ECLI:CZ:US:2000:4.US.186.2000
sp. zn. IV. ÚS 186/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti V.N., zastoupeného JUDr. H. T., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2000, sp. zn. 6 To 144/99, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 46 T 19/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 3. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil výrok o vazbě v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2000, sp. zn. 6 To 144/99, kterým z podnětu městského státního zástupce v Praze bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 1999, č.j. 46 T 19/99-2003 ve výroku, jímž podle §73a odst. 1 tr.ř. soud rozhodl o nahrazení vazby z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. peněžitou zárukou ve výši 1 000 000 Kč nabídnutou stěžovatelem, a rozhodl o propuštění z vazby. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil také uvedené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 1999.
Návrh, vypracovaný právním zástupcem stěžovatel doplnil vlastním sdělením ze dne 28. 4. 2000, které bylo Ústavnímu soudu doručeno 9. 5. 2000 a dále "Doplňkem k ústavní stížnosti", doručeným Ústavnímu soudu dne 19. 7. 2000.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 8 odst. 2 věta druhá Listiny základních práv a svobod ("Listina") a je přesvědčen, že u něho netrvají důvody útěkové vazby. V odůvodnění ústavní stížnosti, které je z podstatné části popisem dosavadního průběhu trestního řízení, tvrdí, že jeho argumenty a námitkami se žádný z orgánů činných v trestním řízení nezabýval a nereflektuje na ně.
Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ke zrušení předmětné části usnesení městského soudu došlo z důvodů uvedených v odůvodnění napadeného usnesení. Současně s odmítnutím přijetí peněžité záruky nabídnuté stěžovatelem byl odmítnut písemný slib, o němž městský soud nerozhodl.
Městské státní zastupitelství v Praze se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdalo.
Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatele s omezením osobní svobody vzetím do vazby. Ústavní stížnost tedy fakticky směřuje proti usnesení soudce Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 10. 1998, sp. zn. Nt 2227/97 o vzetí do vazby. Z ústavněprávního hlediska jde především o posouzení otázky, zda ke vzetí do vazby došlo z důvodů a na dobu stanovenou zákonem, a na základě rozhodnutí soudu (čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny, §68 tr. ř. ve spojení s §160 tr. řádu, §67 tr. řádu), resp. zda stěžovatel byl zbaven svobody v souladu se zákonem na základě důvodného podezření ze spáchání trestného činu a při existenci oprávněných důvodů k domněnce, že je nutné mu zabránit v útěku po jeho spáchání (čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Základní podmínkou takového postupu je ovšem to, že ústavní stížnost byla podána včas. V daném případě je evidentní, že z uvedeného pohledu se jedná o stížnost podanou po lhůtě stanovené pro její podání (§43 odst. 1 písm. b) a §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Pokud stěžovatel namítl neexistenci vazebních důvodů, výklad "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 tr. řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v konkrétní věci v průběhu trestního řízení posoudit, zda další trvání důvodů vazby, popř. zda vazba vůbec, je opatřením nezbytným pro dosažní účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Kritéria pro toto posouzení je třeba vyvodit vždy z povahy trestní věci a osoby obviněného či obžalovaného, jeho osobních poměrů a rozsahu potřebného dokazování. Ústavní soud je povinen respektovat nezávislost obecných soudů v této věci a byl by oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by interpretace zákonných ustanovení byla natolik extrémní, že by vybočovala z mezí ústavnosti. Taková pochybení však v dané věci zjištěna nebyla. To, že soudy posuzující žádost stěžovatele dospěly po posouzení rozhodných skutečností k závěrům, se kterými se stěžovatel neztotožňuje, nemůže být samo o sobě důvodem k tvrzení, že tím byl porušen čl. 8 odst. 2 Listiny. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, stěžovatel po podání vysvětlení dne 1. 4. 1997 nevyzvedl na poště sdělení obvinění a trestní stíhání proti němu bylo až do doby jeho vzetí do vazby vedeno jako proti uprchlému. Kromě českého občanství má občanství slovenské, kdykoliv může odjet do Slovenské republiky, odkud by podle mezinárodních dohod nebyl k trestnímu stíhání vydán. Jeho pobyt musel být vypátrán prostřednictvím INTERPOLU a následně byl zatčen v Chorvatsku. Jeho uprchnutí v obavě před trestem rozpětí trestní sazby od pěti do dvanácti roků odnětí svobody nelze vyloučit ani v případě přijetí vysoké peněžité záruky.
Dále je třeba uvést, že ve vazebních věcech dává trestní řád stíhané osobě řadu prostředků, aby tento nesporně závažný zásah do osobní svobody byl v rozumných intervalech kontrolován a tedy i minimalizován, jak to ostatně vyžaduje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Tuto zásadu naplňuje zejména ust. §72 odst. 2 tr. řádu, které zakládá právo obviněného kdykoliv žádat o propuštění na svobodu. O této žádosti rozhoduje nezávislý soud, a byla-li taková žádost soudem zamítnuta, může ji obviněný, neuvede-li v ní jiné důvody, opakovat po uplynutí čtrnácti dnů od právní moci rozhodnutí. Z tohoto pohledu je Ústavní soud názoru, že ústavní stížnost může být sice podána proti každému jednotlivému pravomocnému rozhodnutí, které soud podle výše uvedených ustanovení učinil, že však jen ve zcela výjimečných situacích může Ústavní soud tuto roli obecných soudů nahrazovat a jejich hodnocení konkrétních okolností případu nahrazovat svým vlastním hodnocením. Takovou výjimečnou situaci však Ústavní soud v tomto případě nekonstatoval.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. 8. 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu