ECLI:CZ:US:2000:4.US.341.2000
sp. zn. IV. ÚS 341/2000
Usnesení
IV. ÚS 341/2000
Ústavní soud rozhodl dne 10. srpna 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti H., s. r. o, v likvidaci, zastoupené JUDr. E.Š., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 3. 2000, čj. 10 Ca 25/2000-21, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 25. 11. 1999, čj. 2988/130/1999, a rozhodnutí Finančního úřadu v Písku ze dne 4. 3. 1999, čj. 18666/99/097910, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označeným rozhodnutím orgánů veřejné moci, kterými byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, zamítajícímu její odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru č. 10/99 Finančního úřadu v Písku, tato uvádí, že správce daně vyzval v průběhu daňového řízení k součinnosti třetí osoby a uložil jim povinnost sdělit požadované údaje. Podle stěžovatelky však nešlo o výzvu ve smyslu §34 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, tedy o povinnost vydal listiny nebo zapůjčit jiné věci k ohledání, nýbrž o dissimulovaný právní úkon správce daně, a to výslech svědka podáním písemné svědecké výpovědi. Takovou formu podání výpovědi zákon o správě daní a poplatků nepřipouští, a proto tyto odpovědi na výzvy neměly být v daňovém řízení připuštěny jako důkazní prostředky. Správní soud však shledal postup správce daně v souladu se zákonem o správě daní a poplatků, když, podle stěžovatelky chybně, dovodil, že v daňovém řízení nebyli vyslýcháni žádní svědci. Schválením postupu správního orgánu, který neměl patřičnou zákonnou oporu, se stěžovatelka cítí být dotčena ve svém ústavně zaručeném právu na soudní ochranu, a proto žádá, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil pro rozpor s čl. 4 Ústavy ČR, článkem 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisů Finančního úřadu v Písku vedeného k platebnímu výměru č. 10/99 ze dne 4. 3. 1999, čj. 18666/99/097910, Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, vedeného k rozhodnutí ze dne 25. 11. 1999, čj. 2988/130/1999, a Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 25/2000, které si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že v průběhu daňové kontroly správce daně stanovil v souvislosti s aplikací ustanovení §14 odst. 6 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty (ve znění platném do 31. 12. 1997), výši obvyklé ceny zboží prodávaného stěžovatelkou ve IV. čtvrtletí roku 1997, protože stěžovatelka prodávala s nulovou obchodní přirážkou. V této souvislosti správce daně vyzval podle ustanovení §34 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků několik jiných osob obchodujících se stejnými komoditami, ve stejném regionu a časovém období jako stěžovatelka, ke sdělení výše jejich obchodní přirážky a po obdržení vyžádaných informací dospěl k závěru, že v daném případě je za obvyklou cenu třeba považovat pořizovací cenu zboží s 6 % obchodní přirážkou Správce daně poté upravil stěžovatelčin daňový základ a dodatečně jí vyměřil daň z přidané hodnoty.
Odvolání stěžovatelky Finanční ředitelství v Českých Budějovicích zamítlo a postup správce daně při zjišťování a stanovení obvyklé ceny potvrdilo.
Žalobou podle části druhé hlavy páté o. s. ř. stěžovatelka namítla porušení shora citovaného ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty, jakož i ustanovení zákona o správě daní a poplatků a mimo jiné tvrdila, že zjišťování výše obchodní marže a obvyklých smluvních podmínek u třetích osob nemá oporu v právních předpisech a pokud o těchto skutečnostech tyto osoby vypovídaly jako svědci, stěžovatelka nebyla o jejich výslechu uvědomena, a neměla tak možnost klást jim otázky. Krajský soud v Českých Budějovicích žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že dokazování správce daně proběhlo procesně předepsaným postupem v souladu s ustanoveními §31 odst. 2, 4, 9 a §34 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, neboť nic nebrání tomu, aby důkazním prostředkem v daňovém řízení byla listina. Takovou listinou je nepochybně sdělení jiného daňového subjektu o prodejních, případně nákupních, cenách, která je vyhotovena na základě jeho vlastních účetních dokladů. Předmětem dotazování správce daně u třetích osob byl exaktní údaj plynoucí z listin (účetních dokladů), a proto se zřetelem k danému předmětu dokazování byl zvolený postup správce daně v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o správě daní a poplatků. Krajský soud rovněž neshledal porušení ustanovení §16 odst 4 písm. e) zákona o správě daní a poplatků vzhledem k tomu, že obvyklá cena konkrétního daňového subjektu musí vyplynout z jeho účetních podkladů, jakýkoliv jiný důkazní prostředek nemohl přinést jiné skutkové zjištění, a proto nebylo povinností správce daně dotazované osoby vyslýchat jako svědky.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je tvrzení, že podklady opatřené správcem daně v daňovém řízení nebyly provedeny zákonným způsobem. K této otázce se však, jak shora uvedeno, vyjádřil správní soud, jehož výklad shledal Ústavní soud ústavně konformním. Argumentace o porušení čl. 4 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny tak v daném případě neobstojí, neboť stěžovatelka měla možnost předestřít svoji věc příslušnému soudu, ten ve věci nařídil jednání a na základě předloženého spisového materiálu správních orgánů, jakož i vyjádření účastníků soudního řízení, věc meritorně posoudil a rozhodl. Obsahově tak ústavní stížnost představuje pouze stěžovatelčin nesouhlasný názor s právním názorem správního soudu ohledně interpretace ustanovení §34 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, což je skutečnost, která, jak Ústavní soud již dříve uvedl, není vzhledem k již uvedenému způsobilá založit podmínky pro ingerenci Ústavního soudu do jurisdikce obecných soudů.
S ohledem na uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu