Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15.03.2000, sp. zn. IV. ÚS 127/99 [ nález / JANŮ / výz-3 ], paralelní citace: N 39/17 SbNU 273 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:4.US.127.99

sp. zn. IV. ÚS 127/99 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti D. T., zastoupené JUDr. J. Š., advokátem, proti rozhodnutí Okresního úřadu-pozemkového úřadu Nový Jičín ze dne 21.2.1997, č.j. PÚ/5684/3a.2/92-Va-72/9, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5.11.1998, č.j. 38 Ca 145/97-58, za účasti vedlejších účastníků: státního podniku Benzina, s.p., zastoupeného JUDr. P. M., advokátem, A. M. a F. N., zastoupenými JUDr. J. Š., advokátem, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížností (doplněnou a upravenou na základě výzvy Ústavního soudu) domáhá zrušení rozhodnutí Okresního úřadu-pozemkového úřadu Nový Jičín ze dne 21.2.1997, č.j. PÚ/5684/3a.2/92-Va-72/9, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5.11. 1998, č.j. 38 Ca 145/97-58. V ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její základní právo podle čl. 11 a čl. 24 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení základních práv a svobod, zakotvených v citovaných ustanoveních Listiny, spatřuje stěžovatelka především v tom, že v řízení o restitučním nároku pozemkový úřad a soud bez dalšího vycházely z toho, že stěžovatelkou požadovaný majetek byl zkonfiskován jejím rodičům podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., aniž by se zabývaly tím, zda byly v daném případě splněny pro konfiskaci zákonné podmínky. V doplnění ústavní stížnosti konkretizuje porušení základních práv tak, že podle jejího názoru bylo porušeno její právo a právo jejích sourozenců vlastnit majetek, který byl za okolností uvedených ve stížnosti neoprávněně zkonfiskován rodičům. Porušení tohoto práva spatřuje také v nadměrně extenzivním výkladu, který pozemkový úřad i soud zaujaly v otázce překážky vydání pozemků, pokud jde o nezastavěné pozemky nebo jejich části nezbytné pro provoz stavby a pokud jde o podzemní nádrže. Článku 24 Listiny se stěžovatelka dovolává ohledně údajného přihlášení se rodičů po záboru Sudet k německé národnosti, a to bez prejudice pro své tvrzení, že to nebyl ve skutečnosti otec stěžovatelky, kdo vyplnil sčítací arch ze dne 17.5.1939. Okresní úřad-pozemkový úřad Nový Jičín, ač jako účastník řízení Ústavním soudem řádně vyzván, se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Přípisem ze dne 10.5.1999 Ústavnímu soudu sdělil, že se vzdává postavení vedlejšího účastníka. K tomuto sdělení však Ústavní soud nepřihlédl, neboť Okresní úřad-pozemkový úřad Nový Jičín je účastníkem řízení ve smyslu §76 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jako orgán, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje. Městský soud v Praze konstatoval, že při přezkoumání napadeného rozhodnutí Okresního úřadu-pozemkového úřadu v Novém Jičíně dospěl k závěru, že v daném případě se nejednalo o zneužití dekretu č. 12/1945 Sb., neboť na původní vlastníky je třeba nahlížet jako na osoby německé národnosti, a odkázal na odůvodnění rozsudku. Ohledně tvrzené nesprávné aplikace §11 odst. 1 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb. soud upozornil, že ve věci již rozhodoval Krajský soud v Ostravě, a proto se soustředil pouze na to, zda se pozemkový úřad řídil právním názorem vysloveným tímto soudem. Městský soud v Praze považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Vedlejší účastník, Benzina, s.p., ponechává posouzení pozice stěžovatelky a jejích sourozenců jako osob oprávněných na úvaze a zhodnocení Ústavního soudu. Rozhodnutí o nevydání pozemku parc. č. 394 v kat. úz. Klokočov však považuje za správné. Pozemkový fond ČR, územní pracoviště Nový Jičín, má za to, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky. Postavení vedlejšího účastníka se vzdal. Vedlejšího účastenství se také vzdala obchodní společnost TATRA, a.s., Kopřivnice. Další vedlejší účastníci, tj. A. M., E. H. a F. N., se s obsahem ústavní stížnosti ztotožnili, E. H. se posléze účastenství vzdala. Z předložených podkladů, jakož i z vyžádaných vyjádření účastníků a vedlejších účastníků, ze spisu Okresního úřadu-pozemkového úřadu Nový Jičín sp.zn. PÚ/5684/3a.2/92-Va-72/9 a ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 38 Ca 145/97 učinil Ústavní soud následující zjištění: Stěžovatelka, společně se svými sourozenci, v řízení o ústavní stížnosti vystupujícími v postavení vedlejších účastníků, uplatnila jako oprávněná osoba podle §2 odst. 2 písm. c) zákona č. 243/1992 Sb., postupem podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), dne 2.7.1992 restituční nárok na vydání souboru pozemků v kat. úz. Klokočov. Nárok byl doložen výpisy z příslušných vložek pozemkové knihy, v nichž byla zaznamenána konfiskace majetku rodičů stěžovatelky (podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb.), výměry býv. KNV v Ostravě, jímž bylo vráceno čs. státní občanství rodičům stěžovatelky, a dalšími listinnými důkazy. Okresní úřad-pozemkový úřad Nový Jičín o uplatněném restitučním nároku opakovaně rozhodoval, nejprve rozhodnutím ze dne 18.3.1994, které bylo k podaným opravným prostředkům dvěma rozsudky Krajského soudu v Ostravě zrušeno, posléze rozhodnutím ze dne 23.11.1994, jež v odstavci I. nabylo dne 23.11.1995 právní moci, a v odstavci II. bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21.5.1996, č.j. 22 Ca 2/95-43 (ve spojení s opravným usnesením ze dne 21.8.1996), pokud se týkalo pozemků parc. č. 660, 640/1, 659 a 718 (nyní parc. č. 395 a 394), ve zbývající části bylo potvrzeno a nabylo právní moci 15.8.1996. Na to Okresní úřad-pozemkový úřad Nový Jičín rozhodnutím ze dne 15.11.1996 rozhodl o vlastnictví k částem pozemků parc. č. 659, 660 a 640/1 označených v příslušném geometrickém plánu (rozhodnutí nabylo právní moci 2.1.1997), v dalším rozhodnutí ze dne 21.2.1997 rozhodl, že oprávněné osoby nejsou vlastníky požadovaných nemovitostí. Na základě podaných opravných prostředků proti tomuto rozhodnutí rozhodovaly ve věci Krajský soud v Ostravě a Městský soud v Praze (s ohledem na místní příslušnost podle §246a obč. soudního řádu a v závislosti na tom, že opravný prostředek podalo několik navrhovatelů s rozdílnými trvalými pobyty). Oba soudy napadané rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdily. Ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích upozornil, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu nepřísluší právo dozoru nad rozhodováním obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů, příp. jiných orgánů, je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolává ochrany těchto práv, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízením jim předcházející. Stěžovatelka především namítá, že došlo k porušení jejího práva a práva jejích sourozenců, zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny, vlastnit majetek, který byl za okolností ve stížnosti uvedených neoprávněně zkonfiskován jejím rodičům. Při posuzování zásahu do práva chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny nemá Ústavní soud žádný důvod odchýlit se od své dosavadní aplikační praxe, v jejímž rámci zdůrazňuje, že tímto ustanovením je chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně (např. nález Ústavního soudu, sp. zn. III.ÚS 23/93, in Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., vydání 1., Praha, C.H. Beck, 1994, str. 45). Stěžovatelka opomíjí, že soubor restitučních předpisů přijatých v České republice počátkem 90. let založil (za stanovených podmínek) vznik práva dřívějších vlastníků a jejích právních nástupců na obnovení vlastnictví, nezaložil přímo vlastnické právo. Z tohoto pohledu se proto stěžovatelka nemůže domáhat ochrany zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť právo každého vlastnit majetek zvoleným postupem zákonodárných sborů nebylo dotčeno. Vzhledem k mimořádné pozornosti, kterou si zasluhují restituční záležitosti, zaměřil se Ústavní soud také na stěžovatelčinu námitku ohledně nadměrně extenzivního výkladu při posuzování podmínek pro vydání nemovitostí, zejména zda nejde o nemovitosti, které nelze vydat ve smyslu §11 zákona o půdě, konkrétně zda nejde o pozemky, které byly po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěny (nejde-li o stavbu nebránící zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou a nebo stavbu umístěnou pod povrchem země, přičemž za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24.6.1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutnou k provozu stavby - §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě). Ústavní soud konstatuje, že v dosavadní praxi obecných soudů se vyskytly interpretační i aplikační odlišnosti při hodnocení citovaného ustanovení (na což reaguje řada nálezů Ústavního soudu, např. nález sp. zn. IV.ÚS 68/94, in Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., vydání 1., Praha, C.H.Beck, 1995, str. 189 a násl.). Ústavní soud v citovaném nálezu především zdůraznil, že pokud je zásadní spornou otázkou to, zda existuje či neexistuje překážka bránící ve vydání pozemku ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, je povinností soudu (ovšem i pozemkového úřadu) hodnověrným způsobem zhodnotit, zda předmětné pozemky jsou skutečně takového charakteru, že je vydat nelze. V posuzovaném případě Ústavní soud zjistil, že povahou pozemků, na jejichž vydání uplatnila stěžovatelka s dalšími oprávněnými osobami restituční nárok, se pozemkový úřad zabýval již v původním rozhodnutí z 18.3.1994. Tehdy rozhodl o nevydání souboru pozemků, mezi nimiž byly také všechny pozemky uvedené v napadeném rozhodnutí. Jejich nevydání zdůvodnil tím, že jsou buď pozemky zastavěnými, či bezprostředně souvisejí s vnitrozávodními komunikacemi a průmyslovými objekty. Přitom se nespokojil jen s argumenty povinné osoby, ale záležitost zkoumal ze snímků katastrální mapy, stavebního povolení i kolaudačního rozhodnutí. Nepřihlédl tehdy ke stanovisku oprávněných osob, že ozeleněné plochy uvnitř areálu závodu lze využít k zemědělské nebo lesní výrobě, neboť takové využití by bylo v rozporu s požadavky hygienickými, požární bezpečnosti, bezpečnosti práce a v rozporu se stavebními předpisy. Také pozemky parc. č. ... hodnotil jako zastavěné, protože na prvním z nich se nacházejí podzemní nádrž pohonných hmot a příjezdová komunikace, na druhém jsou umístěny výdejní stojany a objekt pro obsluhu. S tímto stanoviskem se ztotožnil Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 21.7.1994, č.j. 22 Ca 241/94, i když rozhodnutí pozemkového úřadu zrušil (avšak z jiného důvodu). Pozemkový úřad rozhodl o nevydání souboru pozemků opětovně (rozhodnutí ze dne 23.11.1994) a nevydání zdůvodnil totožnými důvody. Při rozhodování o dalším opravném prostředku oprávněných osob krajský soud velmi důkladně posuzoval rozsah, v jakém nezastavěné části pozemků bezprostředně souvisejí se stavbou a jsou nutné k jejímu provozu (soud provedl ohledání na místě samém dne 14.5.1996). Krajský soud zrušil rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání pozemků, pokud šlo o pozemek parc. č.... když shledal, že v jejich částech sloučených do pozemku parc. ... by mělo dojít k vydání) a parc. č. ... , ovšem z důvodu nesprávně označené povinné osoby (jinak je hodnotil jako nemovitosti, které nelze vydat), ve zbývající části rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání pozemků potvrdil. Pozemkový úřad zadal vyhotovení geometrického plánu pro reálné rozdělení nemovitostí a rozhodnutím ze dne 15.11.1996 vydal pozemek parc. č...., který vznikl z dílů pozemků parc.č.... Rozhodnutí nabylo právní moci dne 2.1.1997. Za účelem dořešení restitučního nároku si vyžádal další důkazy - stavební povolení, kolaudační rozhodnutí, zápisy do stavebních deníků prokazujících skutečné datum zahájení staveb, aby napadeným rozhodnutím ze dne 21.2.1997 rozhodl, že zbývající pozemky se nevydávají a že za ně bude poskytnuta náhrada. Pokud o podaném opravném prostředku rozhodovaly soudy, oba soudy konstatovaly, že překážka k jejich vydání [ve smyslu citovaného ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb.] je dána. Městský soud v Praze ve svém rozsudku uvedl, že předmětem jeho zkoumání byla okolnost, zda se pozemkový úřad řídil právním názorem vysloveným soudem v předcházejících zrušujících rozsudcích. Po zhodnocení závěrů dosažených v řízeních předcházejících napadeným rozhodnutím nezjistil Ústavní soud porušení základního práva nebo svobody stěžovatelky. Stěžovatelka podstatnou část námitek vznášených proti napadaným rozhodnutím spojuje s porušením svého základního práva chráněného v čl. 24 Listiny. Je však patrno, že v žádné fázi řízení o restitučním nároku nedošlo k diskriminaci stěžovatelky z důvodu její příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, což je obsahem ochrany práva zakotveného v čl. 24 Listiny, jehož se stěžovatelka dovolává. Stěžovatelka ve své původní stížnosti ze dne 4.3.1999, v jejím doplnění ze dne 1.4.1999, tak v dalších podáních adresovaných Ústavnímu soudu, opakovaně zdůrazňuje, že při konfiskaci majetku rodičů nebyly naplněny stanovené podmínky a že proto došlo ke zneužití Benešových dekretů. Uvádí, že pokud Ústavní soud nezaujme stanovisko k češství její rodiny, nemůže být případ spravedlivě vyřešen. K tomu je nutno uvést, že podle tzv. Benešových dekretů mohl být konfiskován majetek nejen Němcům a Maďarům, ale i dalším skupinám osob. Dále je nezbytné vzít na zřetel, že zák. č. 243/1992 Sb. koresponduje filozofii restitučního procesu založené na myšlence, že nelze odčinit veškeré spáchané křivdy, přitom je jediným zákonem prolamujícím časovou hranici stanovenou 25.únorem 1948, a tudíž napravuje některé další křivdy, které se staly před tímto obdobím. Jeho účel spočívá v nápravě těch křivd, jež vznikly v důsledku platnosti nebo zvláštního použití právních předpisů nebo na základě jiných vymezených důvodů na území ČR (srov. §1). Proto se na jeho základě stali oprávněnými osobami, nad rámec původního okruhu osob dle zákona č. 229/1991 Sb., i ti, kteří ztratili majetek podle zmíněných Benešových dekretů o konfiskaci, neprovinili se proti tehdejšímu čs. státu a nabyli zpět občanství. Stěžovatelka i její sourozenci spatřují svoji křivdu v tom, že na jejich rodiče byly neprávem vztaženy dekrety č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. podle nichž došlo ke konfiskaci majetku. Ústavní soud, při vědomí toho, že nelze napravit všechny spáchané křivdy, spatřuje u stěžovatelky nápravu křivd v tom, že je považována za osobu oprávněně se účastnící restituce, a že její restituční nárok byl shledán důvodným. V jejím případě však bylo předmětem právního posouzení, zda jí lze vydat původní pozemky, či zda vydání nebrání některá ze zákonných překážek (srov. §11 odst. 1 zákona o půdě), a proto jí budou převedeny jiné pozemky z vlastnictví státu (§11 odst. 2 zákona o půdě). Vzhledem ke zjištěným skutečnostem Ústavní soud zamítl ústavní stížnost podle ustanovení §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 15. března 2000