ECLI:CZ:US:2000:4.US.272.99
sp. zn. IV. ÚS 272/99
Nález
Ústavní soud rozhodl, za souhlasu účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti R. L., zastoupeného Mgr. M. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 8 Co 1971/98, ze dne 29. 3. 1999, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a PaedDr. H. V., zastoupené JUDr. M. K., advokátem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Rozsudky Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 8 Co 1971/98, ze
dne 29. 3. 1999, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 62
C 80/96, ze dne 15. 9. 1998, se zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá,
s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 3 a čl. 32 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora
označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, kterým byl
potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě, čj. 62 C 80/96-45, ze
dne 15. 9. 1998, jímž mu bylo uloženo vyklidit rodinný dům v k.ú.
M. O. do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Odvolací soud, jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí,
v podstatě vycházel ze skutkových zjištění provedených soudem I.
stupně, a stejně jako on na základě těchto zjištění učinil závěr,
že nebylo prokázáno, že by vedlejší účastnice - výlučná vlastnice
předmětné nemovitosti - se stěžovatelem uzavřela nájemní smlouvu.
Odpůrce tak užíval část rodinného domku na základě souhlasu
vedlejší účastnice jako jediného právního titulu k užívání,
a pokud vedlejší účastnice tento souhlas odňala, jde o užívání bez
právního důvodu a vedlejší účastnici tak přísluší právo domáhat se
ochrany svého vlastnického práva. Odvolací soud, jak dále plyne
z odůvodnění rozhodnutí, se zabýval také otázkou, zda by nebylo
namístě vázat vyklizení stěžovatele z předmětného bytu na
zajištění náhradního bytu, to však s negativním závěrem. Vycházel
především ze současné judikatury i názoru Ústavního soudu, podle
nichž lze §3 odst. 1 o.z. použít jen na výkon existujících práv
a povinností, a soud proto s odkazem na něj nemůže svým
rozhodnutím neexistující právo či povinnost založit. V tomto
případě stěžovateli nepochybně svědčí k předmětnému domu právo
bydlení, tedy právo odvozené od skutečnosti, že je synem vlastnice
předmětného domu, a že v bytě bydlí nepřetržitě od svého narození.
Pokud by však jeho vyklizení z domu bylo vázáno na zajištění
náhradního bytu, bylo by tím založeno zcela nové, dosud
neexistující právo, neboť uzavřel-li by nájemní smlouvu, vzniklo
by tak odpůrci právo chráněného nájmu bytu, tedy právo bezpochyby
kvalitativně nesrovnatelně vyšší. Pokud by tedy soud vázal
vyklízení stěžovatele na zajištění náhradního bytu, jeho
rozhodnutí by ve svém důsledku vedlo k založení dosud
neexistujícího práva chráněného nájmu bytu.
Proti tomuto rozhodnutí směřuje ústavní stížnost stěžovatele,
který v důvodech především zdůrazňuje, že v rodinném domě, o jehož
vyklizení jde, bydlí nepřetržitě od narození, v současné době již
se svou rodinou - manželkou a pětiletým synem. Spolu s vedlejší
účastnicí zde také všichni bez problému bydleli až do roku 1994,
kdy se stěžovatelka odstěhovala do ciziny. S odvoláním na
judikaturu Ústavního soudu (rozhodnutí, sp. zn. II. ÚS 249/97),
dobrých mravů se týkající, se pak na svůj případ dovolává použití
ustanovení §3 o.z. Uvádí, že úvaha soudu musí být v souvislosti
s ustanovením §3 o.z. v každém konkrétním případě podložena
konkrétními zjištěními, jež dovozují závěr, že výkon práva je
v rozporu s dobrými mravy, a to i s přihlédnutím na straně
oprávněného. Krajský soud měl tedy v každém případě zkoumat, jaký
je vztah mezi účastníky, jak se o nemovitost starali a zda mezi
nimi nejsou konflikty. Jako obecné kritérium by pak nepochybně
sloužilo to, že se jednalo o osoby blízké. Opačný výklad by pak
byl podle stěžovatelova názoru v rozporu s čl. 32 odst. 1 Listiny,
který stanoví, že rodina je pod ochranou zákona. Stěžovatel
poukazuje i na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 26 Cdo
829/98, ve kterém se uvádí, že pokud by se oprávněný domáhal
vyklizení bytu vůči osobě, která dříve v bytě bydlela jako
příslušník domácnosti a nemá zajištěno bydlení, je třeba zkoumat,
zda uplatněním práva oprávněným není v rozporu s dobrými mravy.
Vlastnictví tedy nesmí být, tak jak stanoví čl. 11 odst. 3
Listiny, zneužito na újmu práv druhých, anebo v rozporu se zákonem
chráněnými obecnými zájmy. Z výše uvedených důvodů proto
stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti
uvádí, že při projednávání věci nedošlo podle jeho názoru
k tvrzenému porušení základních práv a svobod. Pokud stěžovatel
spatřuje toto porušení v nesprávném použití, resp. nepoužití,
ustanovení §3 o.z., pak krajský soud trvá na stanovisku, které
bylo vysloveno v odůvodnění jeho rozhodnutí o odvolání. Ztotožnění
se s názorem stěžovatele by pak mohlo vést k závěru, že každé
dítě, které nabylo zletilosti a založilo si vlastní rodinu, by
mělo v případě sebemenších neshod se svým rodičem - vlastníkem
nemovitosti či nájemcem bytu - zcela automaticky právo na
zajištění náhradního bytu. Takováto úvaha však v současných
právních předpisech nemá dostatečnou oporu.
K ústavní stížnosti se vyjádřila rovněž PeadDr. H. V., jako
vedlejší účastník. Vyslovuje své přesvědčení, že názor stěžovatele
je nesprávný a nemá oporu jak v obsahu článků Listiny, tak rovněž
v ostatních právních normách. Uplatněním svého práva u soudu
vedlejší účastnice ani oba obecné soudy nezneužili vlastnické
právo na úkor druhých. Poukazuje v této souvislosti na současnou
judikaturu obecných soudů i Ústavního soudu (sp.zn. II.ÚS
190/94). Za situace, kdy stěžovatel má již mnoho let založenu
vlastní rodinu a byl ze strany vedlejší účastnice již nejméně
v roce 1996 zpraven o tom, že hodlá v rozsahu svých vlastnických
práv naložit s předmětnou nemovitostí takovým způsobem, že není
možné, aby v nemovitosti dále bydlel, pak měl stěžovatel
dostatečně dlouhou dobu na to, aby si vlastním přičiněním zajistil
odpovídající bydlení do dne vyhlášení napadeného rozsudku Krajským
soudem v Ostravě. Proto nelze považovat ani tímto rozsudkem
potvrzenou krátkou lhůtu k vyklizení za zneužití práva k újmě
druhého. Je to naopak stěžovatel, který zneužívá svého postavení.
Základních práv se nemůže dovolávat člověk, kterému bylo nabídnuto
náhradní bydlení v bytě, jenž měl být právě pro tyto účely
náhradního bydlení zakoupen. Stěžovatel však v tomto bytě nechtěl
bydlet jako podnájemník a jeho manželka před okresním soudem
výslovně uvedla, že by od vedlejší účastnice nepřijali jiný byt
než pouze v bezprostřední blízkosti stávajícího bydliště. Ze shora
uvedených důvodů proto vedlejší účastnice navrhuje, aby Ústavní
soud ústavní stížnost zamítl.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spis Okresního
soudu v Ostravě, sp. zn. 62 C 80/96, dospěl k závěru, že ústavní
stížnost je důvodná.
I když je třeba souhlasit se závěry odvolacího soudu
- ostatně korespondujícími názoru zastávanému Nejvyšším soudem ČR
i Ústavním soudem (rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Cdon
131/96, nález, sp. zn. IV. ÚS 114/99) v tom směru, že ustanovení
§3 odst. 1 o.z. lze použít jen na výkon existujících práv
a povinností, a soud proto s odkazem na něj nemůže svým
rozhodnutím neexistující právo založit, nelze v daném případě
pominout, že použitím ustanovení §3 o.z., respektive rozporem
s dobrými mravy, se odvolací soud, ale v podstatě i soud I.
stupně, zabýval pouze ve vztahu k možnosti poskytnutí bytové
náhrady stěžovateli, vůbec však - alespoň to z odůvodnění
rozhodnutí není patrno - nebyl hodnocen z hlediska uvedeného
ustanovení samotný výkon vlastnického práva vedlejší účastnice.
Potřeba posouzení tohoto existujícího práva z hlediska dobrých
mravů (jež judikatura Ústavního soudu vykládá jako souhrn
etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž
dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé
jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické
společnosti, přitom tento obecný horizont, který vývojem
společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru i čase, musí
být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném
čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního
vztahu) se jeví nutná (též s přihlédnutím k čl. 11 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod, podle něhož vlastnictví nesmí být
zneužito na újmu práv druhých, anebo v rozporu se zákonem
chráněnými obecnými zájmy), protože jde o případ specifický tím,
že výkonu vlastnického práva vyklizením bytu se domáhá matka proti
synovi, jenž v domě, jak patrno z obsahu spisu, bydlel nepřetržitě
od svého narození, po svém sňatku se svou rodinou se souhlasem
matky, podílel se na jeho opravách, přitom zatím z obsahu spisu
nelze postřehnout ani náznak závadného chování syna k matce,
alespoň to tato, jako účastnice řízení, ve svých výpovědích dosud
učiněných, nikde výslovně neformulovala.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy zatím samotný výkon práva
vedlejší účastnice z pohledu dobrých mravů nehodnotily, a Ústavní
soud to za této situace sám učinit nemůže (není oprávněn v tomto
směru rozhodnutí obecných soudů předjímat), bylo nezbytné v zájmu
dodržení práva stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod napadená rozhodnutí
zrušit [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve
znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 25. srpna 2000