ECLI:CZ:US:2000:4.US.328.2000
sp. zn. IV. ÚS 328/2000
Usnesení
IV. ÚS 328/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti K. K. - H., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 5 To 273/2000, ze dne 3. 5. 2000, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označeného rozhodnutí obecného soudu. V ústavní stížnosti uvádí, že je na základě sděleného obvinění vyšetřovatelem Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování v Ostravě ze dne 3. 7. 1997 a 21. 11. 1997, obě sp. zn. ČVS:KVV 156/20-97, stíhán pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona. Již dne 3. 7. 1997 byl usnesením Okresního soudu v Ostravě vzat do vazby za splnění všech procesních podmínek, včetně toho, že jak u výslechu stěžovatele před vyšetřovatelem, tak také u výslechu před soudcem, který rozhodoval o jeho vzetí do vazby, i u sdělení obvinění byl přítomen tlumočník, tlumočící do jeho mateřského jazyka (arabštiny). Posléze Okresní soud v Ostravě rozhodl dne 6. 11. 1997 o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu usnesením, sp. zn. Nt 4258/97, a to za přijetí stěžovatelova písemného slibu a peněžité záruky a přitom stěžovateli stanovil povinnosti vymezené ve výrokové části usnesení. Při propuštění z vazby dne 24. 11. 1997 byla stěžovateli vyšetřovatelem doručeno sdělení obvinění ze dne 21. 11. 1997 a předvolání k výslechu na den 10. 12. 1997. Usnesení o propuštění z vazby obdržel stěžovatel v českém jazyce bez toho, aby mu jeho obsah byl publikován v jeho rodném jazyce, stejně tak i sdělení obvinění a pozvánku k výslechu na den 10. 12. 1997 převzal krátkou cestou od vyšetřovatele bez toho, aby znal jejich obsah. Pouze u pozvánky k výslechu stěžovatel pochopil, jak uvádí, její význam. Jestliže tedy Okresní soud v Ostravě rozhodl svým usnesením ze dne 6. 11. 1997 o stěžovatelově propuštění z vazby na svobodu a přitom mu uložil určité povinnosti, aniž by byl obsah rozhodnutí stěžovateli publikován v jazyce, kterému rozumí, pak tehdy porušil stěžovatelova práva zaručená mu v čl. 37 odst. 4 Listiny a v čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Usnesením Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. Nt 4033/98, ze dne 24. 3. 2000, byl stěžovatel opětovně vzat do vazby, a to v téže trestní věci z důvodu §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Důvod pro vzetí do vazby spatřoval okresní soud podle odůvodnění svého rozhodnutí ve skutečnosti, že stěžovatel svým jednáním po propuštění z vazby dne 24. 11. 1997 porušil podmínky stanovené soudem, a tím se po dobu dvou let trestnímu stíhání vyhýbal. Tomu podle stěžovatele odpovídá i ta skutečnost, že již v únoru 1998 byl vydán zatýkací rozkaz, aniž by vyšetřovatel policie ČR stěžovatele vyzýval k procesnímu úkonu, např. výslechu, pozvánkou do místa stěžovatelova pobytu. Dále soud argumentoval skutečností, že není pravdivé stěžovatelovo tvrzení, že je občanem polské národnosti, k čemuž stěžovatel odkazuje na sdělení ministra spravedlnosti ČR, obsažené ve spise. Nakonec nalézací soud argumentoval tvrzením, že adresa stěžovatelova pobytu v ČR, uvedená v usnesení o propuštění z vazby, je pouze formální. K tomu stěžovatel uvádí, že u osob zdržujících se na uvedené adrese měl po celou dobu zajištěno, že ho budou ihned informovat v případě doručení jakékoliv zásilky do vlastních rukou a jakkoliv doručené zásilky od orgánů činných v trestním řízení. Ani od těchto osob ani od svého obhájce však stěžovatel neobdržel zprávu, že by se měl účastnit jakéhokoliv procesního úkonu po datu 10. 12. 1997, kdy se nemohl dostavit k výslechu ze zdravotních důvodů. Krajský soud v Ostravě svým rozhodnutím, sp. zn. 5 To 273/2000, ze dne 3. 5. 2000, stěžovatelovu stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby zamítl, přičemž v odůvodnění poukázal v podstatě na tytéž důvody jako okresní soud v napadeném usnesení. Stěžovatel považuje důvody, které uvedly oba soudy pro jeho vzetí do vazby za právně nepřijatelné a odporující jeho ústavním právům. Za právně bezvýznamné považuje stěžovatel to, že se u doručeného usnesení o propuštění z vazby vzdal opravného prostředku, aniž znal obsah doručeného rozhodnutí. Jestliže tedy Krajský soud v Ostravě zamítl stěžovatelovu stížnost proti rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě, kdy jeho rozhodnutí o vzetí do vazby bylo postaveno na stěžovatelově nerespektování obsahu usnesení o propuštění z vazby, které mu nebylo v rozporu s Listinou přetlumočeno, pak takovéto rozhodnutí krajského soudu je třeba považovat za porušení čl. 8 odst. 5 Listiny, a stěžovatel proto navrhuje zrušení tohoto jím napadeného rozhodnutí. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 14. 9. 2000 a 17. 9. 2000 pak stěžovatel dodává, že ihned po zadržení a rovněž po sdělení obvinění prohlásil, že neovládá český jazyk, a před jeho prvním výslechem byl proto přibrán tlumočník z jazyka arabského. Odkazuje v této souvislosti na protokoly o jeho výslechu. Je sice pravdou, že prostřednictvím svého obhájce opakovaně zasílal soudu v českém jazyce podání, často i obsáhlá, ale to s ohledem na to, že s obhájci komunikuje v jazyce anglickém nebo francouzském, a obhájci pak zpracovávají podání v jazyce českém. Stěžovatel zdůrazňuje, že není schopen písemné ani ústní komunikace v českém jazyce, a v ojedinělém případě byl proto nucen využít i nabídky spoluvězně ovládajícího anglický jazyk k tomu, aby mu jeho sdělení napsal v českém jazyce, poté mu je přetlumočil a on pak pod přípis připojil svůj podpis.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. Nt 4033/98 a Nt 4258/97, a vyžádal si vyjádření Krajského soudu v Ostravě.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Ostravě uvádí, že se ve svém rozhodnutí zcela ztotožnil s rozhodnutím soudu I. stupně, totiž že důvody vazby u stěžovatele jsou dány. Již v minulosti byl stěžovatel jednou z vazby propuštěn v roce 1997, kdy po propuštění z vazby odcestoval do ciziny, čímž nedodržel podmínky jím daného slibu a přijaté peněžité záruky. Bylo zjištěno, že stěžovatel po dobu delší dvou let pobýval v cizině a v místě bydliště se nezdržoval. Jím uváděná adresa byla pouze formální, což bylo policií prověřeno. K námitkám, týkajícím se neporozumění obsahu původního usnesení o propuštění z vazby, krajský soud uvedl, že tyto se týkají již dříve vydaného pravomocného rozhodnutí, k němuž dříve žádné námitky tohoto druhu stěžovatel nevznášel, a kdy se dokonce vzdal práva stížnosti proti usnesení okresního soudu, jímž byl z vazby propuštěn. Lze tedy usoudit, že stěžovatel by se zřejmě nevzdával opravného prostředku proti něčemu, čemu by nerozuměl. Přitom na druhé straně nelze pominout skutečnost, že obviněný věděl, že je stíhán pro závažnou trestnou činnost. Vazební důvod uvedený v §67 odst. 1 písm. a) tr.ř. proto shledal i krajský soud z důvodů blíže rozvedených v jeho usnesení. Má proto za to, že rozhodnutí jak okresního, tak i soudu odvolacího, jsou věcně správná a navrhuje, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.
Ústavní stížnost je neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadeným rozhodnutím krajského soudu bylo zasaženo do jeho základních práv zaručených mu čl. 8 odst. 5 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. V tomto směru již ve své stížnosti proti usnesení okresního soudu o vzetí do vazby zpochybňoval důvody, které pro vzetí do vazby uvedl okresní soud ve svém rozhodnutí, kdy meritum jeho námitek spočívalo v tom, že usnesení o propuštění z vazby na svobodu ze dne 6. 11. 1997 mu nebylo přetlumočeno do jeho rodného jazyka a jeho obsah včetně stanovených povinností mu nebyl znám. Stejně tak mu nebyly přetlumočeny do českého jazyka ani sdělení obvinění ze dne 21. 11. 1997 a předvolání k výslechu na den 10. 12. 1997, které mu byly předány vyšetřovatelem při jeho propuštění na svobodu dne 24. 11. 1997, ačkoliv při dřívějším sdělení obvinění a při výsleších byl tlumočník přítomen. Došlo tak tedy podle něj k porušení jeho ústavně zaručeného práva na tlumočníka (čl. 37 odst. 4 Listiny), a nelze proto, podle jeho názoru, postavit odůvodnění jeho pozdějšího opětovného vzetí do vazby na nerespektování obsahu usnesení o propuštění z vazby, které mu nebylo přetlumočeno, a jehož obsah mu nebyl znám. Ústavní soud uvádí, že napadená rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby byla především zdůvodněna závěrem soudů obou stupňů o existenci důvodů vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu, nebyla tedy, jak tvrdí stěžovatel, postavena pouze na nerespektování obsahu usnesení o předchozím propuštění z vazby. Při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti bylo pak třeba brát v úvahu, že stěžovateli bylo známo již z prvního sděleného obvinění, že je proti němu vedeno trestní řízení, kdy je trestně stíhán pro závažný trestný čin a hrozí mu vysoký trest. Stěžovatel za této situace, kdy byl poprvé vzat do vazby, jak bylo zjištěno ze spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. Nt 4258/97, nabídl písemný slib podle ustanovení §73 tr.ř., a dále peněžní záruku podle §73a tr.ř., které okresní soud přijal a svým rozhodnutím ze dne 6. 11. 1997 stěžovatele propustil z vazby na svobodu. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že mu obsah usnesení o propuštění na svobodu nebyl znám, a nebyly mu tak známy ani povinnosti vymezené ve výrokové části usnesení. Již samotný fakt daného slibu však měl stěžovatele vést k obezřetnosti. Přitom se stěžovatel, jak tvrdí - bez znalosti obsahu tohoto usnesení - vzdal opravného prostředku a ani nevznesl námitku, že rozhodnutí mu bylo předáno pouze v českém jazyce, který neovládá. Tuto námitku vznáší stěžovatel až nyní, v souvislosti s nynějším uvalením vazby. Právo na tlumočníka pro toho, kdo neovládá jazyk, vzniká podle čl. 37 odst. 4 Listiny tomu, kdo prohlásí, že jazyk, jímž se v řízení jedná, neovládá. Takto stanovenou podmínku stěžovatel v případě usnesení o propuštění z vazby na svobodu, které nebylo publikováno v jeho rodném jazyce, nenaplnil, i když, jak stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje, byl u jeho dřívějších výslechů tlumočník přítomen. Ze všech okolností posuzovaného případu nelze dovodit závěr, kterým stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje, že totiž jeho opětovné vzetí do vazby je postaveno na nerespektování povinností a omezení uvedených ve výrokové části usnesení o propuštění na svobodu, jehož obsah mu nebyl znám, a že proto je takové rozhodnutí o vzetí do vazby v rozporu s čl. 8 odst. 5 Listiny. Pokud stěžovatel po propuštění z vazby odcestoval mimo území ČR a zdržoval se v cizině po dobu více než dvou let, pak jednal především v rozporu s daným písemným slibem, v němž se - jak plyne z jeho obsahu - zavázal k tomu, že se bude zdržovat v místě trvalého pobytu a vždy předem oznámí své případné vzdálení se z místa trvalého pobytu. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele se tak Ústavní soud nemohl ztotožnit se stěžovatelovým tvrzením, že v poměru k napadenému usnesení došlo k dotčení jeho základního práva zaručeného mu v čl. 8 odst. 5 Listiny.
Ostatními námitkami uvedenými v ústavní stížnosti, týkajícími se adresy stěžovatelova pobytu a doručování na tuto adresu a dále otázky stěžovatelova svazku s Polskou republikou, se Ústavní soud nezabýval, neboť stěžovatel tyto námitky neuplatnil ani v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí a rovněž rozhodnutí krajského soudu o stížnosti, proti němuž ústavní stížnost směřuje, se k nim nevztahuje.
Ze všech uvedených důvodů, kdy Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, byla jeho ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 13. prosince 2000
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu