ECLI:CZ:US:2000:4.US.220.98
sp. zn. IV. ÚS 220/98
Usnesení
IV.ÚS 220/98
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti V., zastoupených JUDr. B.V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 29. 1. 1998, čj. 7 Cmo 377/97-68, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka (akciová společnost V.) se svojí ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 29. 1. 1998, čj. 7 Cmo 377/97-68, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z dne 25. 4. 1997, čj. 12 Cm 1272/95-49, jímž byl zamítnut stěžovatelčin návrh na zaplacení úroků z prodlení ve výši 5.798,- Kč, směřující proti T. Stěžovatelka tvrdí, že těmito rozhodnutími orgánů veřejné moci bylo porušeno její ústavou zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy ČR a podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Pochybení ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci spatřuje mimo jiné v tom, že k zamítavému rozhodnutí dospěly přesto, že již předtím krajský obchodní soud rozsudkem ze dne 9. 10. 1995 zamítl stěžovatelovu žalobu o určení, že tatáž pohledávka je zjištěná proti právnímu předchůdci T., s odůvodněním, že výše uvedený závazek přešel i s majetkem na T., s.r.o. Stěžovatelka připouští, že předmětem sporu před obecnými soudy byla sice malá finanční částka, nicméně má za to, že se jedná o zásadní otázku s tím, že obdobná rozdílná rozhodnutí soudů nejsou ojedinělá. V odůvodnění ústavní stížnosti dále poukazuje na problematičnost vývoje právní úpravy ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. v části, týkající se odpovědnosti FNM ČR. Jmenovitě uvádí, že novelizaci cit. zákona, realizovanou na základě bodu 21 zákona č. 210/1993, jímž byla v §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. vypuštěna slova "fond však ručí svým majetkem za splnění závazku nabyvatelem privatizovaného majetku", považuje za zásah, který je v rozporu s čl. 36 odst. 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny. K této své výhradě uvádí, že si je vědoma toho, že není legitimována k podání návrhu na zrušení bodu 21 zákona č. 210/1993 Sb., nicméně navrhuje, aby Ústavní soud v případě, že by dospěl k závěru, že napadené rozsudky jsou přece jen správné a že ke znemožnění uspokojení pohledávky stěžovatelky došlo nesprávným postupem FNM ČR, zvážil možnost postupu podle §78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., tj. řízení o ústavní stížnosti přerušil a podal plénu Ústavního soudu návrh na zrušení cit. bodu 21 zákona č. 210/1993 Sb.
K posouzení věci si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 12 Cm 1272/95, a vyjádření Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k otázce, zda při privatizaci státního podniku T., přešla pohledávka na zaplacení příslušenství ze státního podniku na T., s.r.o., s nímž FNM ČR uzavřel ve smyslu §12 odst. 2 písm. b) zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kupní smlouvu o prodeji majetku podle privatizačního projektu, odkazuje především na podrobné odůvodnění svého rozsudku s tím, že setrvává na závěru, podle něhož závazek zaplatit příslušenství pohledávky, vzniklé z důvodu prodlení státního podniku za zboží státnímu podniku dodané a jím zaplacené, nepřešel na T., s.r.o., nýbrž zůstal v tzv. zbytkovém statku. Na tomto závěru nemůže podle vrchního soudu nic změnit skutečnost, že v incidenčním sporu, vedeném stěžovatelkou proti správci konkursní podstaty úpadce T., s.p., dospěl Krajský soud v Praze ohledně přechodu pohledávky k opačnému závěru. Dále vrchní soud uvádí, že mu nepřísluší vyjadřovat se k námitkám stěžovatelky, které se týkají odpovědnosti FNM ČR. Své vyjádření vrchní soud uzavírá konstatováním, že z výše uvedených důvodů považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak argumenty stěžovatelky obsažené v odůvodnění ústavní stížnosti, tak závěry, k nimž dospěly Krajský soud v Českých Budějovicích a Vrchní soud v Praze, a to se závěrem, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze, ze dne 29. 1. 1998, čj. 7 Cmo 377/97-68, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z dne 25. 4. 1997, čj. 12 Cm 1272/95-49, nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Závěru obecných soudů, podle něhož za situace, kdy v privatizačním projektu samostatně privatizované jednotky státního podniku - závodu Č., - nebyla mezi tam uvedenými hospodářskými smlouvami jmenovitě uvedena předmětná hospodářská smlouva, uzavřená mezi privatizovaným podnikem a stěžovatelkou, a naopak pohledávka z této smlouvy zůstala v sestavě neuhrazených závazků u zbytkového státního podniku T., s.p. v likvidaci, nemohl závazek zaplatit příslušenství pohledávky, vzniklé z důvodu prodlení státního podniku za zboží jemu dodané a jím zaplacené, přejít podle §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., v platném znění, na T., s.r.o., protiústavnost vytýkat nelze. Skutečnost, že v dané věci již předtím dospěl k jinému právnímu závěru Krajský obchodní soud v Praze v incidenčním sporu, není z hlediska zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, posuzovaných v rámci ústavní stížnosti směřující proti shora označeným rozsudkům, právně významná, když závěry v nich obsažené neshledal Ústavní soud za nesprávné. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Vyhovět nebylo možno ani návrhu stěžovatelky, aby Ústavní soud zvážil možnost postupu podle §78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., a to ve vztahu k posouzení eventuální protiústavnosti bodu 21 zákona č. 210/1993 Sb., a to jak z toho důvodu, že již situace, kdy ústavní stížnost byla shledána Ústavním soudem za neopodstatněnou, vylučuje možnost jiného právního osudu návrhů na zahájení řízení o zrušení zákona, ale i proto, že stěžovatelčin návrh na zvážení zahájení řízení o zrušení zákona se týká ustanovení, které v dané věci nebylo aplikováno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu