ECLI:CZ:US:2000:4.US.179.2000
sp. zn. IV. ÚS 179/2000
Usnesení
IV. ÚS 179/2000
Ústavní soud rozhodl dne 8. srpna 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti T. V., zastoupeného Mgr. F. J., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 2. 2000, čj. 5 To 78/2000-151, a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 25. 11. 1999, čj. 1 T 75/99-126, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, kterými byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy krádeže, porušování domovní svobody a loupeže a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, stěžovatel směřuje proti výroku o vině a trestu týkajícího se trestného činu loupeže a uvádí, že v průběhu trestního řízení nebyla jeho vina jednoznačně prokázána, a proto bylo zcela na místě, aby obecné soudy za použití zásady in dubio pro reo rozhodly v jeho prospěch. Stěžovatel se postupem a rozhodnutími obecných soudů cítí být dotčen ve svých právech ústavně zaručených v článku 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a žádá Ústavní soud, aby napadené rozsudky v příslušné části zrušil.
Ze spisu Okresního soudu v Děčíně, sp. zn. 1 T 75/99, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl uznán vinným a odsouzen mimo jiné pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a k náhradě škody poškozenému K. K. ve výši 2 016,-- Kč. Tohoto trestného činu se dopustil tím, že poškozeného fyzicky napadl, rozbil mu brýle a odcizil ze zadní kapsy kalhot peněženku s částkou 2 016,-- Kč. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že Okresní soud v Děčíně dospěl k tomuto závěru poté, co mimo jiné vyslechl stěžovatele, poškozeného a svědka M. B. Stěžovatel nepopřel, že poškozeného napadl pod vlivem alkoholu pouze ze vzteku pro jeho vychloubání, ale tvrdil, že peněženku mu neodcizil. Poškozený popsal útok stěžovatele včetně okamžiku, kdy mu stěžovatel vytáhl peněženku ze zadní kapsy kalhot, zatímco se shýbal pro rozbité brýle, a svědek potvrdil fyzické napadení poškozeného stěžovatelem. Ohledně momentu, ve kterém mělo dojít k odcizení peněženky, svědek změnil svoji výpověď a u hlavního líčení vypovídal odlišně než v přípravném řízení, přičemž bylo patrno, že se snažil svojí výpovědí před soudem stěžovateli pomoci, výpověď z přípravného řízení měnil nebo ji podával tak, aby byla co nejméně nepříznivá. V rámci hodnocení všech provedených důkazů pak soud prvého stupně uzavřel, že stěžovatel napadl poškozeného v úmyslu zmocnit se jeho peněz, udeřil jej do obličeje a poté mu odcizil peněženku. Podle soudu stěžovatel věděl, že poškozený nosí silné brýle a že je bez nich prakticky dezorientovaný, a proto v okamžiku, kdy se poškozený snažil najít na zem úderem sražené brýle a byl v předklonu, vytáhl mu stěžovatel stojící za ním peněženku ze zadní kapsy kalhot, což poškozený zcela konkrétně cítil. Soud neuvěřil výpovědi stěžovatele ani výpovědi svědka v části změněné u hlavního líčení a uvedl, že u obou je patrný hlavní zájem nespojovat napadení s penězi, a tím dosáhnout jiné, příznivější, právní kvalifikace než loupeže.
Odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl, když v plném rozsahu potvrdil správnost skutkových zjištění a právních závěrů soudu prvého stupně.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je opakování nesouhlasných námitek vůči právnímu hodnocení skutkového stavu obecnými soudy (tj., zda stěžovatelovo dané chování a jednání vůči poškozenému K. K. naplnilo skutkovou podstatu trestného činu loupeže, a to též z hlediska prokázání subjektivní stránky trestného činu), které stěžovatel uplatnil již před obecnými soudy a s nimiž se tyto soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již několikrát poukázal na to, že jako orgán ochrany ústavnosti nezasahuje generelně do jurisdikce obecných soudů. Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu, jakož i ustanovením §125 trestního řádu, a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, jak se vypořádal s obhajobou, případně proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat, a to ani tehdy, pokud by s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdy by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádném možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za ocitající se v rozporu s ústavně chráněnou zásadou řádného a spravedlivého procesu. K takové situaci však v projednávaném případě nedošlo.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu