ECLI:CZ:US:2000:4.US.334.98
sp. zn. IV. ÚS 334/98
Usnesení
IV. ÚS 334/98
Ústavní soud rozhodl dne 3. února 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti JUDr. K.D.F.W., zastoupeného JUDr. F.N., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 1998, čj. 28 Ca 158/96-57, a o návrhu na zrušení ustanovení §2 odst. 3 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., ve znění po novele zákonem č. 30/1996 Sb., eventuálně ve znění před touto novelou, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností proti shora citovanému rozsudku Městského soudu v Praze potvrzujícímu rozhodnutí O.ú., okresního pozemkového úřadu, ze dne 8. 3. 1996, čj. PÚ 1244/92-R2522/96, o neschválení dohody o vydání věci podle ustanovení §9 odst. 2 a 3 zákona č. 229/1991 Sb., mezi stěžovatelem a s. p. L., týkající se nemovitostí v katastrální území D. a B., konkretizovaných ve výroku správního rozhodnutí, stěžovatel tvrdí, že napadený rozsudek byl vydán v rozporu s články 1, 3 a 10 Ústavy ČR, čl.1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1, čl. 14 odst. 1 a 2, čl. 24 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 14 Evropské úmluvy o lidských právech a čl. 1 odst. 1 jejího dodatkového protokolu (dále jen "Úmluva"), čl. 12 odst. 1 a 2, čl. 14 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 11 dodatkového protokolu (dále jen "Pakt").
Stěžovatel uvádí, že majetek, jehož vydání se v řízení před Okresním pozemkovým úřadem a následně před Městským soudem v Praze neúspěšně domáhal, mu byl zkonfiskován na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., československé státní občanství mu však podle dekretu č. 33/1945 Sb., zůstalo zachováno. Z důvodu nástupu totalitního režimu po únoru 1948 se rozhodl k emigraci a aby mohl legálně vycestovat, musel se dne 26. 2. 1949 československého státního občanství vzdát. Události v roce 1989 byly pro něj podnětem k tomu, aby k 24. 7. 1991 obnovil své trvalé bydliště v tehdejší ČSFR a aby znovu požádal o české státní občanství, jež mu bylo uděleno podle zákona č. 39/1969 Sb. Poté, co zákon č. 243/1992 Sb., nabyl platnosti, požádal o restituci svého bývalého zemědělského majetku, avšak jeho žádost byla zamítnuta s tím, že nesplňuje podmínku státního občanství stanovenou v ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění zákona č. 30/1996 Sb., neboť oprávněné osobě musí svědčit státní občanství získané podle zákona č. 245/1948, zákona č. 194/1949, dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. nebo zákona č. 34/1953 Sb. a toto občanství nesmí oprávněná osoba do 1. 1. 1990 pozbýt. Městský soud odvolání stěžovatele zamítl s tím, že potvrdil absenci podmínky nepřetržitého občanství potvrzeného dekretem č. 33/1945 Sb. Zákon č. 30/1996 Sb., nepovažuje za retroaktivní, neboť podmínka nepřetržitosti trvání státního občanství byla obsažena již v zákoně č. 243/1992 Sb., v původním znění před novelou provedenou zákonem č. 30/1996 Sb., neboť vyplývala ze vzájemného účinku podmínky trvalého bydliště a podmínky československého státního občanství. Teprve v důsledku zrušení podmínky trvalého bydliště nálezem Ústavního soudu č. 29/1996 Sb., vznikla nutnost podmínku nepřetržitosti státního občanství stanovit explicitně. Stěžovatel s výkladem správního soudu nesouhlasí a ve svém obšírném odůvodnění tvrdí, že je účelový. Má za to, že oprávněnost restitučního nároku je nutno posoudit na základě příslušného znění zákona, který platil v okamžiku uplatnění nároku, s vyloučením protiústavní interpretace, jež vede k libovůli v rozhodování. Vzhledem k argumentaci Městského soudu v Praze o tom, že podmínka nepřetržitého státního občanství byla obsažena již v ustanovení §2 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., ve znění před novelou zákonem č. 30/1996 Sb., stěžovatel spojil s ústavní stížností návrh na zrušení tohoto ustanovení, a to jak ve znění před novelou, tak i ve znění po novele s tím, že úvahu o tom ponechává na Ústavním soudu.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
O stěžovatelově restitučním nároku rozhodoval v prvém stupni O.Ú., okresní pozemkový úřad, který rozhodnutím ze dne 8. 3. 1996, čj. PÚ 1244/92-R 2522/96, podle ustanovení §9 odst. 2 a 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neschválil dohodu uzavřenou mezi stěžovatelem a povinnou osobou. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil a věc vrátil k rozhodnutí o vlastnictví.
Podle ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., dohoda o vydání nemovitostí uzavřená mezi oprávněnou a povinnou osobou podléhá schválení pozemkovým úřadem. Negativní rozhodnutí pozemkového úřadu potvrzené soudem na základě podaného opravného prostředku vede k postupu podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., kdy o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitostem rozhodne pozemkový úřad. Teprve v tomto řízení se tedy rozhoduje o existenci či neexistenci hmotněprávních oprávnění oprávněné osoby a hmotněprávních povinnostech povinné osoby a z tohoto pohledu je třeba až toto rozhodnutí o vlastnictví (samozřejmě po vyčerpání opravného prostředku) považovat za rozhodnutí, jež je způsobilé zasáhnout do práv jednotlivce chráněných na ústavní úrovni.
Vzhledem k výše uvedenému má tedy Ústavní soud za to, že stěžovatel má možnost domáhat se ochrany svých ústavně zaručených práv až v souvislosti s jeho případným neúspěchem v řízení vedeném podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., tedy až bude pravomocně rozhodnuto o tom, že není vlastníkem nemovitostí, na které vznesl restituční nárok.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., z důvodu její nepřípustnosti odmítnout. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, odpadl tím důvod i pro věcné rozhodnutí o návrhu na zrušení části ustanovení §2 odst. 3 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., neboť stěžovatel za daného stavu věci není k podání tohoto návrhu zjevně oprávněn.
Proto byl jeho návrh na zrušení citovaného právního předpisu podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnut.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. února 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu