ECLI:CZ:US:2000:4.US.254.2000
sp. zn. IV. ÚS 254/2000
Usnesení
IV. ÚS 254/2000
Ústavní soud rozhodl dne 10. května 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti S. P., zastoupené JUDr. L. D., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 1. 1999, čj. 6 Co 3361/98-51, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 2. 2000, čj. 26 Cdo 1372/99-67, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V projednávané věci, jak Ústavní soud zjišťuje z obsahu spisu 13 C 134/97 Okresního soudu v Českých Budějovicích, rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém potvrzujícím rozsudku tak, že ve věci dovolání nepřipustil s odůvodněním, že soudy obou stupňů rozhodovaly podle ustálené soudní praxe a ve věci nebyla řešena otázka zásadního právního významu. Zamýšlela-li tedy stěžovatelka, aby její věc mohla posouzena v celé její šíři - tedy i v ústavně právní rovině, měla současně s podáním dovolání podat ústavní stížnost i proti napadenému rozsudku krajského soudu, neboť vzhledem k Nejvyšším soudem ČR konstatované nepřípustnosti dovolání byl posledním procesním prostředkem k ochraně práva opravný prostředek podaný proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích. Stěžovatelka dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podala sice včas, Nejvyšší soud ČR však napadeným usnesením přípustnost dovolání podle usnesení §239 odst. 2 o. s. ř. posoudil negativně, dospěv k závěru, že zákonné předpoklady pro přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. nejsou dány. V odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud ČR konstatoval, že v projednávané věci soudy obou stupňů postupovaly v souladu s judikaturou ustálenou již po řadu let, a bylo by tedy v rozporu s principem nezávislosti soudu ve smyslu čl. 82 Ústavy ČR, aby Ústavní soud - snad s výjimkou zcela extrémních případů - zaujímal stran podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. odlišné stanovisko.
Za tohoto stavu věci proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b), tedy pokud směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., tedy ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ČR, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. května 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu