ECLI:CZ:US:2000:4.US.174.2000
sp. zn. IV. ÚS 174/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti města J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 12. 1999, č.j. 10 Ca 239/99-30, rozhodnutí Finančního ředitelství v Č. B. ze dne 7. 6. 1999, č.j. 1807/140/1999 a platebnímu výměru Finančního úřadu v J. H. ze dne 2. 3. 1999, č. 990000236, č.j. 11489/99/086960, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23.
12. 1999, č.j. 10 Ca 239/99-30, rozhodnutí Finančního ředitelství
v Č. B. ze dne 7. 6. 1999, č.j. 1807/140/1999 a platební výměr
Finančního úřadu v J. H. ze dne 2. 3. 1999, č. 990000236, č.j.
11489/99/086960, se zrušují.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 20. 3. 2000 se
stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 12. 1999, č.j.
10 Ca 239/99-30, rozhodnutí Finančního ředitelství v Č. B. ze dne
7. 6. 1999, č.j. 1807/140/1999 a platební výměr Finančního úřadu
v J. H. ze dne 2. 3. 1999, č. 990000236, č.j. 11489/99/086960.
Posledně uvedeným platebním výměrem byla stěžovateli vyměřena
podle zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani
z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, daň
z převodu nemovitostí ve výši 18.660,- Kč, podle pomůcky, tj.
ocenění předmětné nemovitosti tzv. nákladovým způsobem, po marném
uplynutí lhůty k odstranění pochybností v daňovém přiznání. Mezi
stěžovatelem a Finančním úřadem J. H. došlo k neshodě ohledně
stanovení tzv. ceny zjištěné, rozhodné pro základ daně z převodu
nemovitostí, v souvislosti s úplatným převodem bytové jednotky
z vlastnictví stěžovatele na kupující, dosavadní nájemce.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích byla
žaloba proti uvedenému rozhodnutí Finančního ředitelství v Č. B.
zamítnuta.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno
jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 36 odst.
1 a 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a že mu Krajský
soud v Českých Budějovicích neposkytl ochranu, ačkoliv bylo
zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených
v čl. 1 Ústavy České republiky ("Ústava"), čl. 4 odst. 1 a 2 a čl.
11 odst. 5 Listiny. V odůvodnění své stížnosti argumentuje
z větší části obdobně, jako v žalobě, resp. v předcházejícím
odvolání. Je přesvědčen, že Krajský soud v Českých Budějovicích
rozhodl v rozporu s ust. čl. 36 odst. 2 Ústavy, když vyložil ust.
§10 odst. 1 cit. zákona č. 357/1992 Sb. ve prospěch státu
a současně nepřihlédl k ustanovení §20 odst. 6 písm. g) cit.
zákona ve znění zákona č. 72/1994 Sb., podle něhož od daně
z převodu nemovitostí byly osvobozeny mj. převody bytů podle
zvláštních předpisů. Rovněž namítl porušení ustanovení §153 odst.
2 o.s.ř. Stěžovatel trvá na svém stanovisku, že cena, zjištěná ve
znaleckém posudku kombinací nákladového a výnosového způsobu, byla
zjištěna správně a v souladu se zvláštním předpisem. Vedle
argumentů uplatněných ve správní žalobě stěžovatel poukázal též na
nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 485/98
a vyjádřil přesvědčení, že stejně chybně jako ve věci, které se
týkal cit. nález Ústavního soudu, orgány veřejné moci postupovaly
i v jeho případě a tudíž že ke zdanění došlo v rozporu se zákonem.
Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve
svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v řízení, jež vedlo
k napadenému rozsudku, nebyla zpochybňována otázka, zda úplatný
převod podléhá zdanění, ale jednalo se pouze o to, jakou metodou
podle příslušného předpisu se pro účely zdanění stanoví tzv. cena
zjištěná podle zvláštního předpisu. Důvody, pro které zaujal
právní názor, že v daném případě nemohla být akceptována cena
stanovená kombinací nákladového a výnosového způsobu, jsou
podrobně rozvedeny v odůvodnění napadeného rozsudku. Jiná námitka
v žalobě uplatněna nebyla a tudíž žalobou napadené rozhodnutí
přezkoumával jen v rozsahu důvodů, v nichž nezákonnost spatřoval
žalobce. Neztotožňuje se s tvrzením, že v daném případě
postačovalo, když ve správní žalobě byly vylíčeny rozhodující
skutečnosti, a že tudíž nebylo třeba namítat skutečnosti uplatněné
až v ústavní stížnosti, tj. že předmětný prodej je ve smyslu ust.
§20 odst. 6 písm. g) zák.č. 357/1992 Sb. osvobozen od daně
z převodu nemovitostí. Řízení o žalobách je založeno na dispoziční
zásadě a soud žalobou napadené rozhodnutí nepřezkoumává ze všech
hledisek, které by přicházely v úvahu. V tomto směru poukázal na
nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 97/94. Z uvedených důvodů má
zato, že svým postupem neporušil ust. §153 o.s.ř., ani čl. 4
a 11 odst. 5 Listiny. Závěrem uvedl, že je mu nyní znám cit. nález
Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 485/98,
a z toho důvodu nečiní návrh, jak má být v dané věci rozhodnuto.
Finanční ředitelství v Č. B., jako vedlejší účastník, ve svém
vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že námitky uplatněné
stěžovatelem v ústavní stížnosti jsou de facto shodné s námitkami
vznesenými jak v odvolání, tak i v žalobě a z toho důvodu odkázal
na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí. Je toho názoru, že
skutečnost, že stěžovatel neměl v řízení před obecným soudem ve
věci úspěch, sama o sobě nepředstavuje porušení čl. 36 odst. 1
a 2 Listiny. Námitku, že převod předmětného bytu neměl být dle §20 odst. 6 písm.g) zákona č. 357/1992 Sb. předmětem zdanění,
stěžovatel nevznesl ani v odvolacím řízení ani v řízení před
soudem, když před těmito orgány namítal pouze způsob, kterým byla
nemovitost oceněna. Finanční ředitelství proto nepovažuje odkaz na
nález II. ÚS 485/98 za relevantní, neboť toto rozhodnutí se týká
jen účastníků daného řízení. Vedlejší účastník proto navrhl
zamítnutí ústavní stížnosti a současně uvedl, že na ústním jednání
netrvá.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Finančního úřadu v J. H.,
č.j. 11489/99/086960, a poté, co se seznámil se shromážděnými
podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti
a návrhům s ní spojeným je třeba vyhovět, a to z následujících
důvodů.
Pokud jde o namítané porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní
soud neshledal, že by postupem obecného soudu byl stěžovatel
zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je
v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo
Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Již
ze samotného faktu, že ústavní stížnost směřuje proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích, vydanému podle části páté,
hlavy druhé o.s.ř., a tudíž že rozhodnutí správního orgánu bylo
příslušným soudem přezkoumáno, lze evidentně dovodit, že právo na
soudní přezkum správního rozhodnutí zakotvené v čl. 36 odst. 1
a 2 Listiny nebylo porušeno.
Jiná je ovšem situace, pokud jde o namítané porušení čl. 11
odst. 5 Listiny s argumentací, že v případě stěžovatele byla daň
uložena v rozporu s ustanovením §20 odst. 6 písm. g) zákona č.
357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu
nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud akceptuje
vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích k ústavní
stížnosti a je si vědom, že v době rozhodování finančních orgánů
a správního soudu, stěžovateli i uvedeným orgánům veřejné moci
nebyl a nemohl být znám nález Ústavního soudu ze dne 30. 11.
1999, sp. zn. II. ÚS 485/98. Stěžovatel ve správní žalobě ústavní
argumentaci obsaženou v odůvodnění cit. nálezu ostatně také
neuplatnil a správní soud se pochopitelně neexistující námitkou
nezabýval. S ohledem na dispoziční zásadu, kterou je správní
soudnictví ovládáno, nelze krajskému soudu vytknout, že takto:
postupoval. Jinak řečeno, pokud by Ústavní soud posuzoval soudní
rozhodnutí izolovaně, byl by nucen ústavní stížnost odmítnout.
S přihlédnutím k případu jako celku je však nucen Ústavní
soud vyslovit, že napadenými rozhodnutími správních orgánů bylo
porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatele zakotvené
v čl. 11 odst. 5 Listiny. Tento závěr je založen na právním
názoru, který Ústavní soud zaujal v nálezu, sp. zn. II. ÚS
485/98, ze dne 30.11.1999, tedy na výkladu závaznosti "poznámek
pod čarou" v právním předpisu. Na odůvodnění tohoto nálezu proto
senát odkazuje s tím, že ke zdanění nedošlo na základě zákona.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí správce daně trpí stejnými
nedostatky, jako rozhodnutí ve výše uvedené věci (a v řadě dalších
věcí, kde bylo Ústavním soudem rozhodnuto obdobně), nepovažoval
senát, zejména z důvodů procesní ekonomie, za vhodné, aby zjevná
nezákonnost rozhodnutí musela být řešena postupem podle části páté
zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
pozdějších předpisů.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu
nezbylo, než podle ust. §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrhu zcela
vyhovět a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci podle §82 odst.
3 písm. a) cit. zákona zrušit, aniž by se zabýval dalšími
tvrzeními uvedenými v ústavní stížnosti.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 12. září 2000