ECLI:CZ:US:2000:4.US.197.2000
sp. zn. IV. ÚS 197/2000
Usnesení
IV. ÚS 197/2000
Ústavní soud rozhodl dne 16. srpna 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti P. K., zastoupeného JUDr. N. T., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 5. 2000, čj. 2 T 6/98-364, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2000, čj. 9 To 173/99-586, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel uvádí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), a článku 36 odst. 1 Listiny. Obecné soudy podle názoru stěžovatele svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na řádnou soudní ochranu, a to především právo obhajoby ve smyslu domáhat se svých práv prostřednictvím nabízených důkazů. Dle názoru stěžovatele se soudy dostatečně nezabývaly subjektivní stránkou trestného činu, totiž, zda bylo jeho úmyslem naplnit skutkovou podstatu trestného činu dle ustanovení §219 trestního zákona. Stěžovatel rovněž namítá, že se soud dále nezabýval námitkou obhajoby, ačkoli z přílohových spisů je zřejmé, že vyšetřovatel O. P. byl poškozeným v trestní věci, kdy se měl stěžovatel dopustit trestného činu v roce 1974 na vyšetřovateli. Stěžovatel je toho názoru, že vzhledem poměru vyšetřovatele k jeho osobě se jedná o osobu podjatou.
Z obsahu spisu 2 T 6/98 Krajského soudu v Ústí nad Labem Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle ustanovení §8 odst. 1 k §219 odst. 1 trestního zákona, a byl tak podle ustanovení §219 odst. 1 trestního zákona odsouzen Krajským soudem v Ústí nad Labem rozsudkem dne 20. 5. 2000, čj. 2 T 6/98-364, k trestu odnětí svobody v trvání deseti let. Uvedeného trestného činu se stěžovatel měl dopustit tím, že dne 12. 12. 1995 kolem 22.30 hodin v Děčíně XI, ulici L., v úmyslu usmrtit nejméně dvakrát vystřelil z pistole Browning ráže 9 mm na poškozeného P. O. a jednou střelou ho zasáhl ze vzdálenosti 1 až 5 metrů do břicha, a způsobil mu tak střelné poranění levého močovodu, levého bederního svalu a zejména poranění tlustého střeva na čtyřech místech, čímž byl bezprostředně ohrožen život poškozeného. Poté při potyčce stěžovatele s J. Š., nar. 7. 10. 1964, při níž došlo nejméně k jednomu náhodnému výstřelu z uvedené pistole, se J. Š. podařilo pistoli stěžovateli odejmout. V odůvodnění svého rozhodnutí soud konstatoval, že dne 12. 12. 1995 ve večerních hodinách se po nákupu potravin vracel do svého bydliště poškozený O. spolu se Š. a M. K. Tito tři šli středem ulice, takže vozidlo Škoda Favorit řízené svědkem B. bylo nuceno zastavit. Na místě spolujezdce v něm seděl stěžovatel, vzadu jeho manželka a svědek K. Ihned po zastavení vozidla z něho vystoupil stěžovatel a jal se uvedenou situaci nejprve slovně řešit. Poté došlo k potyčce mezi stěžovatelem, ohledně níž se svědecké výpovědi stěžovatele, poškozeného a všech svědků značně rozcházejí. Obecný soud však vyvodil, že je zřejmé, že stěžovatel vystřelil na poškozeného O. za situace, kdy původní konflikt mezi nimi skončil, došlo k uklidnění vyhrocené atmosféry a aktéři konfliktu i ostatní přítomní se rozešli. Stěžovatel pak zaútočil na poškozeného přesto, že viděl, že tento se svými kamarády vzdálil z místa konfliktu, a to i přesto, že tento neporušil domovní svobodu stěžovatele ani se o to nikterak nepokusil. Stěžovatel přes tyto skutečnosti za nimi vyběhl, pronásledoval je a přitom po nich střílel. Takovéto počínání nelze rozhodně podle názoru krajského soudu považovat za jednání odvracející přímo hrozící nebo trvající útok, neboť v době činu žádný útok na poškozeného ani jeho rodinu nehrozil ani netrval, ale naopak byl to sám stěžovatel, kdo na poškozeného zaútočil. Předmětné jednání stěžovatele tedy nelze považovat za jednání v nutné obraně ve smyslu §13 trestního zákona. Krajský soud se rovněž zabýval právní kvalifikací stěžovatelova jednání a vycházel při tom ze skutkových zjištění, z nichž je zřejmé, že stěžovatel vystřelil opakovaně. Poprvé ze vzdálenosti 28 metrů od poškozeného, přičemž tato střela zasáhla strom rostoucí těsně vedle vozovky, po níž poškozený šel, a to ve výši krku nebo hlavy poškozeného. Podruhé vystřelil ze vzdálenosti 1 až 5 metrů a touto střelou zasáhl poškozeného do břicha. Přitom pravděpodobnost zásahu z uvedené vzdálenost i za dané viditelnosti byla téměř stoprocentní. Navíc krajský soud poukazuje na charakter stěžovatelem použité střelné zbraně - pistole větší ráže (9 mm). Stěžovatel tedy opakovaně z poměrně malých vzdáleností vystřelil tak, že mohl poškozeného usmrtit a také pro to, a zejména pokud se týká druhého výstřelu, vše udělal, neboť zasáhl poškozeného do břicha, což je místo, kde jsou uloženy životně důležité orgány a způsobil zranění, jež ohrožovalo život poškozeného. Stupeň společenské nebezpečnosti jednání stěžovatele je vysoký. Zranění navíc zanechalo na poškozeném trvalé následky. Poškozený se musel podrobit další operaci pro neprůchodnost střev, k níž došlo v důsledku předmětného střelného poranění a podle znalce je velmi pravděpodobné, že se tato komplikace bude opakovat. Krajský soud tedy dospěl k závěru, že přiměřeným a nezbytným pro nápravu stěžovatele bude trest odnětí svobody vyměřený na samé dolní hranici předmětné trestní sazby (ust. §219 odst. 1 trestního zákona), tedy v trvání deseti let ve věznici s ostrahou. K odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu v celém výroku o trestu zrušil a podle ust. §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatel se při nezměněném výroku o vině pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 trestního zákona odsuzuje podle §219 odst. 1 trestního zákona a §40 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon se podle §39a odst. 3 trestního zákona zařazuje do věznice s dozorem. Vrchní soud konstatoval, že výrok krajského soudu o vině stěžovatele je správný, ale nemůže se ztotožnit s výrokem o trestu a současně s tou částí odůvodnění napadeného rozsudku týkající se výroku o trestu. Krajský soud se sice dle názoru vrchního soudu zabýval závěry znaleckého posudku z oboru psychiatrie, především pak tím závěrem, že stěžovatel měl ve vztahu k trestné činnosti podstatně sníženou ovládací schopnost a správně dovodil, že šlo o stav zmenšené příčetnosti, avšak na tento svůj jinak správný závěr patřičně nereagoval při úvaze o uložení trestu. Vrchní soud po zhodnocení všech okolnost daného případu dospěl k závěru, že tato trestní věc je případem, na který je třeba aplikovat ustanovení §40 trestního zákona o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pro okolnosti případu. Stěžovatel spáchal pokus trestného činu ve stavu zmenšené příčetnosti, který si, a to ani z nedbalosti, nepřivodil vlivem návykové látky. Postup podle §32 odst. 2 trestního zákona přitom není možný, použití nesnížené trestní sazby trestu odnětí svobody by bylo pro stěžovatele nepřiměřeně přísné a účelu trestu lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Jsou tedy splněny zároveň všechny tři podmínky, které jsou v ustanovení §40 odst. 1 trestního zákona kumulativně stanoveny, tzn. že dle názoru vrchního soudu zde k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody mělo dojít. Vrchní soud tak nakonec přihlédl k psychickému stavu stěžovatele a ke skutečnosti, že po dlouhou dobu vedl řádný občanský život a snížil trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby §219 odst. 1 trestního zákona z desíti let na pět let odnětí svobody.
Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v mnoha svých rozhodnutích uvedl, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti nezasahuje generelně do jurisdikce obecných soudů. Zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu, a proto Ústavní soud není oprávněn toto hodnocení "přehodnocovat", aniž by důkazy sám provedl. Ústavní soud se k otázkám důkazního řízení před obecnými soudy vyjádřil například v nálezu I. ÚS 143/96, kde výslovně uvádí, že "podle ustálené judikatury není Ústavní soud zásadně oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, které provedly obecné soudy." Také v nálezech spis. zn. III. ÚS 166/95 a III. ÚS 84/94 se judikuje, že "jen v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 90 Ústavy ČR a s čl. 36 Listiny." Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z výše uvedených hledisek a došel k závěru, že se právní závěry obecných soudů v žádném případě nedostaly do extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Dle názoru Ústavního soudu postupovaly obecné soudy v souladu s ústavními předpisy i mezinárodními smlouvami o lidských právech. Soud prvního stupně vyměřil stěžovateli desetiletý trest odnětí svobody, který byl vyměřen na samé spodní hranici trestní sazby. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze snížil stěžovatelův trest na polovinu, tedy pět let ve věznici s dozorem. Ústavní soud je toho názoru, že vzhledem k tomu, že jen souhrou okolností nedošlo k usmrcení poškozeného O., je druhoinstanční trest možno považovat za velmi mírný. Bylo jednoznačně prokázáno, že stupeň společenské nebezpečnosti stěžovatelova chování byl velmi vysoký. Stěžovatel na poškozeného zaútočil v době, kdy stěžovatele ani nikoho jiného nijak neohrožoval. Bylo prokázáno i to, že stěžovatel nevystřelil z pistole větší ráže náhodně, aby poškozeného jen zastrašil, ale cíleně mířil přímo na poškozeného. První stěžovatelův výstřel ze vzdálenosti 28 metrů se zaryl do stromu ve výši hlavy poškozeného, druhý výstřel na poškozeného z bezprostřední blízkosti 1 až 5 metrů způsobil poškozenému těžké zranění břicha, a jen se štěstím vyvázl životem. Zranění navíc zanechalo na poškozeném trvalé následky, přičemž dle názoru znalce se bude muset poškozený i v budoucnu pravděpodobně podrobovat operacím pro neprůchodnost střev. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem a rozhodnutím obecných soudů (a zvláště soudu druhého stupně) se tak jeví i stěžovatelova námitka podjatosti vyšetřovatele vzhledem k jeho osobě jako irelevantní. Ústavní soud po posouzení všech uvedených skutečností tedy neshledal nic, co by prokazovalo, že postupem obecných soudů byly překročeny meze ústavnosti, zejména pak, že soudní řízení jako celek nemělo spravedlivý charakter. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu