ECLI:CZ:US:2000:4.US.30.2000
sp. zn. IV. ÚS 30/2000
Usnesení
IV. ÚS 30/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. F., zastoupeného JUDr. Y. K., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 3 To 934/99 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. 6 T 123/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 3 To 934/99 a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. 6 T 123/99. Rozhodnutím okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným, že 6. 1. 1999 bezdůvodně hrubými slovními výroky urážel a poté vyhrožoval zabitím své sousedce J. F., čímž spáchal trestný čin výtržnictví dle §202 odst. 1 trestního zákona a trestný čin násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci dle §197a trestního zákona, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců.
Po odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek okresního soudu částečně zrušil a znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let.
Stěžovatel je toho názoru, že v řízení před oběma soudy byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel dále tvrdí, že rozhodnutí obou soudů jsou "nespravedlivá a nedemokratická" a byl jimi "politicky perzekvován". Stěžovatel je přesvědčen, že se žádného trestného činu nedopustil, jedná se prý o spiknutí jeho sousedů, kteří mu závidí peníze a dary od sourozenců, žijících v zahraničí.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal návrh na zahájení řízení z hlediska formálních náležitostí, kladených na ústavní stížnost a zjistil, že stížnost byla podána včas oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem, který vyčerpal všechny procesní prostředky, poskytnuté mu zákonem k ochraně jeho práv. Ústavní soud si následně vyžádal spisový materiál a účastníci i vedlejší účastník řízení byli vyzváni, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
Za Krajský soud v Českých Budějovicích se dne 3. 2. 2000 vyjádřil předseda senátu JUDr. J. T., který uvedl, že námitky stěžovatele v ústavní stížnosti jsou prakticky opakováním jeho obhajoby a soudy se jimi v odůvodnění svých rozhodnutí zabývaly. Pokud je namítáno, že soud měl doplnit dokazování rehabilitačním spisem stěžovatele, je nutno dodat, že tento návrh na doplnění dokazování nebyl Krajským soudem shledán důvodným, jelikož by nemohl mít vliv na objektivní rozhodnutí v dané trestní věci. Krajský soud dále plně odkázal na důvody svého rozhodnutí a navrhl Ústavnímu soudu, aby ústavní stížnost odmítl.
Soudce JUDr. J. I. ve svém vyjádření za Okresní soud v Českých Budějovicích ze dne 16. 2. 2000 uvedl, že pokud stěžovatel namítá, že špatně slyší, tuto námitku při projednávání věci nijak neuplatnil a ani z jeho chování u hlavního líčení nebylo zřejmé, že by takovými obtížemi trpěl, když na vše, co bylo řečeno, reagoval. V dalším okresní soud rovněž odkázal na odůvodnění svého rozsudku a vyjádřil přesvědčení, že v řízení byla dodržena všechna práva obžalovaného, vyplývající z trestního řádu.
Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích se dne 16. 2. 2000 postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti vzdalo.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve své judikatuře zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s obsahem Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté a svým postupem porušují zásady spravedlivého procesu. Pokud soudy ve své jurisdikci respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak podmínky plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími a s obsahem spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 6 T 123/99, dospěl k závěru, že v daném případě oba soudy postupovaly v souladu se základními zásadami českého trestního řízení a neporušily ani žádná základní práva nebo svobody stěžovatele, plynoucí z předpisů nejvyšší právní síly. Záležitost stěžovatele byla projednána spravedlivě, veřejně, v přiměřené lhůtě, nezávislými a nestrannými soudy, které rozhodly o oprávněnosti podané obžaloby proti němu, při dodržení práva na obhajobu. Soudy přesvědčivým způsobem zjistily vinu stěžovatele a svá rozhodnutí také patřičně odůvodnily.
Ústavněprávní argumentace stěžovatele spočívá v podstatě v pouhé citaci shora uvedených článků Listiny základních práv a svobod, aniž specifikuje, v čem konkrétní porušení Listiny spatřuje. Pokud stěžovatel tvrdí, že byl poškozen vylučováním z jednání u soudu, je nutno uvést, že k tomu došlo v důsledku jeho nevhodného a nedůstojného chování. Jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení, po opětovném přivedení do jednací síně byl s obsahem provedených důkazů řádně seznámen.
Další sdělení, uvedená v ústavní stížnosti, např. že stěžovatel sloužil za druhé světové války v tzv. vládním vojsku a v písečné bouři přeběhl k US Army, stejně jako skutečnost, že je bývalý politický vězeň, se zkoumanou záležitostí nikterak nesouvisí. Jakkoli je možno pochopit pocit křivdy, plynoucí z mnoha zřejmých nespravedlností, které přinášel život v totalitním režimu, nelze pouze z těchto nepříznivých okolností, působících na stěžovatele dovozovat, že stupeň společenské nebezpečnosti je v daném případě nepatrný. Znalec z oboru zdravotnictví- odvětví psychiatrie nezjistil, že by stěžovatel nebyl za své jednání odpovědný a že by nebyl schopen chovat se dle obecně požadovaných společenských norem. Krajský soud v Českých Budějovicích navíc zcela správně přihlédl k věku, předchozím útrapám a zdravotnímu stavu stěžovatele a snížil mu uložený trest, přičemž jeho výkon podmíněně odložil.
S poukazem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 12. 5. 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu