ECLI:CZ:US:2000:4.US.296.99
sp. zn. IV. ÚS 296/99
Usnesení
IV. ÚS 296/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. R. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 4. 1999, sp. zn. 12 Co 195/99, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka řízení, Z. I., spol. s r.o., zastoupeného JUDr. Z. Č., advokátkou, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 21. 12. 1998, čj. 3 C 120/98-31, jímž byl stěžovatel zavázán zaplatit žalobci - firmě Z. I., spol. s r.o., částku 26.802,40 Kč s 26 % úrokem z prodlení a nahradit náklady řízení.
Z obsahu připojeného spisu Okresního soudu v Rokycanech, sp. zn. 3 C 120/98, Ústavní soud zjistil, že na základě kupní smlouvy ze dne 26. 7. 1997, se společnost Z.I., spol. s r.o. zavázala dodat sadu nádobí zn. Z. a stěžovatel se zavázal uhradit kupní cenu v celkové výši 1.170,- DM, placenou formou záloh. V řízení, v němž se prodávající domáhal zaplacení neuhrazené kupní ceny, dospěl soud k závěru, že stěžovatel nesplnil svou povinnost vyplývající ze smlouvy a zavázal jej k zaplacení kupní ceny a úroků z prodlení dle §517 občanského zákoníku. Soud I. stupně se zabýval námitkami stěžovatele, dle kterých předmětnou smlouvu podepisoval pod vlivem alkoholu, za tímto účelem provedl výslech dvou svědkyň a výslech reprezentantky firmy Z. I., spol. s r.o., nicméně dospěl k závěru, že nebyla prokázána stěžovatelem tvrzená skutečnost, tj., že byl pod takovým vlivem alkoholu, že by při jednání o smlouvě nevěděl, co podepisuje. Rovněž nebylo zjištěno, že by stěžovatel učinil projev, směřující k odstoupení od smlouvy. K odvolání stěžovatele, ve kterém namítal neplatnost kupní smlouvy a neurčité sjednání kupní ceny, krajský soud s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Cdon 1044/96, konstatoval, že dohoda o sjednání kupní ceny v cizí měně, která má být hrazena ve splátkách, přepočtených na české koruny podle kursu platného v době splatnosti jednotlivých splátek, je určitým a srozumitelným ujednáním o ceně. K další odvolací námitce, že kupní smlouvu podepsal on sám, bez manželky, krajský soud uvedl, že kupní smlouva, dle které má být předmět koupě teprve získán do společného jmění manželů, není ve smyslu ustanovení §145 o.z. právním úkonem, týkající se společné věci manželů. Uzavře-li proto takovou smlouvu jen jeden z manželů, je ve vztahu k prodávajícímu zavázán a oprávněn pouze on sám (rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 177/97). Odvolací soud neshledal jako oprávněnou ani další námitku stěžovatele, dle které byla předmětná smlouva v rozporu s dobrými mravy, neboť smlouva dostatečně jasně vymezovala účastníky, kupní cenu a způsoby jejího placení, předmět smlouvy a sankce za její porušení. Bylo tedy na stěžovateli, zda smlouvu před podpisem řádně prostuduje a zváží svou finanční a rodinnou situaci.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud pominul obsah výpovědi dvou svědkyň, které uvedly, že byl pod vlivem alkoholu, a naopak uvěřil výpovědi svědkyně, která uvedla, že si nevzpomíná, že by pil alkohol. Uvádí, že nebyl proveden znalecký posudek z oboru grafologie, který by měl prokázat, že podpis na smlouvě se odlišuje od běžného způsobu, kterým se stěžovatel podepisuje. Uvádí, že jeho právní úkon, vzhledem ke stavu, ve kterém se nacházel, nebyl proveden vážně, a pro případ, že by smlouva nebyla neplatná dle §38 odst. 2 o.z., je neplatná podle §39 o.z. Dále uvádí, že nákup zboží za cenu převyšující 25.000,- Kč překračuje obvyklou mez správy majetku ve společném jmění manželů, a poukazuje na to, že manželka se předvádění výrobků firmy Z. I., spol. s.r.o., nezúčastnila. Namítá, že kupní cena je sjednána neurčitě a smlouva je v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel považuje hodnocení důkazů za nedostatečně provedené, neboť nebylo dostatečně zdůvodněno, proč byl některý důkaz odmítnut, či pokládán za nevěrohodný, a byly ignorovány rozpory ve výpovědi svědkyně T. F., soud rovněž neuvedl, proč neuvěřil výpovědi jím navržených svědkyň.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na odůvodnění svého rozhodnutí a uvedl, že v řízení nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod.
Vedlejší účastník ve svém obsáhlém stanovisku se vyjádřil k jednotlivým námitkám stěžovatele a uvedl, že považuje způsob, jakým se soudy s nimi vypořádaly, za správný a přesvědčivý, námitku ohledně opilosti považuje za účelovou, neboť ji stěžovatel poprvé vznesl až v řízení u soudu po třech letech po uzavření smlouvy a nevyužil ji ani po zaslání upomínky a ani jako argument v odporu proti platebnímu rozkazu. Poukázal rovněž na to, že stěžovatel jednou tvrdí, že nemá jasno, v jakém stavu smlouvu podepsal, neboť tvrdí, že smlouvu uzavřel v opilosti (neplatnost dle §38 odst. 2 o.z.) a současně tvrdí, že smlouvu uzavřel nevážně (neplatnost dle §39 o.z.).
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a shledal, že není důvodná. Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry soudu a s hodnocením důkazů, provedených obecnými soudy. Stěžovatel přitom převážně opakuje námitky ve stejném smyslu a rozsahu, které uplatnil již v odvolání proti rozsudku okresního soudu, se kterým se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal, tzn., že uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Ústavní soud již v řadě předchozích rozhodnutích konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá jednak zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v §132 o.s.ř., a jednak právo soudu rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede (§120 o.s.ř.). Ústavní soud stejně tak judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní pouze, pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Ústavní soud rovněž opakovaně uvedl, že není oprávněn přehodnocovat hodnocení důkazů, a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením neztotožňoval, to vše ovšem platí za předpokladu, že soudy postupují v souladu s principy, vyplývajícími z hlavy páté Listiny základních práv a svobod.
Z vyžádaného soudního spisu však nevyplývá, že by se soudy těmito principy neřídily. Obecné soudy na základě provedeného dokazování vzaly za prokázané, že mezi účastníky došlo k platnému uzavření kupní smlouvy, přičemž nebylo prokázáno, že by stěžovatel byl ve stavu opilosti, který by vylučoval jeho schopnost posoudit právní následky uvedeného právního úkonu, či že by smlouvu uzavřel pod nátlakem. Na rozdíl od tvrzení stěžovatele Ústavní soud neshledal a z výše uvedeného shrnutí obsahu soudního spisu nevyplývá, že by se soudy nevypořádaly s námitkami a důkazy stěžovatelem uplatněnými v odvolání, týkajícími se určitosti ceny zboží, oprávněnosti jen jednoho z manželů k uzavření kupní smlouvy i důvodu odmítnutí posudku z oboru grafologie a neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy. Postup soudu, který při hodnocení svědeckých výpovědí přihlédl ke vztahu svědkyň ke stěžovateli a nepřihlédl ke skutečnosti, že svědkyně T. F., jako dealerka žalobce má zájem na výsledku sporu, pak zcela spadá do pravomoci obecných soudů, které provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž přihlíží ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Soud také v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně jak je dokazování třeba doplnit. Z tohoto hlediska je také nutno posuzovat postup soudu, který nepovažoval za nutné doplnit dokazování z důvodu rozporu ve výpovědi svědkyně F. a ostatních svědkyň ohledně přítomnosti manželky stěžovatele na prezentační akci. Stěžovatel v tomto smyslu ani provedení dalšího důkazu nenavrhoval. Ústavní soud dává za pravdu stěžovateli ohledně jeho námitky, že se soud v odůvodnění rozhodnutí s uvedenými rozpory ve výpovědi svědkyně F. výslovně nevypořádal, avšak s ohledem na to, že předmětem sporu byla otázka platnosti kupní smlouvy, jejímž účastníkem na straně kupujícího byl jen stěžovatel, nemůže mít tato námitka opodstatněnost z hlediska porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud se ani nezabýval posuzováním smlouvy, kterou měla dne 4. 1. 1999 obdržet manželka stěžovatele, neboť tato smlouva nesouvisí s předmětem sporu a nebyla ani zmíněna v soudním řízení.
Vzhledem k tomu, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud neshledal namítané porušení práva na spravedlivý proces, chráněného čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť stěžovatel měl možnost hájit svá práva u soudu způsobem zákonu odpovídajícím, a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu