Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13.04.2000, sp. zn. IV. ÚS 290/99 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 59/18 SbNU 49 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:4.US.290.99

sp. zn. IV. ÚS 290/99 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti společnosti G., a.s., zastoupené JUDr. J. B., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 1999, čj. 22 Ca 192/98-34, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto: Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.4.1999 čj. 22 Ca 192/98-34, se zrušuje. Odůvodnění: Svým návrhem se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 19. 2. 1998, čj. FŘ 320/130/1998, jímž nebylo vyhověno odvolání stěžovatele proti rozhodnutí - platebnímu výměru, čj. 120211/97/362913/0452, Finančního úřadu ve Frýdku-Místku ze dne 10. 11. 1997. Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty (dále jen DPH) za duben 1997 uplatnil nadměrný odpočet ve výši 17, 872.598,- Kč. Finanční úřad jej podle §43 zák č. 337/1992 Sb. vyzval k doložení údajů prokazujících pravdivost jeho tvrzení. Po provedeném vytýkacím řízení, v němž bylo prováděno šetření k předloženým důkazům, byl vydán platební výměr, ve kterém byla daň za měsíc duben 1997 vyměřena odchylně od daně přiznané. Nadměrný odpočet uznaný správcem tak činil 295.860,- Kč. O odvolání proti tomuto platebnímu výměru bylo rozhodnuto výše uvedeným rozhodnutím finančního ředitelství. Finanční ředitelství v odůvodnění rozhodnutí mimo jiné uvedlo, že nárok na odpočet daně je stanoven v §19 zák. č. 588/1992 Sb. Podmínkou jeho přiznání je, že plátce daně pořízené nebo přijaté zboží nebo služby použije k dosažení obratu za svá zdanitelná plnění na základě zaúčtovaného daňového dokladu se všemi zákonem předepsanými náležitostmi, který byl vystaven plátcem daně. Stěžovatel však neprokázal, že zdanitelné plnění bylo skutečně realizováno. Z provedeného šetření ve vyměřovacím řízení vyplynulo, že odvolatel neprokázal, opodstatněnost jím uplatněných odpočtů z faktur, jelikož údajně realizované obchodní transakce byly simulovanými právními úkony za účelem neoprávněného uplatnění nároku na odpočet DPH podle ustanovení §19 odst. 2 zák. č. 588/1992 Sb. Proti rozhodnutí finančního ředitelství podal stěžovatel žalobu ve smyslu ust. §247 a násl. o.s.ř. Krajský soud žalobu zamítl s odůvodněním, že při rozhodování vycházel z dispoziční zásady dle §249 odst. 2 o.s.ř., byl tedy vázán rozsahem tvrzených nezákonností obsažených v žalobě. Podle tvrzení žalovaného měla nezákonnost spočívat v porušení ust. §50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, když nebylo vyhověno jeho odvolání, čímž by žalovaný zkrácen podle ust. §19 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb. ve svém nároku na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, a tedy došlo k faktickému vyvlastnění žalobce v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Tento žalobní důvod neshledal krajský soud důvodným, protože z ust. §50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. nevyplývá pro žalobce právní nárok, aby jeho odvolání bylo vyhověno. Citované ustanovení pouze upravuje způsob, jakým odvolací orgán o odvolání rozhodne. Finanční ředitelství proto postupovalo v souladu s citovaným ustanovením, když po přezkoumání napadeného rozhodnutí správce daně odvolání zamítlo. V důsledku zákonného procesního postupu žalovaného nemohlo dojít k porušení ust. §19 odst.1 zákona č. 588/1992 Sb., ani k vyvlastnění odpůrce. Podle názoru stěžovatele krajský soud nesprávně posoudil textaci žaloby tak, že stěžovatel namítá porušení ust. §50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., v platném znění, tedy porušení procesního postupu a nikoliv porušení ust. §19 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., v platném znění, čímž porušil čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a nepřímo čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel dále poukázal na nález Ústavního soudu v obdobné věci ze dne 1. 10. 1997, sp. zn. II. ÚS 94/96, kterým soud rozhodl, že rozhodnutí v přezkumném řízení podle §55b zákona č. 337/1992 Sb. není rozhodnutím procesní povahy a má hmotněprávní účinky, tudíž nespadá do ust. §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. Krajský soud prostřednictvím předsedkyně senátu 22 Ca ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že tvrzení stěžovatele ohledně porušení jeho základních práv a svobod, chráněných Listinou základních práv a svobod, nepovažuje za důvodné . Nepředpokládá, že Ústavní soud bude jako soud čtvrté instance věcně přezkoumávat rozhodovací činnost krajského soudu, neboť z pouhého výčtu údajně porušených článků není zřejmé, v čem tato porušení stěžovatel spatřuje. Za nepřípadný považuje i odkaz na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 94/96, protože v dané věci krajský soud přezkoumával meritorně napadené správní rozhodnutí, ve věci nařídil jednání a rozhodl napadeným rozsudkem. Finanční ředitelství se postavení vedlejšího účastníka dle §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. vzdalo a k ústavní stížnosti se nevyjádřilo. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska tvrzení v ní obsaženého, tj. zda žalobní návrh, kterým se stěžovatel domáhal přezkoumaní rozhodnuti finančního ředitelství, splňoval podmínky pro jeho projednání soudem z důvodu namítaných stěžovatelem, zda tedy splňoval náležitosti stanovené ustanovení §249 odst. 2 o.s.ř., a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Dle ust. §249 odst 2 o.s.ř. žaloba musí kromě obecných náležitostí obsahovat označení rozhodnutí správního orgánu, které napadá, vyjádření, v jakém rozsahu se toto rozhodnutí napadá, uvedení důvodů, v čem žalobce spatřuje nezákonnost rozhodnutí správního orgánu, a jaký konečný návrh činí. Správní soudnictví je tedy ovládáno dispoziční zásadou , kdy přezkumná činnost soudu je omezena na uplatněné žalobní důvody. Žalobce je přitom povinen tvrdit, že byl zkrácen na svých právech a že vydáním napadeného rozhodnutí byl porušen zákon či jiný právní předpis. Ze znění zákona přitom nelze dovodit, že tvrzení o porušení zákona musí být podloženo odkazem na konkrétní ustanovení právního předpisu. Dle ustálené judikatury obecných soudů (viz např. Správní právo č. 19) musí být z žaloby patrné, a to i při nejmírnějších požadavcích, v kterých částech a po kterých stránkách má soud naříkané rozhodnutí zkoumat. Nestačí vytýká-li, žaloba obecně, že zákon byl porušen, nebo to, že řízení bylo vadné, aniž by poukazovala na konkrétní skutečnosti, z nichž je takové tvrzení dovozováno. Z obsahu připojeného spisu a v něm založeného žalobního návrhu stěžovatele ze dne 30. 4. 1998 však Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v návrhu podrobně rozvedl, v čem dle jeho názoru spatřuje rozpor mezi závěry finančního ředitelství a právními předpisy. Namítal zejména, že v rozporu se zjištěním finančních orgánů prokázal původ zboží, jeho faktickou existenci, tedy to, že nejde fiktivní smlouvy a fiktivní plnění, přičemž finanční orgány odmítly provézt fyzickou kontrolu zboží i dodatečnou hloubkovou kontrolu, upozorňoval, že firma H., s r.o., vyvíjela činnost již od roku 1992, a proto její obchodní majetek prodaný v souvislosti s prodejem podniku dle §476 a násl. obchodního zákoníku byl odlišný od obchodního majetku, který jí byl prodán firmou E., zdůvodňoval nízkou výši kupní ceny podniku, která měla podpořit závěr o simulovaném úkonu váznoucími závazky a bankovními úvěry. Dále namítal důkazy svědčící o nesprávném závěru o nekontaktnosti firem H., s.r.o, a T., spol. s r.o., a upozornil, že nenese právní ani faktickou odpovědnost za nesplnění daňových povinností jeho smluvních partnerů. V žalobě výslovně ( čl. 4 spisu) uvádí, že finanční orgán tím, že neuznal plnění ze smluv mezi G., a.s., a T., spol.s r.o., resp. H., s.r.o., porušil zákon o správě daní a poplatků v ust. §46 a násl., neboť nerozhodl o nadměrném odpočtu DPH podle výsledků vyměřovacího řízení. V závěru žaloby pak stěžovatel uvedl, že finanční ředitelství porušilo ustanovení §50 odst. 6 písm. g) zákona č.337/1992 Sb., v platném znění, tím, že nevyhovělo odvolání žalobce proti rozhodnutí finančního úřadu, čímž zkrátilo podle §19 odst. 1 zák. č. 588/1992 Sb., v platném znění, nárok na nadměrný odpočet DPH, a tudíž došlo ve skutečnosti k faktickému vyvlastnění žalobce v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud považuje posledně citovanou formulaci sice za poněkud neobratnou, jež by mohla při vytržení z kontextu navozovat dojem, že stěžovatel spatřuje nezákonnost rozhodnutí pouze v nesprávné aplikaci procesního ustanovení zákona, nicméně z obsahu žalobního návrhu je zcela zjevné, že stěžovatel namítá porušení hmotněprávního ustanovení §19 odst. 1 zák. č. 588/1992 Sb. s tím, že podle něj o nadměrném odpočtu DPH bylo rozhodnuto v rozporu s výsledky vyměřovacího řízení. Konečně tato skutečnost je zřejmá i z protokolu o jednání krajského soudu ze dne 12. 4. 1999 (č. l. 32 spisu). Ústavní soud musí po posouzení uvedených skutečností konstatovat, že stěžovatel v souladu s požadavky zákona uváděl důvody, z nichž dovozoval nezákonnost správního rozhodnutí, uvedl v čem spatřuje porušení práva a vymezil v jakém rozsahu rozhodnutí napadá. Z uplatněné žaloby nelze dovodit, tak jak to učinil krajský soud, že by stěžovatel shledal nezákonnost rozhodnutí finančního ředitelství pouze v porušení procesního ustanovení §50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. Výše uvedené neobratná textace části žaloby, na kterou se krajský soud v řízení výlučně zaměřil, by mohla maximálně zapříčinit pochybnosti ohledně specifikace některého z důvodů, ve kterých je spatřována nezákonnost rozhodnutí. V tomto případě byl soud povinen vyzvat stěžovatele k odstranění vad podání (viz i nález Ústavního soudu, sp. zn. IV.ÚS 210/96). Jak uvedl Ústavní soud již ve svém nálezu, sp. zn. IV. ÚS 325/99, jsou zákonem stanovené podmínky přístupu občana k soudu ve správních věcech velmi rigidní, formální, přísné, vázané lhůtou a stojí na principu koncentrace řízení. Jak vyplývá z ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, má být při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno jejich podstaty a smyslu a nesmějí být zneužívána k jiným než stanoveným účelům. Účelem části páté o.s.ř. je zajistit přístup občana k soudu ve správních věcech a současně zajistit právo každého, aby se svých práv mohl domáhat u nestranného a nezávislého soudu (čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod), a to v případech blíže upravených v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podmínky stanovené zákonem pro uplatnění tohoto práva mají pouze zajistit, aby se občan na soud obracel kvalifikovaně, a aby byla respektována zásada efektivity soudního řízení, a tím usnadněna realizace dalšího ústavního práva- práva na to, aby věc byla projednána v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů ( čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst.2 Listiny základních práv a svobod). V daném případě se však krajský soud výše uvedenými zásadami neřídil, a přes svá tvrzení obsažená v odůvodnění rozsudku a ve vyjádření k ústavní stížnosti se skutečným přezkoumáním správního rozhodnutí nezabýval. Tím, že nevycházel při svém rozhodování z obsahu a smyslu žaloby, která ve své celistvosti v zásadě splňovala náležitosti požadované ustanovením §249 odst. 2 o.s.ř., ale omezil se na zcela formální posouzení jednoho žalobcova tvrzení, odepřel stěžovateli právo na soudní ochranu. Posuzováním samotné věcné stránky žaloby, tj. tím, zda finanční orgány napadeným rozhodnutím porušily ust. §19 odst. 1 zák. č. 588/1992 Sb., a zda rozhodly o nadměrném odpočtu daně v souladu s výsledky vyměřovacího řízení, za dodržení příslušných ustanovení zák. č. 337/1992 Sb., se Ústavní soud zabývat nemohl, neboť o této věci, jak shora patrno, nebylo dosud příslušným orgánem - krajským soudem - s konečnou platností rozhodnuto. Ústavní soud tak pouze konstatuje, že stěžovateli bylo postupem soudu odepřeno právo na soudní ochranu, tvrdí-li, že byl rozhodnutím orgánu veřejné správy zkrácen na svých právech dle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Za této situace nezbylo než napadené rozhodnutí krajského soudu dle ust. §82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zrušit. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 13. dubna 2000