Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 08.02.2000, sp. zn. IV. ÚS 232/98 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 20/17 SbNU 147 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:4.US.232.98

sp. zn. IV. ÚS 232/98 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti JUDr. R. Š., zastoupeného JUDr. M. H., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 1263/97, ze dne 20. 3. 1998, usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 18 Co 554/96, ze dne 29. 11. 1996, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 18 C 25/96, ze dne 14. 8. 1996, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto: Usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 1263/97, ze dne 20. 3. 1998, usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 18 Co 554/96, ze dne 29. 11. 1996, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. 18 C 25/96, ze dne 14. 8. 1996, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že byl rozkazem ředitele Úřadovny pro cizineckou a pasovou službu v Ústí nad Labem ve věcech personálních č. 75, ze dne 30. 7. 1991, potvrzeným rozhodnutím ředitele Úřadu cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru, čj. UC-857/P-91, ze dne 1. 10. 1991, propuštěn ze služebního poměru příslušníka SNB. Důvodem jeho propuštění bylo vznesení obvinění pro trestný čin podvodu, trestní stíhání proti jeho osobě však bylo později zastaveno. Žalobou podanou u Okresního soudu v Děčíně se stěžovatel domáhal určení, že jeho služební poměr u žalovaného trvá, a dále náhrady ušlého příjmu a dalších peněžitých náhrad. Následujícími usneseními Okresního soudu v Děčíně byla věc opakovaně postupována z důvodu věcné nepříslušnosti dalším soudům, než byla teprve po čtyřech letech usnesením Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 324/95, ze dne 24. 11. 1995, postoupena jako věcně a místně příslušnému Obvodnímu soudu pro Prahu 3. Tento soud však svým usnesením, sp. zn. 18 C 25/96, ze dne 14. 8. 1996, řízení zastavil z důvodu, že v žalobním návrhu označený žalovaný Úřad cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru nemá právní subjektivitu. V odvolacím řízení bylo toto rozhodnutí usnesením Městského soudu v Praze, sp. zn. 18 Co 554/96, ze dne 29. 11. 1996, potvrzeno. Stěžovatelem podané dovolání pak bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 1263/97, ze dne 20. 3. 1998, odmítnuto. Napadenými usneseními byla podle stěžovatelova názoru porušena jeho základní práva spočívající v rovnosti v právech (čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny), právu na soudní ochranu (čl. 90 Ústavy ČR) a v právu na spravedlivé, veřejné a včasné projednání věci soudem (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), když zastavením soudního řízení bylo zmařeno rozhodování o podstatě sporu. V daném případě šlo podle stěžovatelova názoru o nedostatek odstranitelný, spočívající jen v označení žalovaného, o jehož identitě nebylo pochyb. Soudy neměly postupovat podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř., nýbrž podle §43 odst. 1 o.s.ř. jako u nesprávného a neúplného podání a splnit svoji zákonnou poučovací povinnost. Ostatně samotné soudy neměly jasno o tom, kdo má ve věci být žalován, a i proto se zřejmě vyhýbaly ve věci rozhodnout. Na podporu svého stanoviska stěžovatel odkazuje na některé nálezy Ústavního soudu a uvádí dále, že i Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, porušil podle něj napadeným rozhodnutím jeho ústavně zaručená základní práva v rozsahu, jak shora uvedeno, a to tím, že nezaujal stanovisko k stěžovatelovým námitkám uvedeným v dovolání. Rozhodnutími soudů obou stupňů o zastavení řízení byla stěžovateli odňata možnost jednat před soudem a Nejvyšší soud ČR přesto neshledal dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Rozhodnutí o dovolání je navíc velmi kusé, zejména pokud jde o úvahu o tom, že dovolání směřuje pouze do jednoho výroku rozhodnutí odvolacího soudu. Stěžovatel proto navrhl zrušení všech tří ve stížnosti napadených rozhodnutí. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR a připojil si spis Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 18 C 25/96. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Nejvyšší soud ČR nejprve vysvětlil, že s ohledem na to, že nemá k dispozici příslušný spis Obvodního soudu pro Prahu 3, se nemůže vyjadřovat ke skutečnostem vyplývajícím z obsahu uvedeného spisu, pokud nejsou zmíněny v ústavní stížností napadeném rozhodnutí. Uvádí dále, že se při posuzování dovolání nejprve zabýval přípustností dovolání, a protože dospěl k závěru, že dovolání není v projednávané věci přípustné, nemohl se vůbec důvody dovolání zabývat. Výtky stěžovatele, že porušil ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy tím, že se ve svém odůvodnění nezabýval zásadními dovolacími námitkami stěžovatele, jsou pak v této souvislosti zcela bezpředmětné, neboť k nim ani přihlížet nemohl. To se obdobně týká i stěžovatelovy argumentace článkem 90 Ústavy ČR, při níž stěžovatel přehlíží skutečnost, že soudy jsou při svém rozhodování vázány v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR zákonem. K polemice stěžovatele o tom, kolik výroků usnesení odvolacího soudu vlastně dovoláním napadl, Nejvyšší soud ČR připomíná, že s ohledem na ustanovení §242 odst. 2 písm. b) o.s.ř. je zcela nerozhodné, zda dovoláním byl napaden pouze potvrzující výrok odvolacího soudu nebo byly napadeny výroky oba, neboť výrok o nákladech řízení - jako výrok závislý - přezkoumává dovolací soud v obou případech. V závěru vyjádření Nejvyšší soud ČR navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost. Po seznámení se s obsahem stěžovatelova návrhu a připojeného soudního spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Předmětem ústavní stížnosti bylo stěžovatelem namítané dotčení jeho základního práva na soudní ochranu, chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR. Podle těchto článků vyjadřujících jednu ze zásad právního státu se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Práva na spravedlivý proces, které nemůže být nikomu odepřeno, se stěžovatel dovolává i s poukazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Toto porušení ústavně zaručených základních práv bylo podle stěžovatele způsobeno tím, že obecné soudy, kterým je ochrana práv ústavně především svěřena (čl. 90 Ústavy ČR), v jeho věci dospěly k závěru, že stěžovatel v žalobě chybně označil účastníka řízení, který neměl způsobilost být účastníkem řízení, a v důsledku toho řízení zastavily, aniž předtím volily postup předpokládaný v ustanovení §43 o.s.ř. Ústavní soud především konstatuje, že posuzovaný případ je meritem věci z části shodný s případy, které již ve své dosavadní činnosti rozhodoval, kdy rekapitulaci těchto rozhodnutí provádí např. nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 243/96 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, s. 116-117). Potvrzením ustálenosti judikatury Ústavního soudu k dané otázce je i rozhodnutí Ústavního soudu ve věci nikoliv již restituční, sp. zn. I. ÚS 338/97, ze dne 21. 4. 1999, v němž je vysloveno: "Ústavní soud sice sdílí názory obecných soudů, že není věcí soudu, aby žalobce poučoval o hmotném právu, a tedy ani v otázce věcné legitimace, to však neznamená, že by soud neměl žalobce poučit ve věci správného označení účastníků, tj. i tehdy, je-li žalován někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení." Současně v tomto rozhodnutí Ústavní soud judikoval, že v daném případě bylo možno nesplnění poučovací povinnosti soudu kvalifikovat jako nesprávný postup soudu ve smyslu §237 odst. l písm. f) o.s.ř., protože nesplněním poučovací povinnosti soudu byla v průběhu řízení účastníkům odňata další možnost jednat ve věci samé před soudem, čímž byly splněny podmínky pro přípustnost dovolání. V nyní posuzované věci Ústavní soud zjistil, že stěžovatel ve své žalobě - kterou však také označil jako návrh na přezkoumání rozhodnutí služebního orgánu o propuštění ze služebního poměru - označil za žalovaného Úřad cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru, Praha 3, Olšanská 2. Otázka právní subjektivity žalovaného subjektu po zahájení řízení (31. 10. 1991) však až do rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 1995 (č.l. 81 a násl.) ani z hlediska soudů do té doby věc řešících - jak patrno z jejich postupu, kdy především řešily otázku věcné příslušnosti - nebyla významná, neboť tyto zpočátku posuzovaly návrh stěžovatele (v žalobě i takto označený) pouze za žalobu na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí ve smyslu ustanovení §247 o.s.ř. a věc, resp. otázku věcné i místní příslušnosti, v uvedeném stadiu řízení posuzovaly pouze z pohledu řízení o správní žalobě, kdy ve smyslu ustanovení §250 odst. 4 o.s.ř., u rozhodnutí správního orgánu vydaného ve správním řízení je žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, a to bez ohledu na jeho právní subjektivitu, přitom z tohoto pohledu bylo označení žalovaného subjektu zvolené stěžovatelem v zásadě správné. Jak je patrno z obsahu připojeného spisu, teprve Městský soud v Praze svým rozhodnutím ze dne 24. 11. 1995 učinil ve věci jasno, když v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že z podané žaloby je zřejmé, že žalobce uplatňuje několik nároků - jednak se domáhá přezkoumání a zrušení rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru a jednak vyslovení trvání služebního poměru u žalovaného a výplaty ušlého výdělku a finanční náhrady naturálních záležitostí. Z toho důvodu také tento soud právní věc o určení, že služební poměr u žalovaného trval, a o náhradě ušlého nevyplaceného služebního příjmu s příslušenstvím a o peněžité náhradě naturálních náležitostí, vyloučil k samostatnému projednání [zároveň usnesením z 30. 11. 1995 řízení o správní žalobě stěžovatele zastavil podle §250d odst. 3 o.s.ř., neboť s ohledem na to, že v dané věci šlo o rozhodnutí, které bylo vydáno a nabylo právní moci před účinností zákona č. 519/1991 Sb., s odkazem na čl. III bod 4 písm. a) a b) citovaného zákona, nebylo možno považovat stěžovatelem napadená rozhodnutí za rozhodnutí, která mohla být předmětem přezkoumání soudu. V poměru ke zbývajícím stěžovatelem uplatněným nárokům pak Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 12. 1995 vyslovil svou věcnou nepříslušnost s tím, že věc byla postoupena k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 3]. Právě s ohledem na uvedenou okolnost, totiž tu, že stěžovatel v podstatě uplatnil v návrhu na zahájení řízení více nároků, přičemž pouze v poměru k jednomu z nich - ke správní žalobě - byl žalovaný označen správně, měl být již na počátku řízení ze strany soudu volen postup podle §43 o.s.ř. Tento soud v rámci své poučovací povinnosti o procesních právech účastníka měl stěžovatele poučit o tom, že jím označený žalovaný může být žalován pouze ve vztahu k jeho návrhu na přezkoumání správnosti napadeného rozhodnutí. Tuto okolnost, že soud sám od počátku řízení až do konce roku 1995 jednal pouze o žalobě správní (aniž se jakkoliv zabýval otázkou dalších stěžovatelem uplatněných nároků), přičemž otázka právní subjektivity žalovaného orgánu v poměru ke správní žalobě nehrála roli, nelze z pohledu stěžovatelem namítaného porušení základního práva na soudní ochranu podle Ústavního soudu pomíjet, a neměly ji tak pominout při svém rozhodování ani soudy vyšších stupňů, které v dané věci v konečné fázi o zastavení řízení rozhodly. Z pohledu ústavně zaručeného práva na soudní ochranu je třeba závěr o tom, kdy je či není namístě postup podle §43 o.s.ř., v souvislosti s poučovací povinností soudu v otázce označení žalované strany, vždy činit podle konkrétních okolností dané věci. V posuzovaném případě neměl podle názoru Ústavního soudu Obvodní soud pro Prahu 3 v projednávané věci za popsaného stavu řízení bez dalšího podle §104 odst. 1 o.s.ř. zastavit, ale naopak měl postupovat v souladu s ustanoveními §43 odst. 1 a §104 odst. 2 o.s.ř. a učinit tak vhodná opatření směřující k odstranění vady podání, spočívající v nedostatečném, resp. neúplném, označení žalované strany v poměru k dalším v žalobě uplatněným nárokům. Soud tedy měl, dříve než řízení zastavil, dát žalobci možnost uvedený nedostatek odstranit. Tento názor již Ústavní soud v obdobných případech vyslovil v řadě svých rozhodnutí, a ani v tomto případě nevidí důvod se od své ustálené judikatury odchylovat. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR zaručujícím každému právo na soudní ochranu, jakož i práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. l Úmluvy, a proto ústavní stížnosti v plném rozsahu vyhověl a všechna tři stížností napadená rozhodnutí zrušil podle ustanovení §82 odst. 3. písm. a) zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 8. února 2000