ECLI:CZ:US:2000:4.US.238.99
sp. zn. IV. ÚS 238/99
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti společnosti T., s.r.o., zastoupené JUDr. A. H., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 3. 1999, č.j. 30 Ca 27/99-15, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 3.
1999, č.j. 30 Ca 27/99-15, se zrušuje.
Odůvodnění:
Dne 13. 5. 1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní
stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud
nálezem zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
22. 3. 1999, č.j. 30 Ca 27/99-15, kterým bylo z důvodu nezaplacení
soudního poplatku ve stanovené lhůtě zastaveno řízení o žalobě
proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne
18. 12. 1998, č.j. FŘ 3506/110/1998.
Stěžovatelka je přesvědčena, že napadeným rozhodnutím bylo
porušeno její ústavně zaručené základní právo domáhat se
stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu,
zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
("Listina"). Porušení spatřuje především ve skutečnosti, že výzva
k zaplacení soudního poplatku ze dne 5. 3. 1999 byla zaslána pouze
jejímu zmocněnci a nikoliv též jí samotné. Další porušení čl. 36
odst. 1 Listiny pak stěžovatelka spatřuje ve skutečnosti, že
Krajský soud v Hradci Králové expedoval napadené usnesení v době,
kdy již byl obeznámen s tím, že ke zmeškání dodatečné lhůty
k zaplacení soudního poplatku došlo z omluvitelného důvodu na
straně zmocněnce stěžovatelky a kdy byl podán návrh na prominutí
zmeškání lhůty ve lhůtě podle §58 odst. 1 o.s.ř., přičemž s tímto
návrhem byl spojen zmeškaný úkon. Stěžovatelka sice nepodala návrh
na zrušení konkrétních právních ustanovení o.s.ř. ve smyslu §74
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen "zákon"), nicméně vyjádřila přesvědčení, že
navrhovatelé v řízení podle části páté o.s.ř. mají v důsledku
jednoinstančnosti tohoto řízení nerovné postavení ve srovnání
s ostatními navrhovateli, neboť jde-li o návrh na zahájení
odvolacího řízení, soud provede řízení i za situace, kdy soudní
poplatek nebyl zaplacen, a to ani dodatečně, ve lhůtě stanovené
soudem. Podle názoru stěžovatelky obecné soudy nesprávně
a restriktivně vykládají ustanovení §9 zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, neboť
zákonodárce kodifikací jednoinstančnosti správního soudnictví
neměl v úmyslu znevýhodnit navrhovatele ve správním soudnictví.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka dále uvedla, že
dne 16. 2. 1999 podala včas žalobu podle §244 a násl. o.s.ř. Dne
8. 3. 1999 byla jejímu zmocněnci doručena výzva k zaplacení
soudního poplatku v dodatečné lhůtě 8 dnů. Soudní poplatek ve
stanovené lhůtě zaplacen nebyl, z důvodu nemoci zmocněnce, a byl
uhrazen vylepením kolkových známek na výzvu, kterou zmocněnec
zaslal příslušnému soudu dne 22. 3. 1999. Dne 23. 3. 1999
zmocněnec požádal faxem i doporučeným dopisem o prominutí zmeškání
lhůty k zaplacení soudního poplatku ve smyslu §58 odst. 1 o.s.ř.
o 7 dnů, s odůvodněním, že k nezaplacení soudního poplatku došlo
z omluvitelného důvodu, tj. pro jeho nemoc. Krajský soud v Hradci
Králové napadené usnesení ze dne 22. 3. 1999 o zastavení řízení
expedoval 25. 3. 1999 a usnesení bylo doručeno stěžovatelce 26.
3. 1999. Takový postup je dle jejího názoru porušením §49 odst.
1, věty druhé o.s.ř., jehož důsledkem je to, že náhradní lhůta
k zaplacení soudního poplatku ještě nezačala běžet. Pokud za této
situace Krajský soudu v Hradci Králové vydal napadené usnesení,
znemožnil stěžovatelce domáhat se stanoveným postupem svého práva
u nezávislého a nestranného soudu.
Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve svém
vyjádření k ústavní stížnosti m.j. uvedl, že ve své výzvě
stěžovatelku řádně poučil o následcích včasného nezaplacení
soudního poplatku. Žádost o prodloužení lhůty mu došla až poté, co
bylo vydáno rozhodnutí o zastavení řízení. Dále uvedl, že správní
soudnictví je řízením jednoinstančním, ve kterém je podání
opravných prostředků (s výjimkou věcí důchodových) vyloučeno.
Z tohoto důvodu nemohl reagovat na žádost o prodloužení lhůty, ani
postupovat ve smyslu §58 odst. 1 o.s.ř.
Finanční ředitelství v Hradci Králové, jako vedlejší
účastník, se svého postavení vedlejšího účastníka vzdal.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a poté, co se
seznámil se shromážděnými podklady, dospěl k závěru, že ústavní
stížnosti je třeba vyhovět, a to z následujících důvodů.
V předmětné věci byla poplatníkem soudního poplatku ze žaloby
proti rozhodnutí orgánu veřejné správy stěžovatelka (§2 odst. 5
zák.č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších
předpisů). Věc sama ani stěžovatelka nejsou od poplatku osvobozeny
(§11 cit. zákona). Poplatková povinnost vzniká podáním žaloby (§4 cit. zákona) a poplatek je splatný v tentýž okamžik (§7 odst.
1 cit. zákona). Z uvedeného vyplývá, že zaplacení soudního
poplatku je úkon, který musí resp. měla osobně vykonat
stěžovatelka. Není věcí Ústavního soudu dozírat na činnost
obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Ústavní soud
je orgánem ochrany ústavnosti a z tohoto pohledu není v podstatě
rozhodné, zda sdílí či nesdílí právní názory obecných soudů, pokud
se pohybují v ústavních mezích. Přesto lze konstatovat, že Ústavní
soud považuje za ústavně konformní názor krajského soudu
publikovaný v Bulletinu advokacie č. 8/1998, str. 68 a násl.,
podle něhož ustanovení §49 odst. 1, věta druhá o.s.ř. (z něhož
plyne, že má-li účastník osobně v řízení něco vykonat, doručuje se
písemnost nejen zástupci, ale i jemu) se vztahuje i na výzvu
k zaplacení soudního poplatku. Výzvu je třeba doručit nejen
právnímu zástupci, ale i účastníku samému. Krajský soud v Hradci
Králové tudíž pochybil, když výzvu k zaplacení soudního poplatku
nedoručil přímo též stěžovatelce, ale pouze jejímu právnímu
zástupci, neboť šlo o případ, kdy stěžovatelka sama měla v řízení
něco vykonat. Ústavní rozměr takového postupu je pak nutno
především spatřovat v tom, že porušení §49 odst. 1 o.s.ř.,jež
v konečném důsledku vedlo k zastavení řízení, současně představuje
též zásah do ústavně zaručeného základního práva domáhat se
stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu,
zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, i porušení čl. 90 Ústavy
České republiky, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu,
aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
Ústavní soud si je vědom, že podstata problému spočívá nikoli
ve věci samé, ale v celkové koncepci správního soudnictví, kde
neexistence jakéhokoliv opravného prostředku staví žalobce ve
správních věcech do nerovného postavení proti navrhovatelům
v občanskoprávních věcech. V této souvislosti Ústavní soud uvádí,
že již plénu tohoto soudu bylo předloženo více návrhů, které se
dožadují zrušení řady ustanovení části páté o.s.ř., o správním
soudnictví, s poukazem na jejich neústavnost, přičemž některé se
dotýkají i problematiky zmiňované v této ústavní stížnosti.
Z tohoto důvodu senát Ústavního soudu, aniž by sám přerušil řízení
podle ust. §78 odst. 2 zákona, návrhu vyhověl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 24. ledna 2000