iudicata, jednak tato kontrola nebyla ukončena a petit stížnosti se týkal zákazu pokračovat v daňové kontrole. Vyjádřil nesouhlas s namítaným zásahem do ústavně zaručených základních práv. Pokud jde o namítané porušení čl. 36 Listiny, tato námitka není důvodná, když stěžovatelka využila svého práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a požádala krajský soud o přezkum daňového rozhodnutí. Dále nesouhlasí s námitkou, že nelze opakovat daňovou kontrolu na tutéž daň za stejné zdaňovací období. Má zato, že ustanovení §27 odst. 1 písm. e) zákona o správě daní a poplatků na danou věc nelze aplikovat. Z dikce cit. ustanovení vyplývá, že podmínkou pro zastavení řízení je podání návrhu ve věci a pravomocné rozhodnutí o něm. Daňová kontrola není "návrhem ve věci", ale je úkonem správce daně (nikoliv daňového subjektu). Zpráva o daňové kontrole je jedním z důkazních prostředků ve smyslu §31 odst. 4 cit. zákona, není však rozhodnutím ve smyslu §32 cit. zákona. V daném případě nelze aplikovat překážku res iudicata ve smyslu §27 odst. 1 písm. e) cit. zákona, neboť po přezkoumání Krajským soudem v Českých Budějovicích již žádné další řízení v téže věci nebylo rozhodnutím správce daně ukončeno. Dále vyjádřil přesvědčení, že ve lhůtě pro vyměření daně stanovené v §47 cit. zákona lze daň nejen vyměřit, ale i dodatečně vyměřit a to v souladu s ust. §46 odst. 7 cit. zákona., přičemž právní moc rozhodnutí o původním vyměření daně není jejímu dodatečnému stanovení (za stejné zdaňovací období) na překážku. V případě, že je před dodatečným vyměřením daně nutno ověřit okolnosti rozhodné pro správné stanovení daně u daňového subjektu, je nesporně oprávněn správce daně provést kontrolu, a to i když za dané zdaňovací období byla provedena. Návrh stěžovatelky, aby Ústavní soud Finančnímu úřadu v Táboře zakázal pokračovat v provádění kontroly daně z příjmů právnických osob za daňové období 1995, považuje vedlejší účastník za zcela neopodstatněný, neboť předmětná daňová kontrola u stěžovatelky byla řádně ukončena a je tudíž absurdní požadovat zákaz jejího pokračování. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu České Budějovice, sp. zn. 10 Ca 236/99 a správní spis Finančního ředitelství České Budějovice, č.j. 2696/120/1999, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu Krajského soudu České Budějovice neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatelky, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci.
Řízení ve správním soudnictví je ovládáno dispoziční zásadou. Soud nemůže přezkoumávat správní rozhodnutí nad rámec žalobcem v žalobě vymezený, tedy z vlastní iniciativy projev žalobce nahradit a sám na jeho místě vyhledávat možné právní vady aktu. Tvrzení žalobce tvoří vlastní podstatu žalobních bodů, jimiž je soud vázán (viz Bureš, Drápal, Mazanec: Občanský soudní řád - komentář, C.H. Beck, 2. vydání 1996, str. 714). Pokud tedy stěžovatelka ve své žalobě ze dne 30. 7. 1999, resp. do konce lhůty zákonem stanovené pro podání žaloby, skutečnosti uvedené v ústavní stížnosti nenamítla, tedy že opakovaná daňová kontrola stejné daně u téhož subjektu za stejné daňové období je dle jejího názoru nezákonná, nemůže později ve své ústavní stížnosti úspěšně namítat, že k porušení jejích ústavních práv došlo tím, že Krajský soud v Českých Budějovicích k těmto jí nenamítaným porušením nepřihlédl.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. 5. 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu