ECLI:CZ:US:2000:4.US.207.2000
sp. zn. IV. ÚS 207/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Ing. J. R., zastoupeného JUDr. F. H., advokátem, proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 1. 2000, č.j. 10 Ca 333/99-28, ze dne 5. 1. 2000, č.j. 10 Ca 334/99-25, ze dne 26. 1. 2000, č.j. 10 Ca 335/99-25 a ze dne 1. 3. 2000, č.j. 10 Ca 332/99-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 31. 3. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 1. 2000, č.j. 10 Ca 333/99-28, ze dne 5. 1. 2000, č.j. 10 Ca 334/99-25, ze dne 26. 1. 2000, č.j. 10 Ca 335/99-25 a ze dne 1. 3. 2000, č.j. 10 Ca 332/99-25, jimiž bylo zamítnuto všech sedm žalobních návrhů stěžovatele, kterými se domáhal přezkoumání specifikovaných rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, jimiž byla zamítnuta odvolání proti rozhodnutím Finančního úřadu v Táboře, kterými stěžovateli byla dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 1994, 1995, dodatečně snížena daňová ztráta za rok 1996, dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok1997, dodatečně doměřena daň z přidané hodnoty za 3. a 4. čtvrtletí 1996, dodatečně doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období I. čtvrtletí 1995 a dodatečně doměřena daň z přidané hodnoty za I. čtvrtletí 1997.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Argumentuje obdobně, jako v žalobách proti uvedeným rozhodnutím finančních orgánů. Namítané porušení ústavních práv spatřuje v tom, že dle jeho názoru "ani v jednom případě se krajský soud nevyrovnal s otázkou rovnosti účastníků řízení a to nejenom při samotném řízení soudním, ale již v samotném řízení u Finančního úřadu v Táboře i v řízení u odvolacího orgánu, Finančního ředitelství v Českých Budějovicích". Příčinu tvrzené nerovnosti spatřuje v tom, že mu Finanční úřad v Táboře údajně nevrátil účetní doklady za roky 1994 - část roku 1998, poté, co odmítl závěry kontroly Finančního úřadu v Táboře podepsat a z jednání odešel, aniž tyto doklady převzal. Úřední záznam o předání dokladů byl vyhotoven v jeho nepřítomnosti. Takto mu byla odňata možnost řádně odůvodnit svá odvolání i správní žaloby. Při projednávání daňového přiznání k dani z přidané hodnoty za rok 1996 v rámci daňového řízení navrhoval výslech svědka, avšak bezvýsledně. Stěžovatel je přesvědčen, že odvolací orgán měl vadu řízení, spočívající v neexistenci účetních dokladů, odstranit. S odůvodněním napadených rozsudků nesouhlasí.
Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti uvedl následující:
V rozsudku ze dne 1. 3. 2000, č.j. 10 Ca 332/99-25, v odůvodnění na str. 7 a 8 podrobně zdůvodnil, proč je přesvědčen o tom, že stěžovatelovo tvrzení o údajném zadržování účetních dokladů správcem daně je účelové. Poukázal na skutečnost, že závěry finančních orgánů pro neuznání konkrétních výdajů nebyly dovozeny z účetnictví stěžovatele, ale z podkladů získaných vyhledávací činností správce daně, které jsou založeny ve správním spise a nic tedy žalobci nebránilo v řádném odůvodnění žaloby a nyní i ústavní stížnosti. Okolnost, že soud nedoloženému obviňování pracovníků prvostupňového správce daně neuvěřil, nepředstavuje stěžovatelem tvrzené porušení procesního předpisu, tj. zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ani čl. 36 a 37 Listiny. Krajský soud věc projednal a své rozhodnutí řádně zdůvodnil. skutečnost, že stěžovatel neměl v řízení úspěch, nepředstavuje porušení rovnosti účastníků řízení. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost nálezem zamítl. Současně vyjádřil souhlas, aby bylo rozhodnuto bez jednání.
Pokud jde o rozsudek ze dne 26. 1. 2000, č.j. 10 Ca 335/99-25, k namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatele nedošlo, neboť věc projednal předepsaným procesním způsobem podle §250f odst. 2 o.s.ř. V daném řízení byla zaručena rovnost účastníků jak v řízení před soudem, tak před finančními orgány, když předložené písemnosti jednoznačně vypovídaly o tom, že sporné doklady byly stěžovateli vráceny. Stěžovatel protokolární převzetí dokladů právě pro výsledek daňového řízení odmítl podepsat i po předchozím upozornění na důsledky bezdůvodného odepření podpisu. Výtka týkající se nepřipuštění svědka nesouvisí s danými případy a nebyla uvedena jako žalobní námitka. Závěrem navrhl. aby Ústavní soud nálezem ústavní stížnost odmítl.
Ve vztahu k rozsudkům ze dne 5. 1. 2000, č.j. 10 Ca 333/99-28 a ze dne 5. 1. 2000, č.j. 10 Ca 334/99-25, uvedl, že obsahově je ústavní stížnost polemikou se závěry soudu, přičemž argumenty stěžovatele jsou shodné jako v opravě žaloby. Tvrzení stěžovatele, že mu nebyly vráceny doklady, není pravdivé, o čemž svědčí obsah úředního záznamu a dále samo počínání stěžovatele spočívající v tom, že zprávy o daňové kontrole, které převzal současně s předloženými účetními doklady, připojil jako přílohu žalob. Jestliže finanční úřad doklady vrátil, není opodstatněná výhrada stěžovatele, že to byl právě úřad, který mu svým procesním postupem znemožnil odůvodnit odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru na daň. Finanční úřad dodržel podmínky pro stanovení daně podle pomůcek. Naopak daň z přidané hodnoty byla vyměřena dokazováním na základě výpovědi svědka. Závěrem uvedl, že k namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatele nedošlo a navrhl, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížnost zamítl.
Ústavní soud si dále vyžádal správní spisy Finančního ředitelství České Budějovice, č.j. 1673/110/99, č.j. 3364/110/1999, č.j. 1670/130/1999 a č.j. 1669/130/1999, a spisy Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 333/99, sp. zn. 10 Ca 334/99, sp. zn. 10 Ca 335/99 a sp. zn. 10 Ca 332/99-25, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se skutkovými zjištěními a právními závěry z nich učiněnými krajským soudem a územními finančními orgány, zejména v námitce, že stěžovateli nebyly vráceny účetní doklady zapůjčené Finančnímu úřadu v Táboře. Tuto námitku stěžovatel uplatnil již v žalobách proti napadeným rozsudkům, a v odůvodněních svých napadených rozsudků se s ní Krajský soud České Budějovice přesvědčivě vypořádal. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že mu nepřísluší znovu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, resp. správními orgány, nebo je doplňovat svými úvahami, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval, pokud by sám ve věci neprovedl doplnění dokazování, to ale za situace, že by ze spisového materiálu zjistil tvrzené porušení základních práv a svobod stěžovatele. Takové porušení však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 36 Listiny, proces byl také veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny, zaručující právo na spravedlivý proces. Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv tím, že obecný soud v jeho tvrzené věci dospěl k jinému právnímu závěru, než je názor stěžovatele, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takovéto tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny, aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět. Již ze samotného faktu, že ústavní stížnost směřuje proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích, vydaným podle části páté, hlavy druhé o.s.ř., a tudíž že rozhodnutí správního orgánu byla příslušným soudem přezkoumána, lze evidentně dovodit, že právo na soudní přezkum správního rozhodnutí zakotvené v čl. 36 Listiny nebylo porušeno. Pokud jde o namítané porušení principu rovnosti účastníků v řízení před orgány veřejné správy, zakotveného v čl. 37 odst. 3 Listiny, z argumentace stěžovatele, ani ze shromážděných podkladů pro rozhodnutí, nelze jakkoliv dovodit, že by v daném případě do tohoto ústavně zaručeného práva bylo zasaženo.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. 8. 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu