ECLI:CZ:US:2000:4.US.311.2000
sp. zn. IV. ÚS 311/2000
Usnesení
IV. ÚS 311/2000
Ústavní soud rozhodl dne 10. srpna 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti M. Ch., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2000, čj. 11 To 170/99-3847, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze stěžovatel mimo jiné uvádí, že jeho ústavně zaručená práva byla porušena tím, že byl napadeným usnesením ponechán ve vazbě, ačkoli již není dán žádný z vazebních důvodů, a navíc Listina základních práv a svobod v čl. 8 zaručuje, že osobní svobodu lze omezit jen za podmínek stanovených zákonem na nezbytně nutnou dobu. Podmínky dovolující omezení osobní svobody musí být v intencích judikatury Evropského soudu pro lidská práva vykládány soudy všech stupňů restriktivně tak, aby účelu trestního stíhání bylo dosaženo při minimálních zásazích do chráněných ústavních práv trestně stíhaných osob. Ve stěžovatelově případě byla však tato zásada porušena, a proto se domáhá, a to rovněž s odkazem na čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, zrušení napadeného usnesení.
Z písemných materiálů zaslaných Ústavnímu soudu v souvislosti s vazbou stěžovatele (spis 9 T 15/98 Krajského soudu v Českých Budějovicích) Vrchním soudem v Praze vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 3. 3. 1999, čj. 9 T 15/98-3302, byl stěžovatel nepravomocně odsouzen pro pokračující trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 4 trestního zákona, pro další trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákona, dále pro trestné činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 trestního zákona, podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákona, nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. b) trestního zákona, útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákona a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. b) trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let. Věc je nyní ve stadiu odvolacího řízení před Vrchním soudem v Praze. V řízení, jež tomuto rozsudku předcházelo, byl soudcem Okresního soudu v Táboře dne 10. 9. 1997 pod čj. Nt 356/97-9, vydán příkaz k zatčení a po zajištění stěžovatele dne 12. 2. 1998 byl stěžovatel usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 2. 1998, čj. Nt 356/97-13, vzat do vazby z důvodů §67 písm. a), b), c) trestního řádu. O stížnosti stěžovatele proti tomuto usnesení rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením z 19. 2. 1998, čj. 14 To 42/98-23, tak, že tuto stížnost zamítl, když přisvědčil existenci všech již konstatovaných vazebních důvodů. Stěžovatel se totiž zcela evidentně vyhýbal trestnímu řízení, a proto na něj musel být vydán příkaz k zatčení, existuje důvodná obava z působení na další nevyslechnuté osoby, jakož i z toho, že bude pokračovat v páchání další trestné činnosti a opatřovat si tak prostředky k obživě. Stěžovatel se posléze vícekrát domáhal svého propuštění z vazby, přičemž o jeho žádosti ze dne 4. 4. 2000 rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným usnesením tak, že tuto žádost zamítl, odkázav přitom na předchozí rozhodnutí zdůrazňující skutečnost, že závažné vazební důvody podle ustanovení §67 odst. 1 písm. a), b), c) trestního řádu jsou u stěžovatele dány i nadále.
Konkrétní skutečnosti, odůvodňující vzetí do vazby ve smyslu ustanovení §67 trestního řádu jsou v projednávané věci vzhledem ke shora uvedenému evidentní, stejně jako to, že důvody vazby stále trvají. Požaduje-li tedy stěžovatel s poukazem na ustanovení §72 odst. 2 trestního řádu opětovně propuštění na svobodu, činí tak v evidentním rozporu s tím, co obecnými soudy bylo zjištěno. Poukazuje-li pak stěžovatel na délku omezování své osobní svobody, stačí snad pro stručnost poukázat na skutečnost, že Vrchní soud v období od 23. 8. 1999 do 13. 7. 2000 nařídil v jeho věci celkem 25 krát jednání, které však nebylo možno uskutečnit pro okolnosti na straně stěžovatele a jeho obhájců.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy jeví se podle názoru Ústavního soudu natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm.a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu