ECLI:CZ:US:2000:4.US.182.99
sp. zn. IV. ÚS 182/99
Usnesení
IV. ÚS 182/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti JUDr. S. H., zastoupeného JUDr. Z. H., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 1. 1999, čj. 25 Cdo 2046/98-59, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 1998, čj. 12 Co 509/98-42 a rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. 5. 1997, čj. 9 C 193/96-15, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel, s odvoláním na porušení jeho základních práv a svobod chráněných Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod, Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jeho žalobě na přiznání částky 26.500,- Kč, jako náhrady škody na dva revolvery a jednu šavli, kterou zapůjčil panu J. K. k výzdobě jeho sklípku. Sporu, který je předmětem ústavní stížnosti předcházel spor, vedený u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 9 C 165/93, v němž soud nevyhověl jeho návrhu na vydání zbraní podle §126 obč. zák., neboť odpůrce je v mezidobí daroval dalším osobám. Za této situace uplatnil navrhovatel výše uvedený nárok na náhradu škody, přičemž zavinění spatřuje v tom, že odpůrce neoprávněně disponoval zbraněmi, jichž nebyl vlastníkem, a znemožněním jejich navrácení způsobil navrhovateli škodu.
Navrhovatel namítá nedostatečně zjištěný skutkový stav a nesouhlasí s provedeným dokazováním, na základě kterého soud dospěl k nesprávnému závěru v tom smyslu, že ve sporném případě se mezi účastníky nejednalo o půjčku zbraní, ale o jejich darování. Především poukazuje na neprůkaznost svědeckých výpovědí a nejasnosti ohledně druhu a výkonu prací, které měly být důvodem pro darování zbraní. Rovněž namítá procesní nedostatky řízení, spočívající v tom, že soud nevyhověl jeho návrhu na výslech svědka M.H., nebylo vyhověno jeho žádosti o opravu a doplnění protokolu a dále, že mu v řízení před soudem I. stupně nebylo umožněno přednést závěrečnou řeč. Stejně tak nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu ČR, vyslovenými v usnesení tohoto soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, o tom, že ke zkrácení jeho procesních práv nedošlo.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Litoměřicích, sp. zn. 9 C 193/96, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Ústavní soud již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem.
Z obsahu připojeného spisu je zřejmé, že podstatou ústavní stížnosti je polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Navrhovatel pouze opakuje námitky, které již vznášel v řízení před obecnými soudy včetně Nejvyššího soudu ČR. Obsah spisu nasvědčuje tomu, že obecné soudy při projednávání sporu, kde klíčovou otázkou bylo posouzení, zda v letech 1964 až 1966 mezi účastníky sporu došlo k půjčení či darování zbraní, postupovaly v souladu s §132 o.s.ř., neboť provedly rozsáhlé dokazování, zejména výslechem řady svědků, přičemž dospěly k závěru, že navrhovatel neprokázal své tvrzení o pouhé půjčce zbraní, ale vzaly za prokázané, že zbraně byly odpůrci darovány. Soudy svá tvrzení v souladu s ustanovením §157 o.s.ř. také řádně odůvodnily, uvedly o které důkazy opřely svá tvrzení, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily a které právní předpisy pro posouzení skutkového stavu aplikovaly. Soud také odpovídajícím způsobem zdůvodnil, proč nevyhověl návrhu na výslech svědka M. H. Pokud jde o námitku, že navrhovateli nebylo z časových důvodů umožněno přednést závěrečnou řeč, Ústavní soud se ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu ČR v této věci, tj. že žalobci bylo v průběhu celého řízení, včetně odvolacího řízení, umožněno vyjádřit se k provedeným důkazům, přednést námitky a navrhovat důkazy a vyjádřit se k právní stránce věci, přičemž těchto svých práv plně využil. Možnosti pronést závěrečnou řeč ve smyslu §118 odst. 3 o.s.ř. mohl navrhovatel využít v řízení odvolacím. Pokud jde o námitku, že nebylo vyhověno žádosti navrhovatele o opravu protokolu o jednání, má Ústavní soud za to, že tato skutečnost sama o sobě nemohla s ohledem na rozsáhlé důkladné dokazování jakkoliv ovlivnit skutkové a právní závěry soudu či zapříčinit protiústavnost napadených rozhodnutí.
Skutečnost, že soudy nevyhověly všem návrhům na dokazování, po provedeném řízení zamítly stěžovatelův návrh a zároveň vyslovily právní názor, se kterým se navrhovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v dané věci neshledal porušení principů obsažených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, neboť soudy se řídily příslušnými ustanoveními o.s.ř., nezbylo než ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zamítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu