ECLI:CZ:US:2000:4.US.14.2000
sp. zn. IV. ÚS 14/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. března 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti P. K., zastoupeného JUDr. T. V., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 1999, čj. 10 Co 1175/99-385, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě stěžovatel obsáhle dovozuje, že tímto rozsudkem byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Napadený rozsudek se opírá zejména o znalecké posudky znalců MUDr. J. N. a PhDr. A. Š., ačkoli tyto posudky lze považovat za neobjektivní, ba neprofesionální, a to ve všech relevantních bodech. Podle názoru stěžovatele jsou v daném případě splněny zákonné podmínky pro svěření nezletilého do střídavé výchovy obou rodičů a v tomto směru, jakož i v jiných směrech, je napadený rozsudek v rozporu se zájmy nezletilého. Krajský soud rovněž nesprávně posoudil výchovné schopnosti a odpovědnost matky a jednostranně vyhodnotil i vazby nezletilého na sourozence, když staršího O. již delší dobu vychovává babička. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení napadeného rozsudku.
Z obsahu spisu 1 P 144/97 Okresního soudu ve Vsetíně Ústavní soud zjistil, že usnesením tohoto soudu ze dne 26. 2. 1997, čj. 1 Nc 739/97-28, byla schválena dohoda rodičů o svěření nezletilého A. K., nar. 22. 8. 1995, do výchovy matky V. Z. Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 25. 9. 1998, čj. 1 P 44/97-240, byl sice, mimo jiné, zamítnut návrh stěžovatele na svěření nezletilého A. K. do střídavé výchovy obou rodičů, po vydání zrušujícího usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 2. 1999, čj. 10 Co 1103/98-281, rozhodl však Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 5. 10. 1999, čj. 1 P 44/97-347, tak, že nezletilého A. K. svěřil do střídavé výchovy rodičů, dospěv v tomto rozhodnutí k závěru, že oba rodiče jsou schopni nezletilého A. vychovávat a že nezletilý má citové vazby k oběma rodičům. Podle názoru okresního soudu střídavou výchovou dojde nepochybně ke zklidnění vztahů mezi rodiči, neboť odpadnou problémy týkající se přebírání a odevzdávání dítěte, kteréžto konfliktní situace střídavá výchova vylučuje. Krajský soud v Ostravě poté rozhodl napadeným rozsudkem tak, že návrh stěžovatele na změnu již citovaného rozhodnutí Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 26. 2. 1997 zamítl. V důvodech svého rozhodnutí poukázal krajský soud na to, že každá změna výchovného prostředí musí být posouzena z hlediska ustanovení §28 zákona o rodině, podle něhož soud může změnit rozhodnutí nebo dohodu rodičů o výkonu jejich rodičovských práv a povinností, změní-li se poměry. K takové změně poměrů však podle názoru krajského soudu v projednávané věci nedošlo, a to v rovině, svědčící pro to, aby stávající výchovné prostředí u matky mělo být měněno střídavou výchovou. Dosud omezený styk otce s dítětem odpovídal svého času útlému věku nezletilého, střídavá výchova pak přichází v úvahu zejména tam, kde se oba rodiče shodují na režimu výchovy, kde vzájemně i po rozchodu jsou schopni řešit výchovné problémy dítěte.
Ve své ústavní stížnosti přehlíží stěžovatel tu základní skutečnost, že napadené rozhodnutí řeší v prvé řadě otázku změny poměrů, odůvodňující ve smyslu ustanovení §28 zákona o rodině i změnu rozhodnutí o výkonu rodičovských práv a povinností. Jestliže tedy krajský soud v obsáhlém a přesvědčivém odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že k takové změně poměrů nedošlo, není projednávanou věc možno posunovat do roviny, v jaké soud při svém prvém rozhodování o výchově nezletilého dítěte posuzuje podmínky pro jeho výchovu u toho či onoho z rodičů. Jinými slovy, dohodli-li se rodiče nezletilého, tedy i stěžovatel, již v roce 1997 na tom, který z nich bude mít nezletilého ve své výchově, a byla-li tato dohoda schválena rozhodnutím soudu, potom důvody odůvodňující změnu takového rozhodnutí musí skutečně dosáhnouti intenzity změny poměrů ve všech jejích aspektech. Dospěl-li pak krajský soud k závěru, že v projednávané věci tato podmínka není splněna, nelze v tomto jeho hodnocení současného stavu, opírajícího se i o skutková zjištění, spatřovati nic, co by bylo způsobilé věc posunout do ústavně právní roviny, naopak odlišným hodnocením by Ústavní soud sám sebe definoval jen jako další soudní instanci.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy jeví se Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 9. března 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu