ECLI:CZ:US:2000:4.US.281.99
sp. zn. IV. ÚS 281/99
Usnesení
IV. ÚS 281/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Václava a R. P., oba zastoupeni JUDr. V. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, čj. 11 Co 715/98-117, ze dne 28. 1. 1999, a rozsudku Okresního soudu v Opavě, čj. 9 C 168/94-83, ze dne 28. 11. 1997, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl zamítnut jejich návrh, aby žalovaný byl povinen z označeného pozemku odstranit oplocení a současně se zdržet všeho, čím by narušoval vlastnictví stěžovatelů k tomuto pozemku.
Jak stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, zamítl Okresní soud v Opavě rozsudkem, čj. 9 C 168/94-83, ze dne 28. 11. 1997, jejich žalobu, aby S. H. (žalovaný) byl povinen z pozemku p.č. 234 v k. ú. S. L., který je ve vlastnictví stěžovatelů, odstranit oplocení a současně se zdržet všeho, čím by narušoval vlastnictví stěžovatelů k této parcele. Současně tímto rozsudkem uložil stěžovatelům povinnost zaplatit na nákladech znalečného částku 4.815,- Kč. K odvolání stěžovatelů pak Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, rozsudkem, sp. zn. 11 Co 715/98, ze dne 28. 1. 1999, rozsudek soudu I. instance potvrdil.
Stěžovatelé mají za to, že řízení před oběma obecnými soudy, jakož i rozhodnutí vydaná na jejich podkladě, byla postižena vadami spočívajícími zejména v tom, že napadená rozhodnutí byla vydána na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, což se promítlo i do nesprávných právních závěrů soudů. Při rozhodování v předmětné věci se soudy opíraly především o znalecký posudek ing. M. P. ze dne 12. 5. 1997. Stěžovatelé však považují tento znalecký posudek za neobjektivní, a to již z toho důvodu, že se znalec v rozporu se soudem uloženým zadáním vůbec nezabýval průběhem hranice mezi pozemky p. č. 234 a p. č. 237. Soudy obou stupňů tento dle stěžovatelů závažný nedostatek žádným způsobem nezohlednily a bez dalšího z daného posudku vycházely při svém rozhodování. Stěžovatelé setrvávají na svém stanovisku prezentovaném před oběma obecnými soudy, že hranice mezi spornými pozemky měla být vytýčena s přihlédnutím k celkovému umístění pozemku navrhovatelů v terénu a také s přihlédnutím k jeho původní výměře. Pro objektivní zjištění sporné hranice je nezbytné rovněž zohlednění vzdálenosti stavby stěžovatelů od hranice a dále šířky, resp. výměry, jejich pozemků. Touto otázkou se však znalec nezabýval a při zpracování posudku vycházel pouze z šířky pozemků žalovaného po celé sporné hranici a ze vzdálenosti jeho stavby od sporné hranice. Uvedený znalecký posudek je tak podle názoru stěžovatelů zpracován zcela jednostranně, a to ve prospěch žalovaného. Domnívají se rovněž, že znalec při vypracování znaleckého posudku neměl vycházet z polního náčrtu ze dne 4. 11. 1969, zpracovaného na základě místního šetření ing. J., když znalec měl závěry ing. J. přezkoumat. Měření ing. J. nemělo být jako podklad znaleckého posudku vůbec zohledněno. Stěžovatelé v odvolacím řízení namítali podjatost znalce, v jejímž důsledku došlo ke zkreslení výsledků předmětného znaleckého posudku, a došli k tomuto závěru zejména vzhledem k tomu, že znalec zcela bezvýhradně potvrdil nesprávné vytýčení hranice ze dne 4. 11. 1969 provedené ing. J.. Stěžovatelé se domnívají, že závěr vyjádřený v posudku byl ovlivněn působením na znalce ze strany ing. J., se kterým se ing. P. osobně zná a který má zájem na potvrzení správnosti svého vytýčení. V případě ing. P. se proto nejedná o osobu, která by v dané věci mohla podat objektivní znalecký posudek, neboť není ve vztahu k ing. J. nezávislou osobou, přičemž činnost ing. P. je vázána na úzkou spolupráci s Katastrálním úřadem v Opavě, jehož je ing. J. jedním z vedoucích pracovníků. Kromě toho měl ing. P. zapůjčen pro zpracování znaleckého posudku z tohoto katastrálního úřadu měřící přístroj, jakož i v jiných případech. Stěžovatelé závěry soudu o nepodjatosti znalce nepovažují za přesvědčivé, neboť jsou odůvodněny pouze formálně. Stěžovatelé proto navrhli v rámci odvolacího řízení provedení důkazu revizním znaleckým posudkem nezávislým znalcem, což odvolací soud považoval za nadbytečné a důkaz nepřipustil. Stěžovatelé považují takový postup soudu za zcela mechanický a účelový, čímž bylo dotčeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 31 odst. 1 Listiny) a byli zkráceni i na dalších ústavně zaručených právech, zejména jim byla odepřena ochrana jejich vlastnického práva (čl. 11 Listiny) a v konečném důsledku nebyla obecnými soudy poskytnuta ochrana jejich právům podle čl. 90 Ústavy ČR. Navrhují proto zrušení obou stížností napadených rozsudků.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Opavě, sp. zn. 9 C 168/94, a vyžádal si vyjádření Krajského soudu v Ostravě.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkazuje na skutkové a právní závěry uvedené v odůvodnění jeho rozhodnutí a současně souhlasí s tím, aby případné jednání Ústavního soudu proběhlo bez jeho účasti.
Po zvážení všech tvrzení stěžovatelů a seznámení se s obsahem soudního spisu Ústavní soud konstatuje, že meritum ústavní stížnosti spočívá v námitkách stěžovatelů vznesených vůči znaleckému posudku ing. P. a ve zpochybnění jeho nestrannosti jako znalce. Stěžovatelé tyto své námitky, jejichž důsledkem bylo podle jejich názoru nedostatečné zjištění skutkového stavu, uvedli již v odůvodnění odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud se jimi ve svém rozhodnutí o odvolání zabýval a s uplatněnými námitkami se vypořádal. Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v §132 o.s.ř., z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a nakolik je třeba dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i shora uvedených námitek stěžovatelů, že obecné soudy vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, nesprávně hodnotily provedené důkazy a neprovedly stěžovateli navržený důkaz revizním znaleckým posudkem. Odvolací soud k těmto námitkám v odůvodnění svého rozhodnutí o odvolání výslovně uvádí z výpovědi znalce, že parcely p. č. 237 a p.č. 234 nemají společnou hranici, pouze společný bod, že znalec nevycházel při stanovení hranice ze vzdálenosti domu žalovaného ani stěžovatelů od hranice, a při zaměření hranice vycházel rovněž z podkladů z roku 1904, 1923 a 1953, přičemž potvrdil poslední vytýčení hranice. Ve svém rozhodnutí se odvolací soud vypořádal i s námitkou podjatosti znalce a neshledal důvody pochybovat o správnosti znaleckého posudku. Ústavnímu soudu, s ohledem na shora zmíněnou zásadu volného hodnocení důkazů, zásadně nepřísluší provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly, ale pouze zkoumat, zda napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelova základní práva. Odvolací soud se však, jak již bylo výše zmíněno, se stěžovatelovými námitkami vztahujícími se k hodnocení důkazů, jež stěžovatel uplatnil v odvolacím řízení, vypořádal, a to způsobem, v němž Ústavní soud neshledal stěžovateli tvrzenou protiústavnost.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
P.ní: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 28. ledna 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu