ECLI:CZ:US:2000:4.US.217.2000
sp. zn. IV. ÚS 217/2000
Usnesení
IV.ÚS 217/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti A.T., zastoupeného JUDr. B. G., CSc., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni, čj. 1 Nt 203/2000-23, ze dne 25. 2. 2000, a usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 8 To 37/2000, ze dne 14. 3. 2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 10 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, kterými byla zamítnuta jeho žádost o přerušení výkonu trestu odnětí svobody.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že mu byl pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. 28 T 18/93, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 1999, sp. zn. 8 To 33/95, uložen trest odnětí svobody v trvání 22 let. V návaznosti na délku uloženého trestu stěžovatel tvrdí, že trpí závažným duševním onemocněním, které je tak těžké, že se mu nepodaří je ve vězení vyléčit, a lze je vyléčit pouze ústavní léčbou v normálním (civilním) psychiatrickém oddělení nebo klinice. Obecné soudy se v napadených rozhodnutích nijak nepokusily toto jeho tvrzení vyvrátit, když vrchní soud v tomto směru pouze uvedl, že podle lékařské zprávy zdravotnického střediska Vězeňské služby z 11. 2. 2000 je stěžovatelův zdravotní stav stabilizován, aniž by vzal v úvahu, že se stěžovatel opakovaně léčí pro duševní a nervové potíže. Pokud je tedy stěžovateli léčba těchto jeho těžkých duševních a nervových potíží znemožňována a je-li i nadále držen ve věznici, kde podle jeho názoru není taková léčba ani možná ani účinná, jsou napadenými rozhodnutími porušována jeho základní práva podle čl. 10 a čl. 36 Listiny a stěžovatel navrhuje jejich zrušení.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 1 Nt 203/2000.
Po zvážení všech námitek vznesených stěžovatelem a seznámení se s obsahem soudního spisu dospěl Ústavní soud k názoru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumenty, které uvedl již ve své stížnosti proti zamítavému rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, kdy meritum ústavní stížnosti představuje stěžovatelova námitka spočívající ve tvrzení, že trpí závažným duševním onemocněním, jež lze vyléčit pouze v psychiatrických zařízeních mimo věznici, přičemž jde o onemocnění plně odůvodňující přerušení uloženého výkonu trestu odnětí svobody.
Jak Ústavní soud zjistil z připojeného soudního spisu, vycházely oba obecné soudy ve svém rozhodování o stěžovatelově žádosti o přerušení výkonu trestu vedle původní lékařské zprávy ze dne 5. 10. 1999 (č.l. 4) rovněž z aktualizované lékařské zprávy ze dne 11. 2. 2000 (č.l. 21), ve které se ve vztahu ke stěžovatelem tvrzeným zdravotním potížím uvádí, že stěžovatel byl opakovaně vyšetřován psychiatrem pro neurastenické potíže a je v péči neurologa pro vertebrogenní syndrom páteře. Z lékařské zprávy pak celkově vyplývá, že je stěžovateli poskytována potřebná zdravotní péče a při zavedené terapii je jeho zdravotní stav stabilizován. Na podkladě těchto zjištění o stěžovatelově zdravotním stavu dospěly obecné soudy k závěru, že stěžovatelova žádost není důvodná, neboť nebyly shledány skutečnosti, které stanoví ustanovení §325 t.ř. jako předpoklad pro případné (tedy nikoliv obligatorní) rozhodnutí soudu o přerušení výkonu trestu. Ke stěžovatelově návrhu na doplnění dokazování o znalecké posudky z oblasti psychiatrie pak vrchní soud konstatoval, že z obsahu výše zmiňované lékařské zprávy nejsou stran stěžovatelova duševního stavu zřejmé tak závažné problémy, které by vyžadovaly doplnění řízení znaleckým psychiatrickým posudkem.
Ve vztahu ke shora uvedeným stěžovatelovým námitkám Ústavní soud především uvádí, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, a že není ani vrcholem soustavy obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy ČR pak vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Ústavnímu soudu proto ani v projednávané věci nenáleží provádět přehodnocování důkazů potud, pokud obecné soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Celkově pak Ústavní soud konstatoval, že s námitkami, které stěžovatel před podáním ústavní stížností uplatnil již ve stížnosti proti zamítavému rozhodnutí Krajského soudu v Plzni o jeho žádosti o přerušení výkonu trestu odnětí svobody, se Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí vypořádal, a to způsobem, v němž Ústavní soud neshledal stěžovatelem tvrzené porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 10 a čl. 36 Listiny.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 23. května 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu