ECLI:CZ:US:2000:4.US.209.99
sp. zn. IV. ÚS 209/99
Usnesení
IV. ÚS 209/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti P. Š., J. Š., A. B., a K. Š., všichni zastoupeni JUDr. E. T., advokátkou, proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. 9. 1998, čj. 5 C 175/96-98, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 1. 1999, čj. 8 Co 50/99, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a vedlejších účastníků řízení, Pozemkového fondu ČR, se sídlem v Praze l, zastoupené JUDr. E. Ch., a společnosti O., s.p., sem. podnik Havlíčkův Brod, právně zastoupené JUDr. J. D., advokátem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Stěžovatelé v ústavní stížností uvedli, že rozsudkem soudu I. stupně byli zavázáni zaplatit společně a nerozdílně náklady řízení, a to prvému odpůrci ve výši 35.611,65 Kč, druhému odpůrci, vůči kterému bylo řízení zastaveno, 60.750,- Kč a náklady státu ve výši 3.491,20 Kč. K odvolání stěžovatelů krajský soud napadené výroky potvrdil a pouze specifikoval náklady řízení na jednotlivé stěžovatele. V předmětném řízení, ve kterém se stěžovatelé domáhali náhrady škody ve výši 5,969.872,- Kč za zdevastovaný majetek dle zákona č. 229/1991 Sb., jim soud přisoudil částku Kč. 68.780,-, v dalším jejich nároky zamítl.
Dle názoru stěžovatelů nelze akceptovat tvrzení, aby za tarifní hodnotu v předmětné věci byla považována podle §8 odst. 6 vyhl. 177/1996 Sb. a vyhl. 270/90 Sb. částka 5,969.872,- Kč. Tato tarifní hodnota nemá oporu ani v znaleckém posudku. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že tvrzení advokáta druhého odpůrce o tom, co všechno obdrželi, je nutno hodnotit jako porušení dobrých mravů. Dle názoru stěžovatelů soudy tím, že přiznaly advokátům uvedené odměny, překročily meze pravomocí dané jim zákonem, a tím porušily právo dané jim čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že postup soudů odpovídá ustálené judikatuře při procesním neúspěchu stěžovatelů, a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Vedlejší účastníci ve vyjádření k ústavní stížnosti shodně navrhli zamítnuti ústavní stížnosti, neboť rozhodnutí soudu mají oporu v příslušných právních přepisech, odlišné rozhodnutí by bylo v rozporu se zásadou rovnosti účastníků. Přesto, že stěžovatelé byli v průběhu sporu upozorňování na pravděpodobnost značných nákladů řízení, trvali na zaplacení předmětné částky. Poukazem advokáta na to, co všechno stěžovatelé již dostali, pak nemohlo dojít k hrubému porušení mravů, neboť se jednalo o argument proti nepravdivému tvrzení stěžovatelů o jejich nemajetnosti.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s připojeným spisem Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 5 C 175/96, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z uvedeného spisu Ústavní soud zjistil, že soud I. stupně při stanovení výše nákladů řízení vycházel ze skutečnosti, že stěžovatelé ani po podání znaleckého posudku, soudem vyžádaným za účelem zjištění skutečného znehodnocení rybníků, neomezili žalovanou částku, a nadále trvali na zaplacení celé žalované částky ve výši 5,969.872,- Kč. Vzhledem k tomu, že jim bylo přiznáno jen Kč. 68.780,-, byl ve smyslu §142 odst. 2 o.s.ř. stanoven poměr úspěchu a neúspěchu ve věci tak, že navrhovatelé byli úspěšní se svým nárokem v rozsahu 1,15 % a neúspěšní v rozsahu 98,85 %. V odvolání proti výroku rozhodnutí o nákladech řízení poukazovali stěžovatelé na sociální aspekt věci, nehoráznost požadavků protistrany, své výdělkové a majetkové poměry a skutečnost, že se jedná o restituční věc. Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že okresní soud správně aplikoval ustanovení §142 odst. 2, §146 odst. 2 a §148 odst. 1 o.s.ř., avšak nerespektoval ust. §140 odst. 1 o.s.ř., když společné náklady stěžovatelů nerozdělil podle poměru účastenství ve věci. Pouze v tomto směru proto rozsudek okresního soudu změnil. Krajský soud dále uvedl, že i restituční řízení je řízením sporným, kde v souvislosti s uplatněním nároku nesou navrhovatelé i riziko případné prohry a riziko náhrady nákladů řízení protistraně. Na upozornění možného rizika značných nákladů řízení, stejně jako na závěry znaleckého posudku, však navrhovatelé žádným procesním způsobem nereagovali. Krajský soud konstatoval, že je třeba poukázat i na nutnost posuzovat majetkové poměry v celém jejich komplexu a dospěl k závěru, že okolnosti případu nejsou natolik zvláštního zřetele hodné, aby bylo uvažováno o použití ust. §150 o.s.ř.
Ústavní soud již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto orgán ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.
V daném případě však obecné soudy při rozhodování o nákladech řízení postupovaly zcela v intencích zákona. Do ustanovení o náhradě nákladů řízení se promítá zásada odpovědnosti za výsledek řízení. Námitky uváděné v ústavní stížnosti jsou v podstatě shodné jako námitky uvedené v odvolání, přičemž z výše uvedených skutečností je zřejmé, že se s nimi odvolací soud vypořádal a své závěry, jak ohledně stanovení povinnosti k zaplacení nákladů řízení podle poměru úspěchu ve sporu a odpovědnosti stěžovatelů za pokračování ve sporu, tak i z hlediska možnosti postupu dle §150 o.s.ř, odpovídajícím způsobem odůvodnil.
Ústavní soud s ohledem na uvedené v dané věci neshledal důvod rušit napadené rozhodnutí, neboť za situace, kdy mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí. Připomíná, že jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením standardních práv fyzických nebo právnických osob chráněných právními předpisy, a v této souvislosti odkazuje i na svá rozhodnutí ve věcech, sp.zn. IV. ÚS 10/98 a II. ÚS 130/98, v nichž zaujal názor, že samotný spor, týkající se nákladů řízení, zpravidla nedosahuje intenzity, opodstatňující porušení základních práv a svobod.
Z uvedených důvodů nezbylo než ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu