ECLI:CZ:US:2000:4.US.365.2000
sp. zn. IV. ÚS 365/2000
Usnesení
IV. ÚS 365/2000
Ústavní soud rozhodl dne 10. srpna 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti K. H., zastoupeného JUDr. J. B., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 5. 2000, čj. 4 To 78/2000-950, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci stěžovatel tvrdí, že tímto rozhodnutím došlo k porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Důvod vazby podle ustanovení §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu není dán od samého počátku, neboť stěžovatel sice bydlel u své družky, nicméně změnu adresy oznámil poště a veškeré písemnosti mu byly k družce doručovány. Napadené usnesení postrádá odůvodnění, jaké konkrétní skutečnosti odůvodňují obavu, že by se vyhýbal trestnímu stíhání, když samotný odkaz na hrozbu vysokým trestem podle konkrétní judikatury nedostačuje. Tvrzení vrchního soudu o stěžovatelových kontaktech s cizími státnímu příslušníky a jeho pobyty ve společnosti těchto osob, zejména v Polsku a na Ukrajině, je účelové, a navíc takový důkaz může soud hodnotit teprve při rozhodování o vině a trestu. Rovněž tak není dán důvod vazby podle §67 odst. 1 písm. c) trestního řádu, když samotná trestní sazba tento vazební důvod nezakládá a obava soudu, že by stěžovatel na svobodě v trestné činnosti pokračoval, není blíže ničím odůvodněna. Z napadeného usnesení rovněž není patrno, jaké konkrétní okolnosti vedly vrchní soud k takovému závěru. Pokud vrchní soud toto přesvědčení sdílí vzhledem k délce páchané trestné činnosti, která měla být podle obžaloby od 29. 4. do 20. 8. 1998, množství útoků a výši způsobené škody, pak tento závěr je porušením presumpce neviny. Vrchní soud rovněž pochybil, když nepovažoval nabídnutou záruku stěžovatelových rodičů, písemný slib a peněžitou záruku za dostačující k nahrazení důvodů vazby dle §67 odst. 1 písm. a), c) trestního řádu. Stěžovatelovi rodiče jsou osobami zcela bezúhonnými, jeho otec JUDr. K. H. pracoval dlouhá léta jako důstojník Policie ČR. Ani písemný slib a peněžitá záruka nebyly řádně zhodnoceny, zejména když stěžovatel v minulosti nebyl soudně trestán. Trvání vazby od 21. 12. 1998 již překročilo hranici doby, po kterou je nezbytné omezit stěžovatelovu osobní svobodu. Důkazy, které budou prováděny, si vyžádají delší čas, takže v hlavním líčení bude možno pokračovat až po delší době. Ze všech uvedených důvodů domáhá se proto stěžovatel zrušení napadeného rozhodnutí.
Z obsahu spisu 36 T 5/99 Krajského soudu v Ostravě Ústavní zjistil, že stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 22. 12. 1998, čj. 9 Nt 957/98-81, v souvislosti se stíháním pro trestný čin podvodu podle §10 odst. 1 písm. a), §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona z důvodu §67 písm. a), b), c) trestního řádu. Stěžovatel se totiž před zahájením trestního stíhání nezdržoval v místě trvalého bydliště, jeho pobyt orgánům činným v přípravném řízení nebyl znám, bylo na něj vyhlášeno pátrání, až byl zadržen na hraničním přechodu do Polské republiky v Českém Těšíně. Rovněž existuje důvodná obava, že při pobytu na svobodě stěžovatel mařil průběh vyšetřování ovlivňováním spoluobviněného R. Š., jakož i dosud nevyslechnutých svědků. Protože se trestného jednání dopustil útoky v rozmezí několika měsíců, je dán vazební důvod i podle §67 písm. c) trestního řádu. O stížnosti stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením z 31. 12. 1998, čj. 1 To 1065/98-87, tak, že tuto stížnost zamítl, rovněž shledav existenci důvodů vazby podle §67 písm. a), b), c) trestního řádu. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 1999, čj. 36 T 5/99-696, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4, §8 odst. 1, §250 odst. 1, 4 trestního zákona dílem dokonaným, dílem nedokonaným, jakož i trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona a odsouzen podle §250 odst. 4 trestního zákona a §35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, a to v podstatě na základě zjištění, že společně s dalšími osobami páchal společnou trestnou činnost spočívající ve vylákání motorových vozidel za účelem pronájmu či zapůjčení a jejich následném prodeji v cizině. K odvolání stěžovatele, obou dalších obžalovaných a státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. 1. 2000, čj. 4 To 163/99-795, tak, že napadený rozsudek ohledně stěžovatele v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí. V důvodech svého rozhodnutí uvedl vrchní soud, že ve výroku napadeného rozsudku zcela absentuje popis jednání stěžovatele, což přirozeně vzbuzuje pochybnosti i o právní kvalifikaci jeho jednání. Řízení bude tedy třeba v poměrně rozsáhlém směru doplnit, neboť právní závěry musí vždy vycházet z jednoznačných a úplných skutkových zjištění. K žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 17. 4. 2000, čj. 36 T 5/99-931, tak, že tuto žádost podle §72 odst. 2 trestního řádu zamítl. Současně nepřijal stěžovatelův písemný slib ani jeho nabídku peněžité záruky, stejně jako záruku jeho rodičů JUDr. K. H. a A. H. Ve svém rozhodnutí se krajský soud v podstatě přidržel důvodů, jež vedly k uvalení vazby, zatímco, pokud jde o náhradu vazby kombinací písemného slibu, peněžité záruky a záruky důvěryhodné osoby, považoval ji za nedostatečnou vzhledem k osobě stěžovatele a rozsahu trestné činnosti. O stížnosti stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením tak, že tuto stížnost zamítl. V důvodech napadeného rozhodnutí uvedl vrchní soud, a to nad rámec odůvodnění usnesení soudu prvého stupně, že z trestního spisu plynou poznatky o kontaktech stěžovatele s cizími státními příslušníky a jeho pobyty ve společnosti těchto osob, zejména v Polsku a na Ukrajině. I když věc byla vrácena nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, důvod útěkové vazby u stěžovatele nadále trvá, stejně jako důvod tzv. předstižní vazby. Pokud jde o písemný slib učiněný stěžovatelem, nelze jej považovat s ohledem na dobu páchání trestné činnosti, způsobenou škodu a charakter trestné činnosti za dostatečný, stejně jako není evidentně adekvátní nabídnutá peněžitá záruka ve výši 100 000,-- Kč. Také záruku rodičů stěžovatele nepovažuje vrchní soud za dostatečnou, když zejména jeho otec, příslušník policie, nezabránil svému synovi v protiprávním jednání, z něhož je důvodně podezřelý.
Za podstatnou považuje i Ústavní soud tu skutečnost, že po stěžovateli bylo třeba vyhlásit pátrání, neboť se nezdržoval v místě svého trvalého bydliště. Pátrání bylo vyhlášeno dne 7. 11. 1998, přičemž stěžovatel byl zadržen na hraničním přechodu Český Těšín dne 21. 12. 1998. Z tohoto důvodu nevymyká se tedy úvaha vrchního soudu o existenci stále existující konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu ve smyslu ustanovení §67 písm. a) trestního řádu z rámce konstatovaných zjištění, stejně jako nijak extrémním způsobem nevybočuje z rámce uvažování závěr napadeného usnesení o nadále existující, konkrétními skutečnostmi odůvodněné, obavě z pokračování v trestné činnosti ve smyslu §67 písm. c) trestního řádu. Pokud pak jde o otázky spojené s písemný slibem, peněžitou zárukou stěžovatele a zárukou jeho rodičů, hodnotily je obecné soudy v rámci důkazního řízení, které Ústavní soud, nejsa vrcholem soustavy obecných soudů, není oprávněn sám hodnotit, nehledě na to, že závěry těchto soudů se i Ústavnímu soudu jeví jako logické a přesvědčivé. Tyto závěry lze stěží zpochybnit i vzhledem k presumpci neviny, jíž se stěžovatel dovolává. Tato zásada přirozeně platí až do pravomocně skončeného řízení, v daném případě však k rozhodnutí soudu o vazbě postačuje existence konkrétních skutečností, odůvodněných v §67 trestního řádu blíže specifikované obavy.
Protože podle názoru Ústavního soudu je zcela evidentní, že napadeným usnesením nedošlo k porušení žádného ze stěžovatelových ústavně zaručených práv, nezbylo mu než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu