ECLI:CZ:US:2000:4.US.320.2000
sp. zn. IV. ÚS 320/2000
Usnesení
IV. ÚS 320/2000
Ústavní soud rozhodl dne 8. srpna 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti Mgr. R. Z., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 9. 1999, čj. 49 T 18/98-1210, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2000, čj. 11 To 7/2000 - 1273, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel uvádí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), článku 2 odst. 2 Listiny, článku 6 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i článku 2 odst. 3 Ústavy ČR. Obecné soudy podle názoru stěžovatele svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo na obhajobu a rovněž napadenými rozhodnutími došlo ze strany obecných soudů k uplatnění státní moci mimo meze, které jí dává zákon, v tomto případě trestní zákon a trestní řád. Podle názoru stěžovatele měly soudy obou stupňů ve věci tak závažné, spojené s tak vysokou trestní sazbou, která byla u tak mladého člověka uplatněna beze zbytku, s daleko větší pečlivostí hodnotit provedené důkazy, zejména z hlediska toho, zda byly či nebyly provedeny v souladu s trestním řádem. Stěžovatel rovněž zastává názor, že kromě nepřímých důkazů v dané věci považují soudy obou stupňů za rozhodné důkazy výpovědi spoluobžalované K. a svědka H., který je v dané věci svědkem jen proto, že byl zadržen a souzen ve Švédsku, a z toho důvodu také byla podle názoru stěžovatele nesprávně pouze přečtena jeho výpověď podle ustanovení §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu. Stěžovatel má rovněž za to, že pokud jde o výpověď spoluobžalované K., opírají se soudy obou stupňů o její výpověď z 15. 7. 1997, kterou považují za nejvěrohodnější. Nezabývají se ovšem měrou odpovídající významu věci, např. skutečností, že její výpověď z 15. 7. 1997 je učiněna více něž čtyři měsíce před sdělením obvinění stěžovateli. Měla tedy být po sdělení obvinění provedena v procesní formě. Stěžovatel se rovněž domnívá, že u svědka H. je situace o to složitější, že spis obsahuje několik jeho výpovědí, z nichž za procesní lze označit pouze výslech z 11. 3. 1998. Již ale z jednoho z předcházejících výslechů jednoznačně vyplývá (výslech ze dne 6. 5. 1997), že tento svědek vypoví pravdu za to, že okresní soud přihlédne k jeho vstřícnosti během výslechu, což výrazně zpochybňuje další výpovědi tohoto svědka. Podstatné však je, že výslech z 11. 3. 1998 byl proveden bez přítomnosti obhájců, kteří nebyli švédskou stranou pozváni. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby výše uvedená rozhodnutí obecných soudů byla Ústavním soudem zrušena.
Z obsahu spisu 49 T 18/98 Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ustanovení §187 odst. 1, odst. 3, písm. b) trestního zákona, jehož se měl dopustit tím, že bez povolení vyvezl psychotropní látku. Tohoto trestného činu se dopustil ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, a byl tak podle ustanovení §187 odst. 3 trestního zákona Městským soudem v Praze rozsudkem dne 28. 9. 1999, čj. 49 T 18/98-1210, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků se zařazením do věznice s ostrahou. Jak v důvodech svého rozhodnutí uvedl Městský soud, stěžovatel se v nočních hodinách dne 2. 5. 1997 v Praze 2, B. ulici, poblíž klubu R., setkal se svým známým D. H. a nabídl mu, aby za úplatu provedl přepravu narkotik do Norska, přičemž za zprostředkování této cesty požadoval částku 10.000,-- Kč. Když poté H. nabídku přijal, odjeli spolu do bytu v Praze 4, kde byl H. představen spoluobžalovanému britskému občanu T. a spoluobžalované Šárce K., a zde pak došlo k dohodě o přepravě narkotik do Norska za odměnu 5.000 DEM a 10.000,-- Kč, a to za aktivního přispění stěžovatele a K.. V průběhu dne 3. 5. 1997 se pak H. podle dohody opakovaně kontaktoval s T. prostřednictvím K., přičemž mu bylo sděleno, že došlo ke komplikacím s vozidlem, které mělo být použito k cestě, a byl vyzván, aby přijel do bytu k T. dne 4. 5. 1997 v 8:00 hodin, odkud pak všichni společně odjeli taxíkem. T. vystoupil v Praze 2 u hotelu P., kde se setkal se S. S. a dalším mužem, údajně norské národnosti, kteří byli do transportu drog též zasvěceni, zatímco K. s H. odjeli do autopůjčovny K. v Praze 4, kde se K. představila pod cizím jménem a pod nepravdivou legendou cesty do Itálie zde na jméno D. H. pronajali osobní vozidlo, přičemž poplatky s tím spojené uhradila z peněz, které předtím dostala od T., kterého poté vyzvedli v hotelu, a se dvěma muži se vrátili zpět do bytu v Praze 4. Zde podle pokynů napsala K. pro H. plán cesty a potom odjeli T. a H. do Drážďan v NSR, kde se T. setkal na předem dohodnutém místě s A. K. a dalšími osobami. Během krátké přestávky byla naložena do vozidla nelegální zásilka narkotik, s níž pak H. pokračoval sám v cestě do Norska, přičemž podle předchozích instrukcí se během cesty opakovaně hlásil K., kterou informoval o průběhu cesty, a po příjezdu trajektem z Dánska do Švédska byl dne 5. 5. 1997 v 10:45 hodin v Helsingborgu podroben celní prohlídce, při níž bylo v různých úkrytech ve vypůjčeném vozidle nalezeno celkem 17 kusů balíčků obsahujících 10.005 gramů amfetaminu, a nato byl švédskými policejními orgány zadržen. V odůvodnění svého rozhodnutí Městský soud v Praze uvedl mimo jiné, že ze všech důkazů je nepochybné, že se obžalovaní (včetně stěžovatele) uvedené trestné činnosti dopustili. K. se v přípravném řízení ve své původní výpovědi v podstatě doznala a podrobně popsala i jednání spoluobžalovaných T. a stěžovatele, avšak v pozdějších výpovědích se pak snažila své původní doznání zpochybnit svým zdravotním stavem, zejména okolností, že v uvedené době brala drogy a byla pod jejich vlivem. Postupně tak své výpovědi změnila a v hlavním líčení využila svého práva nevypovídat. V odůvodnění rozhodnutí uvádí Městský soud v Praze, že výpověď K. se mu jeví jako věrohodná, neboť je učiněna v relativně krátké době po události, navíc dotyčná vypovídá logicky a popisuje podrobně jednotlivé skutečnosti na rozdíl od jejích dalších výpovědí, které trpí určitými rozpory, což potvrdil i znalec psycholog, který také konstatoval, že právě její první výpověď nejeví známky psychického stresu a že ani její případné ovlivnění drogou by nemuselo narušit tuto výpověď v negativním směru. Městský soud konstatuje, že obžalovaní (včetně stěžovatele) jsou ze svého jednání, kromě původního doznání K., usvědčováni zejména výpovědí svědka H., který byl opakovaně vyslechnut v rámci mezinárodní právní pomoci, a ve své výpovědi podrobně popsal celý průběh transportu drog, včetně účasti jednotlivých osob. Tato jeho výpověď je v souladu s ostatními důkazy listinnými, které jsou též součástí rozsáhlého spisového materiálu. Kromě svědka H., který byl slyšen v rámci mezinárodní právní pomoci a který je tč. ve věznici Kumla ve Švédsku, neboť byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků a jehož výpověď byla čtena, byli vyslechnuti i další svědci. Pokud jde o další důkazy, jsou jimi zejména výpisy telefonických hovorů na telefonních linkách v Praze, ale také v NSR, Švédsku a Norsku. Z těchto výpisů je patrný telekomunikační provoz mezi zainteresovanými osobami, obžalovanými a osobami v zahraničí, přičemž z těchto výpisů je zcela evidentní, že nejintenzivnější byl tento provoz právě v období, kdy se připravovala cesta do Skandinávie. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel odvolání, v jehož odůvodnění uvedl, že soud prvního stupně sice provedl všechny dostupné důkazy, tyto však nehodnotil tak, jak ukládá ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu, a proto dospěl k nesprávným skutkovým a právním závěrům. Zpochybňuje pravdivost výpovědi D. H. před švédskými orgány. Jediné, co bylo prokázáno, je to, že seznámil H. s T. a K., mezi kterými později došlo k dohodě o přepravě narkotik do Norska. Dále poukazuje na to, že žádnými důkazy není podloženo jeho další aktivní přispění k dohodě o přepravě drog a k projednání podrobností cesty. Nesouhlasí s tím, že by byl uznán vinným jako jeden z hlavních pachatelů, zatímco K., která v celé akci vyvinula mnohem větší aktivitu, byla uznána vinnou toliko pomocí k trestnému činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ustanovení §10 odst. 1 písm. c) k §187 odst. 1 trestního zákona. Stěžovatel je toho názoru, že jednání, které mu bylo prokázáno, by mělo být kvalifikováno právně jako u K., neboť na přípravě a realizaci akce se nikterak nepodílel, ani nevěděl, jaké množství narkotik má být přepraveno. K odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. března 1999, čj. 11 To 7/2000 - 1273, tak, že odvolání stěžovatele zamítl. V odůvodnění usnesení vrchní soud mimo jiné uvedl, že rozsudek Městského soudu v Praze vzešel z řízení, které bylo provedeno v souladu s trestním řádem, z řízení, ve kterém nebyly zjištěny žádné podstatné vady, zejména pokud by mohly mít vliv na objasnění věci nebo na možnost uplatnění práva obhajoby. Vrchní soud konstatuje, že D. H. skutečně usvědčuje ze žalovaného jednání i stěžovatele a nesouhlasí s tvrzením, že H. tvrzení jsou nevěrohodná, neboť si tím chtěl vylepšit svou situaci před švédským soudem. Pochybnosti o těchto tvrzeních by byly na místě, pokud by tato výpověď byla osamocená a nebyla by v souladu s dalšími provedenými důkazy. Tak tomu však dle názoru vrchního soudu není. Údaje uvedené svědkem H. jsou v souladu s výpovědí K., kterou učinila dne 15. 7. 1997 za účasti svého obhájce. Stěžovatel rovněž nepopírá, že se zná s T. a K. a postupně připustil, že v kritickou dobu mohl H. přivést do bytu K.. Dle názoru vrchního soudu je tedy nepochybné, že stěžovatel se dopustil trestného jednání jako člen organizované skupiny působící ve více státech. Věděl, že T. potřebuje kurýra pro převoz drog do Norska a takového kurýra zabezpečil. Tlumočením se pak dále podílel na konkrétních podrobnostech převozu drogy. Byl tedy jedním článkem skupiny, která se zabývala distribucí drog v tomto konkrétním případě. Stěžovatel se předem uváženě a v úmyslu přímém zapojil do organizované skupiny, která se zabývala prodejem drog. Podle přesvědčení vrchního soudu je použitá právní kvalifikace v souladu se zákonem a uložený trest odnětí svobody na samé spodní hranici trestní sazby pak odpovídá všem zákonným hlediskům uvedeným v ustanovení §23 odst. 1, §31 odst. 1 a §3 odst. 4 trestního zákona.
Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti nezasahuje generelně do jurisdikce obecných soudů. Zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu, a proto Ústavní soud není oprávněn toto hodnocení "přehodnocovat", aniž by důkazy sám provedl. Ústavní soud se k otázkám důkazního řízení před obecnými soudy vyjádřil v některých svých rozhodnutích - např. nález I. ÚS 143/96 výslovně uvádí, že "podle ustálené judikatury není Ústavní soud zásadně oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, které provedly obecné soudy." Také v nálezech spis. zn. III. ÚS 166/95 a III. ÚS 84/94 se judikuje, že "jen v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 90 Ústavy ČR a s čl. 36 Listiny." Ústavní soud tedy přezkoumal stížnost z výše uvedených hledisek a došel k názoru, že právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Co se týče stěžovatelova zpochybňování výpovědí svědka H. a jeho námitky, že obecné soudy v jeho případě porušily ustanovení §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu, když nesprávně pouze přečetly výpověď svědka H., třeba předně předestřít, že výpověď tohoto svědka není osamocená a je zcela v souladu i s dalšími provedenými důkazy. Svědek H., který byl zadržen s narkotiky v švédském Helsingborgu, byl již švédským soudem pravomocně odsouzen a v současnosti si odpykává trest ve švédské věznici Kumla. V Policejním domě v Helsingborgu bylo provedeno několik svědeckých výslechů (tlumočených do češtiny) pod vedením švédského kriminálního inspektora H. H. H., přičemž u některých z nich byli přítomni i čeští vyšetřovatelé. Ve svých výpovědích svědek H. stěžovatelův podíl na celé akci s převozem narkotik několikrát potvrdil svými tvrzeními, že ho stěžovatel seznámil s T. a K. H. ve své výpovědi rovněž uvádí, že mu stěžovatel sdělil, že on sám dělal podobné cesty pro T.a, ale že již nemá k dalším cestám odvahu, a proto mu dává možnost vydělat si peníze. I kdyby tedy na pojem "nedosažitelnosti" v ustanovení §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu bylo možno pohlížet i jinak, než jak to učinily obecné soudy, v kontextu jejich jinak velmi pečlivých závěrů by ani toto jejich případné pochybení neposunulo celou věc do ústavněprávní roviny.
Ústavní soud se zabýval i stěžovatelovými námitkami týkajícími se hodnoceními výpovědí spoluobžalované K. obecnými soudy. Ústavní soud však i zde zastává obdobný názor. Na K. byly vypracovány znalecké posudky z oboru zdravotnictví, psychiatrie, znalci byli slyšeni v hlavním líčení, a navíc byl ještě na vyžádání doplněn psychologický posudek. Při prvém výslechu dne 15. 7. 1997 jmenovaná odpovídala konzistentně, logicky, výslech nemusel být přerušen pro její zdravotní indispozici, ani se neukazovalo nic nápadného v jejím chování. Pokud byla psychika K. v době výslechu ovlivněna intoxikací, nebylo toto ovlivnění, pokud jde o výpověď týkající se inkriminovaného jednání, podstatné. Pokud jde o stěžovatelovu námitku celkové obecné nevěrohodnosti této svědkyně, nutno uvést, že pochybnosti by mohly nastat jenom v případě, že by tato výpověď byla osamocená a nebyla podepřena dalšími důkazy. Vina stěžovatele, K., T.a byla průkazně prokázána, navíc ani T., ani K. nevyužili možnosti odvolání. Stěžovatel navíc nepopírá fakt, že se s T. i K. zná a postupně připustil, že v kritickou dobu mohl H. přivést do bytu K..
Ústavní soud po posouzení všech uvedených skutečností tedy neshledal nic, co by prokazovalo, že postupem obecných soudů byly překročeny meze ústavnosti, zejména pak, že soudní řízení jako celek nemělo spravedlivý charakter. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu