ECLI:CZ:US:2000:4.US.142.99
sp. zn. IV. ÚS 142/99
Usnesení
IV. ÚS 142/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti D. B., zastoupeného JUDr. M. M., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 15 Co 767/98, ze dne 6. 1. 1999, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR, zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Klatovech, čj. 7 C 128/97-44, ze dne 16. 9. 1998, vyslovující povinnost stěžovatele (žalovaného) zaplatit J. R. (žalobci) částku 6.722,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, odvozoval žalobce nárok na zaplacení předmětné částky ze skutečnosti, že se neuskutečnil zájezd do Chorvatska, který si objednal u stěžovatele jako samostatného podnikatele s živnostenským listem na provozování cestovní kanceláře. Stěžovatel tento zájezd nabízel na základě mandátní smlouvy uzavřené dne 29. 12. 1995 s cestovní kanceláří T., a.s. jako zájezd této smluvní cestovní kanceláře. Po zaplacení zálohy daného zájezdu žalobcem však cestovní kancelář T., a.s. ukončila svoji činnost a zájezd se proto neuskutečnil. Oba obecné soudy svými rozhodnutími, které stěžovatel považuje za právně vadné, nárok na zaplacení sporné částky žalobci přiznaly. Stěžovatel k těmto rozhodnutím namítá, že obecné soudy přes jeho opakovaná tvrzení nevzaly v úvahu skutečnost, že mezi ním a žalobcem nevznikl žádný právní vztah, natož vztah odpovědnostní, neboť byl na základě uzavřené mandátní smlouvy cestovní kanceláří T., a.s., zmocněn přímo k jednání za tuto cestovní kancelář, a to zmocněním obsaženým ve zmíněné mandátní smlouvě. Stěžovatel tak podle této smlouvy vystupoval vůči třetím osobám (zákazníkům) jako zprostředkovatel při nákupu zájezdů a služeb poskytovaných cestovní kanceláří T., a.s., nabízel a prodával zájezdy ve své prodejní síti pod jménem zmíněné cestovní kanceláře a byl povinen zákazníky upozornit na skutečnost, že nároky, vyplývající ze zprostředkované smlouvy, lze uplatnit vůči pořadateli, tedy cestovní kanceláři T., a.s. Stěžovatel přitom nezpochybňuje možný závěr odvolacího soudu o uzavření smlouvy příkazní, resp. jejího podtypu - smlouvy o obstarání věci se žalobcem, obstaratelem věci však v daném případě nebyl stěžovatel, nýbrž cestovní kancelář T., a.s. Stěžovatel nemohl zavinit náhlé ukončení činnosti cestovní kanceláře T., a.s., a je přesvědčen, že nebyl ve sporu pasivně věcně legitimován. Skutečnost, že v levém horním rohu přihlášky se objevuje v kolonce prodejce razítko stěžovatele a jeho podpis, není možno vykládat jako potvrzení účastenství ve smluvní vztahu s žalobcem. Jediným důvodem pro toto byla skutečnost, aby byla cestovní kancelář T., a.s., obeznámena, kdo zprostředkoval prodej zájezdu. Žalobce stvrdil svým podpisem, že byl obeznámen se všeobecnými podmínkami pro účast na zahraničních zájezdech T., a.s., které byly součástí všech nabídkových katalogů cestovní kanceláře T., a.s. V nich je zcela jasně a určitě uvedeno, kdo je pořadatelem zájezdů, kdo je prodejcem a s kým vzniká zákazníkovi smluvní vztah. Zda se s těmito podmínkami žalobce skutečně seznámil, nemůže být k tíži stěžovatele. Stěžovatel splnil všechny své povinnosti sjednané v mandátní smlouvě a při zastavení činnosti cestovní kanceláře T., a.s., informoval stěžovatel žalobce o této skutečnosti a poučil ho o možnosti uplatnění nároku vůči cestovní kanceláři T., a.s. Stěžovatel je přesvědčen, že zmocnění k výše uvedenému jednání za cestovní kancelář T., a.s., mu bylo dáno přímo v mandátní smlouvě samé, kterou s ní uzavřel. Dále namítá, že řízení před obecnými soudy bylo postiženo některými procesními vadami spočívajícími v posouzení provedených důkazů, z nichž byly vyzvednuty ty, které vedly k zamítnutí žaloby, aniž by se soudy vypořádaly s dalšími skutečnostmi nabízejícími se z ostatních provedených důkazů, jež byly v kontradikci se zjištěným skutkovým stavem věci. Ani jeden z obecných soudů se tak nevypořádal s tvrzením stěžovatele o zastupování na základě plné moci obsažené v samotné mandátní smlouvě, kdy stěžovatel uvedl výslovně i příslušné její články. Podobně se pak krajský soud nevypořádal s námitkou o dodatečném schválení právního úkonu učiněného bez existence plné moci, kdy cestovní kancelář T., a.s., stěžovateli obratem potvrzovala, zda zájezd je či není obsazen a vzala podle stěžovatelova názoru na vědomí skutečnost, že stěžovatel jejím jménem a na její účet získal zákazníka. Krajský soud se v této souvislosti omezil na stručné konstatování, že dospěl k závěru, že tento právní úkol nebyl dodatečně zmocnitelem schválen, z čehož není vůbec zřejmé, jakými úvahami se při posuzování uvedeného tvrzení stěžovatele řídil.
Jako další námitku stěžovatel uvádí, že krajský soud v závěru odůvodnění svého rozhodnutí dospěl ke zcela jinému právnímu titulu, na jehož základě byl žalobce oprávněn se domáhat plnění vůči stěžovateli, a to k institutu bezdůvodného obohacení dle ustanovení §451 odst. 2 o.z. Stěžovateli tak měla vzniknout povinnost vydat majetkový prospěch. Soud je však, podle stěžovatelova názoru, při rozhodování vázán právním důvodem, ze kterého žalobce svůj nárok dovozuje, a nemůže svévolně přisoudit nárok z právního důvodu jiného, což krajský soud učinil.
V závěru stěžovatel uvádí, že spatřuje rozhodnutí Ústavního soudu potřebným i z obecného hlediska, neboť napadené rozhodnutí krajského soudu má zásadní vliv na četnost dalších obdobných soudních sporů. Soudní praxe je při posuzování předmětné problematiky nejednotná, neboť drtivá většina obdobných žalob byla zamítnuta jako nedůvodná. Stěžovatel tak jako jediný nese vůči zákazníkům takovouto odpovědnost. S ohledem na porušení základních práv zaručených mu v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR považuje stěžovatel napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni za zcela právně vadné a odporující ústavním předpisům a navrhuje jeho zrušení.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Plzni a připojil si spis Okresního soudu v Klatovech, sp. zn. 7 C 128/97.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Plzni uvádí, že není správné stěžovatelovo tvrzení o tom, že odvolací soud posoudil nárok žalobce z titulu náhrady škody i vydání bezdůvodného obohacení. Jak vyplývá z prvého odstavce odůvodnění rozsudku, jde o stručnou rekapitulaci obsahu výroku i odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, jež nevyjadřuje právní názor odvolacího soudu. Dále je z odůvodnění zcela zřejmé, že se odvolací soud zcela ztotožnil se skutkovými závěry soudu I. stupně, odlišně však nárok posoudil po právní stránce, přičemž takový postup o.s.ř. umožňuje. S tím pak souvisí i další námitka stěžovatele, že soud je vázán právním důvodem uplatněného nároku, jak jej vyjádřil žalobce. Tento názor je však nesprávný, neboť žalobě je možno vyhovět na základě zjištěného skutkového stavu i podle jiných ustanovení právních předpisů, než těch, kterých se dovolal žalobce, je-li proto opora v žalobních tvrzeních. V dalším pak opakuje krajský soud předchozí své závěry, že vztahy vzniklé mezi účastníky smlouvy o zajištění zájezdu se řídí ustanoveními §724 a násl. o.z. o příkazní smlouvě, resp. ustanoveními §733 a násl. o.z. o smlouvě o obstarání věci, a že tedy byl stěžovatel v řízení pasivně legitimován. Konečně v závěru vyjádření odkazuje krajský soud na rozhodnutí uveřejněné pod č. 51 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, v němž se stejná otázka také řeší, a to shodně, jak to učinil odvolací soud v předmětném řízení.
Meritum posuzované ústavní stížnosti představuje především nesouhlas stěžovatele s právními závěry, k nimž dospěly obecné soudy na základě provedeného dokazování a učiněných skutkových zjištění. Z uzavřených smluv stěžovatele se žalobcem (smlouva o zajištění zájezdu ze dne 15. 4. 1997) a s cestovní kanceláří T., a.s. (smlouva mandátní o obchodním zastoupení při prodeji ze dne 29. 12. 1995) stěžovatel dovozuje jednoznačný právní závěr, že mezi ním a žalobcem nevznikl žádný právní vztah, nýbrž že je zde pouze právní vztah mezi žalobcem jako objednatelem a cestovní kanceláří T., a.s., jako obstaratelem. Stěžovatel v podstatě všechna tato svá tvrzení uplatnil již v odvolání podaném proti rozhodnutí prvoinstančního soudu, jímž bylo žalobnímu návrhu vyhověno. Odvolací soud se těmito stěžovatelovými tvrzeními a vyslovenou argumentací, včetně námitek týkajících se posouzení provedených důkazů a zjištěného skutkového stavu věci zabýval a vypořádal. Vycházel ze skutkových zjištění soudu I. stupně, která považoval za správná, z nichž vyplynulo, že žalobce si u stěžovatele, jako provozovatele cestovní kanceláře, objednal účast na jednom ze zájezdů, o čemž byla dne 15. 4. 1997 uzavřena smlouva. Písemné vyhotovení smlouvy je opatřeno mj. logem cestovní kanceláře T., a.s., jako prodejce byl označen stěžovatel, objednavatelem byl žalobce. Zájezd byl popsán v katalogu T., a.s., kde jsou zveřejněny i podmínky účasti na těchto zájezdech, s nimiž se žalobce mohl seznámit. Ke konání zájezdu nakonec nedošlo, neboť před plánovaným odletem podalo představenstvo T., a.s., návrh na prohlášení konkursu. Stěžovatel pak zájezd nezajistil jiným způsobem, ačkoliv žalobce zaplatil požadovanou zálohu ve výši 6.722,- Kč. Pokud jde o závěry právní, odvolací soud v odůvodnění jednak odkázal na rozsudek soudu I. stupně v části, kde tento dovodil neexistenci plné moci uzavřené mezi stěžovatelem a T., a.s., k přímému zastoupení T., a.s., při prodeji zájezdů. Dále uvedl, že podle obsahu smlouvy z 15. 4. 1997 je nepochybné, že stěžovatel se zavázal zajistit žalobci zájezd - tedy obstarat jeho záležitost. Vzájemné vztahy mezi účastníky takové smlouvy upravuje ustanovení §724 a nás. o.z. o příkazní smlouvě, a ustanovení §733 a násl. o.z. o smlouvě o obstarání věci. Tento záměr je zřejmý, neboť uzavřením smlouvy vznikl vztah mezi stěžovatelem jako obstaratelem a žalobcem jako objednatelem, přičemž je to právě stěžovatel, kdo byl v tomto řízení pasivně legitimován, což ostatně vyplývá i z ustanovení §726 o.z., podle něhož je příkazník povinen provést příkaz osobně. Odvolací soud pak uzavřel, že za stavu, kdy mezi účastníky bylo nesporné, že objednanou záležitost stěžovatel nemohl poskytnout vzhledem k ukončení činnosti jiného subjektu, čímž se pro něj stalo plnění nemožným, zanikl stěžovatelův závazek vůči žalobci (§575 o.z.), zároveň mu ale vznikla povinnost vydat majetkový prospěch, který získal z důvodu, který odpadl (§451 odst. 2 o.z.), a tímto bezdůvodným obohacením, které je povinen vydat, je právě plnění, které stěžovatel od žalobce obdržel jako zálohu na odměnu za obstarání zájezdu ve výši 6.722,- Kč.
Ústavní soud vychází ze zásady, že nemůže zasahovat do pravomocných rozhodnutí obecných soudů za situace, kdy tyto dodržely v průběhu řízení procesní předpisy, jak se také v posuzované věci, jak patrno z obsahu připojeného spisu, stalo. Rozdílnost právního názoru stěžovatele od závěru obecného soudu sama o sobě není způsobilá založit porušení ústavně zaručených práv. Je třeba odkázat na čl. 90 Ústavy ČR, který přikazuje poskytovat zákonem stanoveným způsobem ochranu právům obecným soudům, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý. Je pak věcí Nejvyššího soudu ČR a nikoliv soudu Ústavního, aby svou judikaturou rozhodnutí obecných soudů sjednocoval.
Jak již výše Ústavní soud konstatoval, stěžovatel v posuzované ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky již uplatněné v odvolání, s nimiž se odvolací soud ve svém rozhodnutí o odvolání vypořádal. Staví tak Ústavní soud v zásadě do role třetí soudní instance, která mu však, jak již dal opakovaně najevo v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž vyjadřuje svůj nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, kdy se podle jeho názoru obecné soudy nevypořádaly s těmi skutkovými zjištěními, které by svědčily jinému než učiněnému právnímu závěru. Pokud jde o tuto stěžovatelovu námitku, pak z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v §132 o.s.ř., z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a nakolik je třeba dosavadní stav dokazování doplnit. Ústavnímu soudu v této souvislosti zásadně nepřísluší provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly, ale pouze zkoumat, zda napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelova základní práva. To se týká i námitky stěžovatele, že se obecné soudy nevypořádaly v plném rozsahu s některými důkazy. Odvolací soud se však, jak již shora Ústavní soud dovodil, se stěžovatelovými námitkami vztahujícími se k hodnocení důkazů, jež stěžovatel uplatnil v odvolacím řízení, vypořádal. Postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů, který pak vyústil do učiněných právních závěrů, nelze proto hodnotit jako postup překračující meze ústavnosti z pohledu namítaného porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR. Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěly obecné soudy k závěrům, se kterými se stěžovatel neztotožňuje, nemůže, jak již shora uvedeno, sama o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti.
Jako poslední uvádí stěžovatel námitku, že soud je při rozhodování vázán právním důvodem, ze kterého žalobce svůj nárok v řízení dovozuje, a nemůže proto svévolně přisoudit nárok z právního důvodu jiného, jak to podle jeho názoru nesprávně učinil odvolací soud institutem bezdůvodného obohacení. Ani s tímto stěžovatelovým názorem se však Ústavní soud nemohl ztotožnit. Nic totiž soudu, který především je povolán věc po právní stránce posoudit, nebrání, aby uplatněný nárok kvalifikoval právně jinak, než to v žalobě učinil žalobce, pokud ovšem vychází z téhož skutkového základu, na jehož podkladě byl nárok uplatněn, což v dané věci dodrženo bylo.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 7. února 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu