ECLI:CZ:US:2000:4.US.350.2000
sp. zn. IV. ÚS 350/2000
Usnesení
IV. ÚS 350/2000
Ústavní soud rozhodl dne 16. srpna 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti C., spol. s r. o., zastoupené JUDr. J. Ž., advokátkou, proti rozhodnutí ministra financí ze dne 28. 3. 2000, čj. 10/17 442/2000, a rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 21. 7. 1999, čj. 391/38 645/1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označenému rozhodnutí ministra financí zamítajícímu odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva financí o zastavení řízení o přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 28. 4. 1997, čj. 2334/120/96, tato uvádí, že citované rozhodnutí finančního ředitelství sice bylo předmětem soudního přezkumu, avšak jen v části týkající se doměření daně z příjmů právnických osob v souvislosti s opravou a rekonstrukcí objektu bývalé projekce - W. (atelieru), označené v kontrolní zprávě správce daně v bodě II/2 odst. f), zatímco závěry správce daně uvedené v oddílu II/2 odst. a), d) a e) předmětem přezkumu soudu nebyly. Stěžovatelka nesouhlasí s aplikací ustanovení §56a odst. 2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, podle kterého použití mimořádného opravného prostředku je nepřípustné vůči těm rozhodnutím správců daně, která byla pravomocně přezkoumána soudem, a tvrdí, že výklad Ministerstva financí, resp. ministra financí, založený na názoru, že není rozhodující, co bylo obsahem správní žaloby, ale to, že napadené rozhodnutí bylo soudem pravomocně přezkoumáno, není správný. Stěžovatelka má za to, že rozhodnutím o zastavení řízení jí byla odňata možnost použití mimořádného opravného prostředku, čímž bylo zasaženo do jejího práva ústavně zaručeného v čl. 39 (správně čl. 36) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z tohoto důvodu navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
Ze spisového materiálu Finančního úřadu v Příbrami, vedeného k dodatečnému platebnímu výměru č. 960000025 ze dne 30. 5. 1996, čj. 9042/910/96, Finančního ředitelství v Praze, vedeného k rozhodnutí ze dne 28. 4. 1997, čj. 2334/120/96, spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 183/97, jakož i spisu Ministerstva financí, vedeného k napadeným rozhodnutím, Ústavní soud zjistil, že na základě kontrolních zjištění správce daně doměřil dodatečným platebním výměrem č. 960000025 stěžovatelce daň z příjmů právnických osob za rok 1993 ve výši 1 019 250,-- Kč.
K odvolání stěžovatelky Finanční ředitelství v Praze přezkoumalo postup a rozhodnutí správce daně a poté odvolání rozhodnutím ze dne 28. 4. 1997, čj. 2334/120/96, zamítlo.
Žalobou podanou k Městskému soudu v Praze se stěžovatelka domáhala zrušení tohoto rozhodnutí, jakož i dodatečného platebního výměru Finančního úřadu v Příbrami do částky 499 815,-- Kč, když rozsah soudního přezkumu omezila pouze co do nákladů souvisejících s úhradou stavebních prací na objektu bývalé projekce. Správní soud žalobu rozsudkem ze dne 21. 5. 1998, čj. 38 Ca 183/97-28, zamítl.
Žádostí ze dne 17. 2. 1999 stěžovatelka usilovala podle ustanovení §55b odst. 1 zákona o správě daní a poplatků mimo jiné o přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ve věci dodatečného platebního výměru daně z příjmů za období roku 1993, a to v rozsahu zjištění uvedených pod bodem II/2 písm. d) a e) zprávy o daňové kontrole. Ministerstvo financí ústavní stížností napadeným rozhodnutím řízení zastavilo s odkazem na ustanovení §56a odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. V odvolání stěžovatelka argumentovala stejně jako v ústavní stížnosti, tedy že předmětem soudního přezkumu byla jen část doměřené daně, zatímco ostatní zjištění mohou být předmětem správního přezkumu v rámci mimořádného opravného prostředku. Ministr financí shora citovaným rozhodnutím odvolání zamítl s tím, že není rozhodující, co bylo obsahem žaloby, a skutečnost, že předmětné rozhodnutí bylo soudem pravomocně přezkoumáno, a že připuštění mimořádného opravného prostředku by ve skutečnosti znamenalo i přezkoumání soudního rozhodnutí správcem daně, což je zcela nepřijatelné.
Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ústředního orgánu státní správy z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení článku 36 odst. 1 a 2 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech i u jiného orgánu. Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
Tyto ústavní principy rozvádí občanských soudní řád v části páté - Správní soudnictví, kde mimo jiné uvádí, že ten, kdo je oprávněn žalobu podat, musí tak učinit zcela specifickým způsobem. Aplikací ustanovení §250h odst. 1, ve spojení s ustanovením §249 odst. 2 o. s. ř. a dalšími, je vymezen rozsah soudního přezkumu, tedy určení toho, o čem má být jednáno. Jak vyplynulo z předloženého spisového materiálu, stěžovatelka se domáhala zrušení správního rozhodnutí cestou soudního přezkumu jeho zákonnosti, a to v rozsahu žalobou přesně vymezeném. Petitem žaloby tak vytýčila nejen rámec řízení před soudem, tj. vymezila práva a jim odpovídající povinnosti, o nichž měl soud rozhodnout, ale současně podmínila i způsob, jak o nich má být rozhodnuto. Správní soud byl jejím návrhem vázán a nebyl povinen přezkoumávat souzený případ nad rámec vymezený žalobou.
Jak Ústavní soud již dříve judikoval, současné civilní řízení je ovládáno v převážné míře zásadou "nechť si každý střeží svá práva". Proto je třeba, aby účastníci řízení pečlivě zvažovali, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí usilovat o ochranu svých práv, což platí tím spíše tehdy, jestliže jsou zastoupeni profesionálním zástupcem.
V daném případě, pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny, Ústavní soud s ohledem na shora vyložené neshledal, že by postupem a rozhodnutím ministra financí došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatelky, neboť rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze bylo pravomocně přezkoumáno soudem a použití mimořádného opravného prostředku podle části páté zákona o správě daní a poplatků je nepřípustné. Neuvádí-li stěžovatelka v ústavní stížnosti žádné další skutečnosti, který by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení hodnotit jen jako nesouhlasnou polemiku s právními závěry ústředního orgánu státní správy a v důsledku toho odkázat na ustálenou judikaturu ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu zaručeného v hlavě páté Listiny (ÚS, sv. 1, č. 5), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 16. 8. 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu