ECLI:CZ:US:2000:4.US.240.2000
sp. zn. IV. ÚS 240/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. M., zastoupeného JUDr. P. B., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2000, sp. zn. 29 Co 576/99 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. 39 C 176/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl ústavní stížností usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. 39 C 176/97 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2000, sp. zn. 29 Co 576/99, kterým bylo odmítnuto jeho odvolání proti výše uvedenému rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl v právní věci žalobce- Družstva pro výstavbu rodinných domků- výstavba Nové Prahy proti stěžovateli tak, že připustil, aby na straně žalované přistoupila jako další účastník Dr. D. M.
Stěžovatel je toho názoru, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, což vyvozuje ze skutečnosti, že Městský soud v Praze odmítl stěžovatelovo odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 podle ustanovení §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. jako opožděně podané.
Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 bylo podle Městského soudu v Praze doručeno právnímu zástupci stěžovatele 26. 8. 1999 a posledním dnem, kdy mohl stěžovatel podat proti tomuto rozhodnutí odvolání tak bylo 10. 9. 1999. Stěžovatel tvrdí, že odvolání podal prostřednictvím svého právního zástupce do podatelny soudu právě dne 10. 9. 1999 a dne 6. 10. 1999 bylo toto odvolání odůvodněno. Městský soud v Praze podle stěžovatele tedy pochybil, jestliže za den doručení odvolání vzal 6. 10. 1999.
Ústavní soud se vždy musí nejdříve vypořádat s otázkou, zda jsou splněny formální náležitosti, kladené na podání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o.s.ř. je proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání, přípustné dovolání. Jelikož stěžovatel nepodal proti usnesení Městského soudu v Praze dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky, resp. z obsahu ústavní stížnosti nevyplývá, že by tak učinil a napadl ústavní stížností přímo rozhodnutí odvolacího soudu, nevyčerpal tak všechny procesní prostředky, které měl poskytnuty zákonem k ochraně svého práva. Ústavní soud zde odkazuje i na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je pravomoc Ústavního soudu ve vztahu k zásahům orgánů veřejné moci dána toliko subsidiárně.
Nad rámec výše uvedeného je nutno poznamenat, že v posuzovaném případě se navíc jedná o rozhodnutí procesní povahy, které samo o sobě není způsobilé zasáhnout do základních práv nebo svobod stěžovatele. Stěžovatel tedy brojí proti rozhodnutí, kterým nebylo v řízení před obecnými soudy rozhodnuto ve věci o jeho ústavně zaručených právech či svobodách a samo řízení nebylo dosud pravomocně ukončeno.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2000
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj