ECLI:CZ:US:2000:4.US.243.98
sp. zn. IV. ÚS 243/98
Usnesení
IV. ÚS 243/98
Ústavní soud rozhodl dne 8. srpna 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti R.P., zastoupené JUDr. I.P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 1998, čj. 26 Co 90/97, 26 Co 91/97-852, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř., takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelka napadá výše citované usnesení Krajského soudu v Praze, kterým byla změněna usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 22. 1. 1997, čj. P 173/92-834, a ze dne 22. 1. 1997, čj. P 173/92-33, tak, že se jí ukládají pokuty 100,-- Kč za každý neuskutečněný styk otce s nezletilým L. v termínech v napadeném usnesení přesně specifikovaných s tím, že stěžovatelka je povinna tyto pokuty zaplatit do 30 dnů od doručení usnesení na účet Okresního soudu Praha - západ. Stěžovatelka tvrdí, že tímto rozhodnutím byla dotčena ve svých právech zaručených v článku 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť jí byla odňata možnost jednat před soudem, když navíc byla podle jejího názoru odňata zákonnému soudci. Podle jejích znalostí je předsedou senátu 26 Co Krajského soudu v Praze JUDr. V. Tento soudce byl, stejně jako druhá soudkyně JUDr. Š., vyloučen z projednávání odvolání v odvolacích věcech L. a R.P., takže, je-li pod napadeným usnesením podepsána JUDr. L. s dovětkem "předsedkyně senátu v zast.", je otázkou, koho zastupuje, či zda je sama předsedkyní senátu. Stěžovatelka se domnívá, že pokud je předseda senátu z projednání věci vyloučen, měla být věc přikázána k projednání jinému senátu, a to buďto podle rozvrhu práce nebo rozhodnutím předsedy soudu. Takový záznam však ve spisu není a stěžovatelka nemá možnost si obsazení senátu zkontrolovat, neboť soud rozhodl bez nařízení jednání a protokol o projednání odvolání ve spisu chybí. S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na zrušení ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř. ve slovech "které směřuje proti rozsudku", neboť má za to, že za situace, kdy soud není povinen doručovat odvolání účastníka řízení proti usnesení ostatním účastníkům řízení, tito nemají možnost se k němu vyjádřit, což je v rozporu článkem 38 odst. 2 Listiny. Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby pro rozpor s Listinou Ústavní soud zrušil jak napadené usnesení, tak i příslušnou část ustanovení §210 odst. 1 o .s. ř.
Ze spisového materiálu vedeného u Okresního soudu Praha - západ ke sp. zn. P 173/92, označeného jako "pomocný spis č. 1" a "pomocný spis č. 2", Ústavní soud zjistil, že předběžným opatřením ze dne 20. 10. 1993, čj. P 173/92-740, byl upraven styk otce L.P. s nezletilým synem L.P., přičemž matka nezletilého R.P. byla povinna nezletilého na styk připravit a trpět jej. Podle otce však matka předběžné opatření nerespektovala, a proto otec podal k Okresnímu soudu Praha - západ deset návrhů na nařízení výkonu předběžného opatření formou uložení pokut. Soud prvého stupně usneseními ze dne 22. 1. 1997, čj. P 173/92-834 (pomocný spis č. 1), a čj. P 173/92-33 (pomocný spis č. 2), návrhy otce zamítl. Z odůvodnění těchto rozhodnutí vyplývá, že otec se domáhal výkonu rozhodnutí předběžného opatření za neuskutečněné styky s nezletilým synem v listopadu a prosinci 1993 a v lednu, únoru, dubnu a květnu 1994. Předběžné opatření bylo dne 16. 6. 1994 Krajským soudem v Praze usnesením čj. 14 Co 97/94-970, zrušeno, a proto Okresní soud Praha - západ, vycházeje ze stavu v době svého rozhodování, tj. 22. 1. 1997, návrhy zamítl, neboť otec se v nich domáhal výkonu rozhodnutí, jež bylo zrušeno. K odvolání otce rozhodl napadeným rozhodnutím Krajský soud v Praze, který usnesení soudu prvého stupně změnil tak, že matce pokuty uložil. V odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, že použití ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř. v tomto případě nepřichází v úvahu, neboť předběžné opatření bylo zrušeno z důvodů uvedených v ustanovení §221 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a řízení bylo zastaveno. Úprava styku nezletilého dítěte s otcem se stala bezpředmětnou s ohledem na usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 1994, čj. 14 Co 95/94 a 9 Co 97/94- 970, kterým bylo změněno usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 12. 7. 1993, (čj. P 173/92-659), jímž byl styk otce s nezletilým rovněž upraven. Krajský soud v Praze vyšel z toho, že matka nezletilého neplnila dobrovolně rozhodnutí soudu, přestože byla písemně poučena o svých povinnostech a zároveň upozorněna na možnost uložení pokut i na možnost odnětí dítěte za účelem uskutečnění styku.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost v části týkající se odnětí možnosti jednat před soudem jako přípustnou, nicméně zjevně neopodstatněnou, v části týkající se tvrzení o odnětí zákonnému soudci jako nepřípustnou.
Podstatou ústavní stížnosti, kterou stěžovatelka brojí proti odnětí možnosti jednat před soudem, je její protest proti rozhodnutí, kterým byla donucována k realizaci nařízeného předběžného opatření o úpravě styku otce s nezletilým dítětem.
Ústavní soud, znaje obsah usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2000, čj. 30 Cdo 1860/98-403, vydaného v jiné, byť právně zcela srovnatelné, věci stěžovatelky se stejnými účastníky řízení (ústavní stížnost evidovaná pod sp. zn. II.ÚS 62/98), akceptoval závěr Nejvyššího soudu ČR o tom, že věcí upravenou zákonem o rodině se rozumí i výkon rozhodnutí o výchově nezletilých dětí a že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvého stupně [§238a odst. 1 písm. a) o. s. ř.], tedy v takovém případě není přípustné (odst. 2 citovaného ustanovení), jakož i závěr, že není přípustné dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., když odvolání otce směřující nikoliv proti rozsudku, ale proti usnesení soudu prvého stupně, nebylo dovolatelce doručeno, jestliže ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř. spojuje povinnost doručit odvolání ostatním účastníkům pouze s odvoláním směřujícím proti rozsudku. Postup odvolacího soudu, který rozhodl ve věci na základě obsahu spisu a důkazy ve smyslu ustanovení §125 o. s. ř. a násl. neprováděl, nelze podle Nejvyššího soudu ČR považovat za vadu, která by představovala nesprávný postup soudu s následkem spočívajícím v odnětí možnosti jednat před soudem.
Vzhledem k tomu, že lze důvodně předpokládat stejný právní závěr Nejvyššího soudu ČR o nepřípustnosti dovolání podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a), odst. 2, a §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. ve věci týkající se postupu odvolacího soudu i v projednávané věci, má Ústavní soud za to, že ústavní stížnost je v této části přípustná, neboť stěžovatelka jiný zákonem povolený procesní prostředek k ochraně svých práv neměla. Ústavní soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení práva stěžovatelky ústavně zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny a poté rozhodl, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná. Jak plyne z dosavadní rozhodovací činnosti Ústavního soudu, vydáním předběžného opatření soud upravuje zatímně, nikoliv s konečnou platností, poměry účastníků, přičemž toto opatření není s ohledem na svoji povahu zpravidla schopno vyvolat jakékoliv hmotně právní účinky, a zasáhnout tak v ústavně právní rovině do práv jednotlivých účastníků řízení. Aniž by Ústavní soud přezkoumával rozhodnutí, kterým bylo předběžné opatření nařízeno (neboť toto není předmětem projednávané ústavní stížnosti), závěry vyslovené ohledně charakteru předběžného opatření lze podle jeho názoru vztáhnout i na rozhodnutí, kterým soud stěžovatelku k plnění předběžného opatření donucuje. S ohledem na výše uvedené a vzhledem ke konkrétním podmínkám projednávaného případu Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla stěžovatelce způsobena újma takového charakteru, že by odůvodňovala zásah Ústavního soudu.
Co se týče ústavněprávní argumentace související se zásadou zákonného soudce, Ústavní soud je toho názoru, že je-li podle ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo soud byl nesprávně obsazen, stěžovatelka měla v daném případě zákonnou možnost tuto námitku předestřít k přezkoumání Nejvyššímu soudu ČR, což však v daném případě neučinila, a z pohledu přípustnosti ústavní stížnosti tak nevyčerpala tak všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout zčásti pro její zjevnou neopodstatněnost, zčásti z důvodu její nepřípustnosti. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, odpadl tím důvod i pro věcné rozhodnutí o návrhu na zrušení části ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř., neboť stěžovatelka za daného stavu věci není k podání tohoto návrhu zjevně oprávněna. Z tohoto důvodu byl její návrh na zrušení citovaného právního předpisu podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnut.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu