Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24.02.2000, sp. zn. IV. ÚS 262/98 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 28/17 SbNU 209 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:4.US.262.98

sp. zn. IV. ÚS 262/98 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti B. G., Ing. J. G., a J. G., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. března 1998, čj. 31 Ca 29/98-27, a rozhodnutí Okresního úřadu Jičín, okresního pozemkového úřadu, ze dne 1. prosince 1997, čj. PÚ/4507/97/La, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a Okresního úřadu Jičín, okresního pozemkového úřadu, a L. České republiky, s. p., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 1998, čj. 31 Ca 29/98-27, a rozhodnutí Okresního úřadu Jičín, okresního pozemkového úřadu, ze dne 1. 12. 1997, čj. PÚ/4507/97/La, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají, s odvoláním na porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. března 1998, čj. 31 Ca 29/98-27, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Jičín, okresního pozemkového úřadu, ze dne 1. 12. 1997, čj. PÚ/4507/97/La, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatelé se nestávají vlastníky nemovitostí ve výroku cit. rozhodnutí blíže specifikovaných. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé rekapitulují okolnosti uzavírání kupní smlouvy, jejímž předmětem byl prodej sporných nemovitostí, která se však nedochovala, o jejímž uzavření nemohou být pochybnosti, když součástí spisového materiálu v dané restituční věci jsou listiny, jež se týkají neudělení souhlasu k této smlouvě podle §13 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě. Jmenovitě jde o stížnost manželů B. a J. G. do výměru Ministerstva zemědělství v Praze z 22. března 1949, čj. 10.711/49-IX/A-22, ve věci pozemkové reformy, dále přípis Ministerstva zemědělství, čj. 11793-50-IX/A-22, ze dne 7. 3. 1950, jímž je manželům J. a B. G. sdělováno, že spisový materiál, týkající se předmětného výměru, byl zaslán dne 26. 1. 1950 správnímu soudu, a konečně rozhodnutí Správního soudu v Bratislavě ze dne 13. 12. 1950, čj. 1098/1949-3, kterým byla zamítnuta stížnost manželů G., směřující proti shora označenému výměru tehdejšího Ministerstva zemědělství o neudělení souhlasu podle §13 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, k převodu vlastnického práva k nemovitostem, uvedeným v kupní smlouvě sepsané dne 2. února 1948 mezi J. K., jako prodávajícím, a manželi G., jako kupujícími. Dále podrobně popisují další majetkoprávní osud předmětných nemovitostí a okolnosti trestního stíhání J. Gr., mimo jiné za trestný čin pobuřování proti republice. K vlastnímu průběhu restitučního správního řízení uvádějí, že podle jejich názoru za situace, kdy k předmětným nemovitostem uplatnilo více žadatelů restituční nároky, s ohledem na složitý vývoj vlastnických práv k těmto nemovitostem v období než došlo k jejich nabytí tehdejším čs. státem, měl okresní pozemkový úřad všechny zainteresované žadatele svolat k ústnímu jednání a v rámci něho situaci řešit tak, aby na svých právech nebyl žádný z žadatelů o restituci krácen. Dále poukazují na to, že v restitučním řízení nebyla vzata v úvahu vůbec okolnost, že manželé G. po určitou dobu předmětný majetek měli ve své faktické držbě a hospodařili na něm. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, k ní připojených příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 31 Ca 29/98, a spisového materiálu Okresního úřadu Jičín, okresního pozemkového úřadu, jehož součástí je rozhodnutí, čj. PÚ/4507/97/La, ze dne 1. 12. 1997, Ústavní soud dospěl k závěru, že z otázek, které byly předmětem posuzování orgány veřejné moci v dosavadních řízeních, je třeba pozornost zaměřit na otázku, koho je třeba pro účely restituce vlastnického práva podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen "zákon o půdě"), považovat za původního vlastníka nemovitostí v situaci, kdy nebyl ke kupní smlouvě, týkající se předmětných nemovitostí, udělen souhlas nebo dodatečný souhlas Ministerstva zemědělství podle §13 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, v důsledku čehož nedošlo k převodu vlastnického práva na kupujícího. Ve věci dosud rozhodující orgány veřejné moci shodně ve svých rozhodnutích uvádějí, že stěžovatelé v dosavadních řízeních nedoložili kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej usedlosti čp. 3 B., od tehdejšího jejího vlastníka J. K. manželům J. a B. G., kteří dne 28. 12. 1992 uplatnili u Okresního úřadu Jičín, okresního pozemkového úřadu, podle §9 zákona o půdě na tento nemovitý majetek restituční nárok, a současně uvedli, že se považují za oprávněné osoby podle §4 odst. 1 zákona o půdě, a současně s přihlédnutím k §4a odst. 3 písm. c) zákona o půdě žádají, aby byli okresním pozemkovým úřadem považováni za tzv. domnělé vlastníky. Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve svém podrobném vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou, neboť stěžovatelé nebyli kráceni na svém právu domáhat se soudního přezkoumání rozhodnutí orgánu státní správy, kterým bylo negativně rozhodnuto o jimi tvrzených restitučních nárocích podle zákona o půdě. O jimi podaném opravném prostředku soud rozhodoval podle hlavy třetí části páté o.s.ř., ve spoj. s §9 odst. 6 zákona o půdě, za účasti stěžovatelů a jejich právního zástupce, stěžovatelům byl umožněn přednes i vyjádření ke stanovisku odpůrce - Okresního úřadu Jičín, okresního pozemkového úřadu (dále jen "okresní pozemkový úřad"). Podle názoru účastníka řízení nelze ze skutečnosti, že soud neshledal nezákonnost rozhodnutí okresního pozemkového úřadu, vyvozovat, že by soud porušil svoji ústavní povinnost podle čl. 90 Ústavy ČR, tj. poskytnout stěžovatelům ochranu tvrzeného práva k majetkové restituci. K věcné stránce sporu pak soud uvádí, že předmětem sporu bylo ničím nedoložené tvrzení stěžovatelů, že sporné nemovitosti odkoupili 2. 2. 1948 trhovou smlouvou od jejich tehdejšího vlastníka J. K.. Dále uvádí, že stěžovatelé nevyužili ani svého práva domáhat se určovací žalobou u obecného soudu vydání rozsudku o platnosti předmětného majetkového převodu. Tím, že v řízení před okresním pozemkovým úřadem neprokázali, že by právě jejich majetek přešel v rozhodném období na stát, nemohli být v tomto řízení úspěšní. L. České republiky, s.p., jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádějí, že se v plném rozsahu ztotožňují s napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci, a ústavní stížnost považují proto za nedůvodnou. Jmenovitě poukazují mimo jiné na to, že stěžovatelé v daném restitučním řízení spolehlivě neprokázali původní vlastnické právo k nemovitostem, jejichž vydání se domáhají, jmenovitě zdůrazňují, že stěžovatelé nepředložili knihovní vložku s příslušným zápisem práva vlastnického a nedoložili ani kupní smlouvu z roku 1948 s příslušnými schvalovacími doložkami, a naopak k dispozici jsou písemnosti svědčící o skutečnosti, že k převodu vlastnického práva k nemovitostem na stěžovatele, resp. jejich právní předchůdce, nedošlo, konkrétně rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 22. 3. 1949 a rozsudek Nejvyššího správního soudu v Bratislavě ze dne 13.12.1950. Okresní pozemkový úřad ve svém písemné stanovisku, zaslaném Ústavnímu soudu spolu se spisovým materiálem týkajícím se předmětné věci, uvádí, že nemá na věci žádný právní zájem a necítí se proto být v postavení vedlejšího účastníka, aniž se však výslovně tohoto svého zákonem mu daného postavení vzdává. K věci samé pak uvádí, že je přesvědčen o správnosti řízení a respektování právních norem. Současně uvádí, že rodina G. se dostatečně aktivně nepokusila prosadit svůj právní zájem na legalizaci "údajného" vlastnictví ke sporným nemovitostem cestou obecného soudu. Vzhledem k tomu, že ze strany stěžovatelů nedošlo ve správním řízení k řádnému prokázání podmínek pro úspěšnou restituci, nelze podle stanoviska okresního pozemkového úřadu souhlasit s obsahem jejich ústavní stížnosti. V návaznosti na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud považuje pro posouzení toho, zda výše uvedeným postupem došlo ve vztahu ke stěžovatelům k porušení jejich práva na spravedlivý proces, za významné konstatovat, že dosud žádný z ve věci rozhodujících orgánů při svém rozhodování ve věci neaplikoval ustanovení §28b odst. 2 zákona o půdě, podle něhož se v případě, že nedošlo k přechodu vlastnictví na kupujícího proto, že nebyl udělen souhlas nebo dodatečný souhlas Ministerstvem zemědělství podle §13 zákona č. 46/1948 Sb., považuje za původního vlastníka kupující, pokud prokáže, že k uzavření kupní smlouvy došlo a na jejím základě byla uhrazena kupní cena, a pokud nemovitosti nepřešly již na základě zákona o půdě na jiné oprávněné osoby. Ústavní soud vzal přitom v úvahu skutečnost, že předmětná kupní smlouva se nedochovala a nebyla v řízení předložena, nicméně - a to zcela ve shodě i se závěry vyslovenými v odůvodněních rozhodnutí orgánů veřejné moci ve věci dosud rozhodujícími - má za to, že uvedená smlouva uzavřena byla a celá usedlost v B. měla být prodána manželům J. a B. G. Rovněž lze ze spisového materiálu i z obsahu rozhodnutí dovodit, že v řízeních bylo shledáno, že kupní cena podle této kupní smlouvy byla prodávajícímu poskytnuta. Aniž by Ústavní soud předjímal právní důsledky, které by z aplikace tohoto ustanovení na právní pozici stěžovatelů v konečném rozhodnutí mělo, nelze přehlédnout, že opomenutím aplikace tohoto hmotněprávního ustanovení ze strany okresního pozemkového úřadu a následně neshledáním tohoto postupu nesouladným se zákonem v rámci soudního řízení o přezkoumání předmětného rozhodnutí, došlo vůči stěžovatelům k porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Procesně nejasný je rovněž postup okresního pozemkového úřadu ve vztahu k žádosti stěžovatelů, obsažené v jejich uplatněném restitučním nároku ze dne 28. 12. 1992, kterým se domáhají, aby s nimi jednal okresní pozemkový úřad jako s tzv. domnělým vlastníkem, ve znění po novele realizované zákonem č. 183/1993 Sb., jako s tzv. domnělou oprávněnou osobou. Jak okresní pozemkový úřad, tak krajský soud, v odůvodněních svých rozhodnutí i vyjádřeních k ústavní stížnosti uvádějí, že stěžovatelé nevyužili svého práva domáhat se určení vlastnického práva cestou obecného soudnictví, nicméně vyžádaný spisový materiál, jmenovitě spis okresního pozemkového úřadu, neobsahuje listiny, ze kterých by bylo zjistitelné, že ve vztahu ke stěžovatelům byl dodržen právní režim upravený v §4a odst. 4 a 5 zákona o půdě, upravující procesní stránku v případě, že okresní pozemkový úřad neuzná nárok osob zapsaných v evidenci tzv. domnělých oprávněných osob. Z výše uvedených důvodů, aniž by se Ústavní soud vyjadřoval k dalším skutečnostem, uvedeným v napadených rozhodnutích a připojeném spisovém materiálu, nezbylo než konstatovat, že dosavadním postupem orgánů veřejné moci došlo vůči stěžovatelům k porušení jejich práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst.1 Listiny, a současně k porušení čl. 90 Ústavy ČR, podle kterého je soud povolán k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům. Z uvedených důvodů Ústavní soud podle §82 odst. l odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti vyhověl a zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. března 1998, čj..31 Ca 29/98-27, a z důvodů procesní ekonomie i rozhodnutí Okresního úřadu Jičín, okresního pozemkového úřadu, ze dne 1. prosince 1997, čj. PÚ/4507/97/La, aby bylo možno bez dalších prodlení přikročit k meritornímu projednání restitučního nároku. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 24. února 2000