infUsTakto, infUsVec2, infUsLengthVec64, infUs6plusVyrok, errUsPouceni, errUsDne, infUsKratkeRadky-180-000,
ECLI:CZ:US:2000:4.US.185.99
sp. zn. IV. ÚS 185/99
Nález
Nález Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 25. srpna 2000 sp. zn.
IV. ÚS 185/99 ve věci ústavní stížnosti Ing. A. H. proti rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 17.12.1998 sp. zn. 25 Cdo 2132/98, kterým
bylo jako nepřípustné odmítnuto jeho dovolání proti rozhodnutí
Městského soudu v Praze z 16.6.1998 sp. zn. 17 Co 256/98, ve znění
doplňujícího rozsudku z téhož dne sp. zn. 17 Co 256/98, jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 o zamítnutí
stěžovatelova návrhu, jímž se domáhal náhrady škody způsobené
nesprávným úředním postupem.
1. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR č. j. 25 Cdo 2132/98 ze dne
17.12.1998,
2. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16.6.1998 č. j. 17
Co 256/98 - 31, ve znění doplňujícího rozsudku z téhož dne č. j.
17 Co 256/98 - 35,
se zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem domáhal zrušení rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze 17.12.1998 sp. zn. 25 Cdo 2132/98, kterým bylo
jako nepřípustné odmítnuto jeho dovolání proti rozhodnutí
Městského soudu v Praze ze dne 16.6.1998 č. j. 17 Co 256/98 - 31,
ve znění doplňujícího rozsudku z téhož dne č. j. 17 Co 256/98 -
35.
Z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp.
zn. 10 C 165/97 a ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že
soudem prvního stupně byl zamítnut návrh, kterým se stěžovatel po
odpůrci domáhal náhrady škody, způsobené podle něho nesprávným
úředním postupem, když byl nesprávně a nepravdivě veden v evidenci
spolupracovníků STB. Uvedené rozhodnutí bylo rozhodnutím Městského
soudu v Praze ze dne 16.6.1998, č. j. 17 Co 256/98 - 31 potvrzeno.
Vzhledem k tomu, že tento soud poté, co přerušil jednání za účelem
porady ohledně dalšího provádění navržených důkazů, po jejím
skončení již bez dalšího vynesl rozsudek, aniž dal účastníkům
řízení možnost přednést závěrečnou řeč, byl ve věci dle §166
odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")
bezprostředně poté vydán doplňující rozsudek č. j. 17 Co 256/98 -
35, kterým nebylo vyhověno posléze uplatněnému návrhu stěžovatelen
na připuštění dovolání. V odůvodnění tohoto doplňujícího rozsudku
je uvedeno, že soud shledal jako oprávněnou námitku stěžovatele,
že mu výše uvedeným postupem soudu nebylo umožněno přednést
závěrečnou řeč, ve které hodlal uplatnit návrh na připuštění
dovolání. V poučení tohoto rozhodnutí bylo uvedeno, že proti
rozsudku ve spojení s doplňujícím rozsudkem je přípustné dovolání
dle §239 odst. 2 o. s. ř. Této možnosti stěžovatel využil a
dovolání podal.
Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím dovolání odmítl s tím, že
dovolání v dané věci není dle §238 o. s. ř. přípustné, vada podle
§237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., tj. odnětí možnosti jednat před
soudem, nebyla shledána (ze spisu nevyplývaly ani jiné vady
uvedené v §237 odst. 1 o. s. ř.) a dovolání není přípustné ani z
hlediska §239 odst. 2 o. s. ř. V odůvodnění svého rozhodnutí v
podstatě uvedl, že §239 odst. 2 umožňuje založit přípustnost
dovolání na kladném závěru dovolacího soudu o zásadním významu
právní otázky, kterou odvolací soud za důvod pro připuštění
dovolání neuznal a návrh účastníka zamítl. Nezbytnou podmínkou
ovšem je, že návrh, aby bylo dovolání připuštěno, musí účastník
učinit předtím, než odvolací soud vyhlásí či vydá potvrzující
rozhodnutí. V posuzovaném případě stěžovatel takový návrh vznesl
až po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu a již samo nesplnění
této podmínky pro připuštění dovolání proto dovolacímu soudu
nebrání, aby vůbec mohl posuzovat, zda dovolatelem uplatněná
právní otázka má zásadní význam či nikoliv. S odvoláním na
příslušná ustanovení o. s. ř. a vycházeje z protokolu o jednání
před odvolacím soudem pak Nejvyšší soud učinil závěr, že z
hlediska návrhu na připuštění dovolání zůstal stěžovatel nečinný i
v té fázi odvolacího řízení, kdy §215 o. s. ř. předpokládá, že
účastníci vedou své procesní návrhy, pokud je nevyjádřili již
dříve, přitom podle Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že návrh
podle §239 odst. 2 o. s. ř. je podřaditelný pod kategorii návrhu,
na který pamatuje §215 o. s. ř. Stěžovateli nic nebránilo takový
návrh učinit, resp. existenci překážky, jež byla vyvolána před
odvolacím soudem, nenamítal. Návrh účastníka je způsobilý založit
důsledky podle §239 odst. 2 o. s. ř. za podmínky, že je učiněn
nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacím
soudem. Zákon nesoustřeďuje podání návrhu do určitého okamžiku v
řízení, ale stanoví pouze okamžik, kdy jej lze podat nejpozději.
Může se tedy tak stát již v odvolání, jakož i v dalších podáních
včetně ústních přednesů, učiněných do protokolu při kterémkoliv
odvolacím jednání, případně telegraficky či faxem. Stěžovatel
žádnou z těchto možností nevyužil, a pokud zamýšlel návrh podat,
jak naznačoval v dovolání, v posledním přednesu před poradou
senátu, a toto očekávání se nesplnilo, mohl jej učinit ještě po
této poradě, než odvolací soud přistoupil k vyhlášení rozsudku.
Nejvyšší soud tedy na závěr shrnul, že v případě, že účastníkovi
nebylo umožněno, aby v rámci tzv. závěrečného návrhu přednesl
návrh na připuštění dovolání, nejde o situaci, kdy byl vyloučen z
možnosti toto procesní právo realizovat, jestliže zákon
předpokládá možnost návrh učinit jindy, resp. později, a z tohoto
důvodu se může jednat o odnětí možnosti jednat před soudem podle
§237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí
Nejvyššího soudu poukázal na to, že odvolací soud, jak vyplývá z
odůvodnění doplňujícího rozsudku, uznal jeho námitku ohledně
nemožnosti podat návrh na připuštění dovolání jako oprávněnou. Je
proto zcela nelogické, jestliže Nejvyšší soud uvedenou námitku
jako oprávněnou nepřijal, když soud, který pochybení způsobil, tak
učinil. Zdůraznil, že až do přerušení jednání z důvodů porady
senátu ohledně jím učiněných návrhů na doplnění dokazování řízení
nemělo z procesního hlediska vadu. Před odebráním se k poradě však
soud nijak nenaznačil, že se jedná o závěrečnou poradu senátu. Po
návratu pak účastníkům nesdělil, že důkazní řízení končí a že
žádné z navržených důkazů nebudou prováděny, stejně jako
účastníkům nebyla dána možnost k závěrečným vyjádřením a k
uplatnění nákladů řízení. Stěžovatel uvedl, že s ohledem na
pravidla slušného chování nepřerušil soud ihned poté, co začal
nečekaně přednášet rozsudek, navíc i kdyby tak učinil, na věci by
to nic nezměnilo, neboť vyhlášení rozsudku již bylo zahájeno a
jeho postavení by bylo v podstatě stejné. Dále stěžovatel uvedl,
že řízení u odvolacího soudu má určitá pravidla, kdy přípustnost
dovolání (obdobně jako náklady řízení) uplatňují účastníci řízení
až ke konci řízení, neboť soud by se stěží těmito návrhy zabýval v
počátku jednání. Uvedeným postupem soudu tak byly porušeny §118 a
239 o. s. ř. a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina"), když mu bylo znemožněno jednat před soudem a uplatnit
svá procesní práva. Stanovený postup určený o. s. ř. stěžovatel
nemohl dodržet, když odvolací soud v průběhu jednání pochybil a
dovolací soud tuto závadu svým rozhodnutím zlegalizoval, přičemž
nevzal v úvahu, že odvolací soud své pochybení v řízení uznal.
Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na
argumentaci obsaženou v odůvodnění svého rozhodnutí a uvedl, že
pro jeho rozhodnutí byla rozhodující skutečnost, že stěžovatel
neučinil návrh na připuštění dovolání nejpozději před vyhlášením
rozsudku. Jestliže existence takto časově vymezeného návrhu
je podmínkou, bez níž nemůže dovolací soud zvažovat, zda napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nemohl dovolací
soud rozhodnout jinak, než dovolání odmítnout. K jinému závěru
nemohl dospět ani přes specifickou situaci, spočívající v tom,
že účastníci byli postupem odvolacího soudu zbaveni možnosti
přednést závěrečné návrhy, neboť ani tím není nedostatek návrhu na
připuštění dovolání zhojen. Uvedená vada přitom v souladu s
ustálenou judikaturou dovolacího soudu nezakládá důvod pro zrušení
rozhodnutí odvolacího soudu, neboť se nepovažuje za vadu řízení
podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu
Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 10 C 165/97, dospěl k závěru,
že ústavní stížnost je důvodná.
Možnost podání návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání
podle §239 odst. 2 o. s. ř. je nepochybně významným procesním
právem účastníka řízení, přitom znemožnění realizace procesních
práv účastníků je i judikaturou Nejvyššího soudu považováno za
odnětí možnosti jednat před soudem podle §237 odst. 1 písm. f) o.
s. ř. Uplatnění tohoto práva je zákone vázáno na lhůtu, jejíž
časový prostor, tak jako u každé jiné zákonem stanovené lhůty,
musí být při respektování "zákonem stanoveného postupu" podle čl.
36 odst. 1 Listiny zachován. Lhůta, na niž je ustanovením §239
odst. 2 o. s. ř. vázáno úspěšné podání návrhu na vyslovení
přípustnosti dovolání, je vymezena specificky stanovením jejího
nejzazšího momentu. Za stavu, kdy procesní předpis stanoví pro
průběh jednání před odvolacím soudem pouze rámcová pravidla, je
třeba v zájmu zachování právní jistoty trvat na tom, aby tento
okamžik byl pro účastníky řízení seznatelný. V posuzovaném případě
tomu tak však nebylo. Není totiž důvodu nevěřit tomu, že
odvolací jednání probíhalo tak, jak je popisuje v ústavní
stížnosti stěžovatel. Nasvědčuje tomu nejen protokol o tomto
jednání, ale i následně jednání samotného odvolacího soudu, který
zřejmě ve snaze odčinit své předchozí opomenutí vydal doplňující
rozsudek. Stěžovatel nepochybně při procesní opatrnosti mohl návrh
podle §239 odst. 2 o. s. ř. uplatnit již v písemném odvolání, či
na počátku odvolacího jednání, podle názoru Ústavního soudu mu
však nelze přičítat k tíži, jestliže své rozhodnutí a úvahy o tom,
zda takový návrh vznese či nikoliv, si vyhradil až do doby, kdy by
bylo najisto postaveno, jak bude naloženo s jeho důkazními návrhy,
které v průběhu odvolacího jednání vznesl, případně do doby po
provedení doplnění dokazování (a již vůbec mu nelze k tíži
přičítat, že jeho chování v jednací síni odpovídalo procesním
předpisům a jednacímu řádu). Tím, že odvolací soud, aniž by dal
sám jakkoliv najevo, že řízení před ním končí, a oproti zavedené
praxi vyhlásil rozsudek, aniž dal předtím prostor k závěrečným
návrhům a k uplatnění nákladů řízení, v podstatě navodil situaci,
v níž nebylo možno seznat, že lhůta k realizaci uvedeného
procesního práva končí, kterýžto postup je třeba hodnotit jako
odnětí možnosti jednat před soudem. Závěr Nejvyššího soudu o tom,
že v daném případě nedošlo k vadě, jíž má na mysli §237 odst. 1
písm. f) o. s. ř., Ústavní soud z uvedených důvodů neakceptuje, a
proto napadené rozhodnutí zrušil a současně zrušil i rozhodnutí
odvolacího soudu, aby tak vrátil řízení do té fáze, v níž
stěžovatel ještě může své procesní oprávnění, plynoucí z §239
odst. 2 o. s. ř. realizovat [§82 odst. 1 a 3 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu].