Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 06.04.2000, sp. zn. IV. ÚS 366/99 [ nález / ČERMÁK / výz-3 ], paralelní citace: N 52/18 SbNU 15 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:4.US.366.99

sp. zn. IV. ÚS 366/99 Nález Ústavní soud rozhodl dne 6. dubna 2000 v senátě ve věci ústavní stížnosti M. B., t. č. Věznice Brno, zastoupené JUDr. M. M., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 6. 1999, čj. 4 To 29/99-238, za účasti 1) Vrchního soudu v Olomouci, 2) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a vedlejších účastníků 1) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, 2) Krajského státního zastupitelství v Brně, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 1998, čj. 46 T 4/98-194, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 6. 1999, čj. 4 To 29/99-238, se ve výroku o trestu zrušují. Ve zbývající části se ústavní stížnosti zamítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci stěžovatelka setrvává na svém tvrzení, že ze strany poškozeného ing. B. šlo o provizi za provedené zprostředkování, nikoli o půjčku, takže pokud krajský soud dospěl v tomto pochybném případě k závěru o její vině, porušil tím jednu ze základních zásad trestního řízení, totiž že v pochybnostech je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Toto pochybení v rámci odvolacího řízení nenapravil ani soud druhého stupně, a proto jeho rozhodnutím bylo zasaženo do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť nebyl prokázán úmysl stěžovatelky vedoucí k podvodnému jednání. Z těchto důvodů stěžovatelka proto navrhuje, aby usnesení Vrchního soudu v Olomouci ve věci odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně bylo zrušeno. Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření ze dne 16. 3. 2000 poukázal na odůvodnění napadeného usnesení, nad jehož rámec nepovažuje za potřebné nic dodat. Z tohoto důvodu považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 20. 3. 2000 rovněž poukázal na skutková zjištění i právní závěry obsažené v jeho rozsudku ze dne 14. 12. 1998. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci ve svém vyjádření ze dne 27. 3. 2000 uvedlo, že nevyužívá svého oprávnění se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřit. Krajské státní zastupitelství v Brně se v určené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřilo. Z obsahu spisu 46 T 4/98 Krajského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že Krajské státní zastupitelství v Brně podalo dne 22. 4. 1998 obžalobu na stěžovatelku proto, že dne 16. 9. 1993 uzavřela s ing. M. B. smlouvu o půjčce na 1 000 000,-- Kč na zakoupení rodinného domku pro svou dceru, kteroužto částku dne 17. 9. 1993 v Brně vyzvedla z účtu jmenovaného, avšak ve stanovený termín ani později peníze nevrátila, čímž se dopustila trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 6. 1998, čj. 46 T 4/98-86, podle §188 odst. 1 písm. e) trestního řádu věc vrátil státnímu zástupci k došetření, a to mimo jiné pro nedostatečnou důkazní hodnotu listinných důkazů. Na podkladě stížnosti Krajského státního zastupitelství v Brně Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 2. 9. 1998, čj. 4 To 51/98-97, napadené usnesení zrušil a krajskému soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Krajský soud na základě provedených důkazů rozhodl rozsudkem ze dne 14. 12. 1998, čj. 46 T 4/98-194, tak, že stěžovatelku uznal vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona, neboť dne 16. 9. 1993 uzavřela s ing. M. B. smlouvu o půjčce částky 1 000 000,-- Kč splatné do 14 dnů, kteroužto zajistila i podpisem směnky na řad vlastní bez protestu na částku 1 000 000,-- Kč ze dne 17. 9. 1993, v tentýž den uvedenou částku vyzvedla, ačkoli věděla, že ve stanovené lhůtě nebude schopna částku 1 000 000,-- Kč vrátit a uložil jí trest odnětí svobody v trvání 5 let s výkonem trestu ve věznici s dozorem. Podle názoru krajského soudu lze mít za prokázáno, že mezi stěžovatelkou a poškozeným vznikl právní vztah půjčky, že věděla, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem a byla s tím srozuměna, a jednala proto v nepřímém úmyslu ve smyslu ustanovení §4 trestního zákona. Krajský soud jednání stěžovatelky považuje za nemorální a společensky velmi nebezpečné, neboť zneužila pomoci ing. B. Za těchto okolností považuje krajský soud za naplněnu i podmínku stupně společenské nebezpečnosti jakožto materiálního znaku trestného činu. K odvolání stěžovatelky rozhodl vrchní soud napadeným usnesením tak, že toto odvolání zamítl. V důvodech svého rozhodnutí uvedl vrchní soud, že s většinou námitek ze strany stěžovatelky se vypořádal již krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku, a neshledal proto důvody k odchylnému posouzení věci, jak pokud se týče viny, tak i výše uloženého trestu. Podle ustanovení §31 odst. 1 trestního zákona při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud k stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost (§3 odst. 4), k možnosti nápravy a poměrům pachatele. Jak se výslovně uvádí v ustanovení §3 odst. 4 trestního zákona, stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Trest se tedy ukládá v závislosti na závažnosti činu vyjádřené stupněm nebezpečnosti pro společnost, která je rozhodující pro stanovení druhu a výměru trestu. Pro stupeň této nebezpečnosti je mimo jiné určující zejména význam chráněného zájmu. Čím významnější je konkrétní chráněný zájem, tím nebezpečnější jsou útoky vedené proti němu, což přirozeně platí i naopak. To vše znamená, a to i v projednávané věci, že nebezpečnost činu pro společnost a jeho stupeň, nelze posuzovat izolovaně od chování poškozeného, zejména od takového chování, jímž poškozený, byť konkludentně, dává najevo, že ponechává otevřen prostor modifikacím, a nejen to, i výkladu dosavadních vzájemných ujednání s obviněným, a to způsobem, jenž i u obviněného je dokonce způsobilý vyvolat přesvědčení o možné následnosti těchto modifikací, resp. výkladu. Tento stěžejní princip vedoucí k ukládání trestu však obecné soudy zcela pominuly, ačkoli jim bylo známo, že v době, kdy ing. M. B. poskytl stěžovatelce plnění ve výši 1 000 000,-- Kč, tj. dne 17. 9. 1993, byla buď jemu jako fyzické osobě, případně firmě B., vyměřena Finančním ředitelstvím v Brně pokuta v souhrnu asi 10 000 000,-- Kč (věc sp. zn. 47/3833/476/93 Finančního ředitelství v Brně - 3 723 582,-- Kč, věc sp. zn. 45/3831/478/93 - 5 335 971,-- Kč, případně věc sp. zn. 46/3832/477/93 - 4 662 555,-- Kč). Jak vyplývá z rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 28. 1. 1994, sp. zn. 2/375/49/94, rozhodlo toto ředitelství ve věci pokuty uložené pod sp. zn. 45/3831/478/93 po vydání zrušujícího rozhodnutí Ministerstva financí ČR tak, že ing. B. byla uložena pokuta ve výši 1 020 000,-- Kč za porušení cenových předpisů, když bylo zjištěno, že při obchodní činnosti s lehkým topným olejem zakalkulováním některých neoprávněných nákladů poškodil kupující, a to ve značném rozsahu. To vše podle názoru Ústavního soudu znamená, že ing. B. v době poskytnutí peněžitého plnění ve výši 1 000 000,-- Kč stěžovatelce si byl dobře vědom situace, v jaké se nachází, i následků, jaké mu hrozí, přičemž lze stěží pochybovat o tom, že hledal také způsoby a cesty, jak uložení tak vysokých pokut odvrátit, resp. alespoň zmírnit jejich výši. Jinak si totiž nelze vůbec vysvětlit, proč ing. B. se stěžovatelkou po předání uvedené peněžité částky byl několikráte v Praze, kde jednal kupř. s ing. J. S. a L. S. Ing. J. S. do konce roku 1992 pracovala na Federálním ministerstvu financí, v době návštěvy stěžovatelky a ing. B. však již pracovala jako ekonomka v zahraniční firmě, a protože na úsek cenových předpisů nebyla specializována, odkázala oba na ing. V. z Bratislavy. Ing. L. S., který pracoval jako soukromý ekonomický poradce, uvedl ve své svědecké výpovědi dne 29. 10. 1998, že stěžovatelka jej oslovila s tím, že její známý ing. B. má nějaké problémy s finančním úřadem a že z tohoto důvodu se také s ing. B. sešel. Svědek dále konstatoval, že v záležitosti ing. B. byl asi dvakrát na Ministerstvu financí ČR za účelem získání informací, přičemž s ing. B. byl dohodnut na odměně kolem půl milionu korun, pokud by se mu podařilo pokutu podstatně snížit. Tato svědecká výpověď koresponduje i s fakturou vystavenou ing. L. S. na částku 500 000,-- Kč, v níž jsou ing. B. účtovány práce související s organizačním a ekonomickým poradenstvím zaměřeným na zvrácení rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ve věci sp. zn. 47/3833/476/93 o uložení pokuty s. r. o. B., a to s odkazem na ústní smlouvu uzavřenou v září 1993. Ing. M. B. dopisem ze dne 9. 8. 1994 odmítl uvedenou fakturu uhradit pro její neopodstatněnost a také proto, že činnost L. S., jak výslovně připustil, není možno ohodnotit tak, jak se oba dohodli, a že tedy předmět ústní dohody nebyl naplněn. Za relevantní pro posouzení věci považuje však Ústavní soud především výpověď svědka Dr. Mgr. M. B., který v době, kdy zastupoval ing. B., pracoval na částečný úvazek jako právník i v jeho firmě. Tento svědek uvedl ve své výpovědi dne 29. 10. 1998, že ohledně částky 1 000 000,-- Kč, poskytnuté stěžovatelce, byl požádán ing. B. o zahájení jednání s ní až po určitém časovém odstupu od poskytnutí půjčky. Pokud jde o jednání s finančními orgány, po zrušení rozhodnutí těchto orgánů Krajským soudem v Brně, jak doslovně uvedl, se "už na Krajském finančním ředitelství v Brně licitovalo vlastně už jen o výši těchto pokut". Ústavnímu soudu se možnost, že by výše uložení pokuty v řízení před finančním orgánem měla být předmětem licitování, jeví přirozeně jako značně pochybná, a to při vědomí problematičnosti mnohých případů, vyplývajících i z jisté dvojznačnosti některých předpisů, nicméně právě tento moment navozuje bezprostředně to, co z hlediska již konstatovaného stěžejního principu v trestním řízení je ve vztahu k poškozenému podstatné, totiž to, že pro ing. B. zůstala až do konce vyřízení jeho pokut finančními orgány i celá záležitost se stěžovatelkou otevřena, a proto i přístupna různým modifikacím a výkladům. Jinými slovy, pokud by v rámci tohoto procesu "licitování" se ukázalo, že na snížení pokuty měla nebo mohla mít určitou zásluhu i stěžovatelka, potom by patrně vymáhání poskytnutého plnění se ubíralo v jiném rámci, a to zejména pokud jde o jeho rozsah. Jinak lze stěží vysvětlit, proč první písemná urgence ing. B. je teprve ze dne 5. 7. 1994 a teprve dne 13. 11. 1995 je sepisován návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, proti němuž stěžovatelka se bránila podáním ze dne 22. 4. 1996, v němž opakuje stejné tvrzení, kterým se bránila i v trestním řízení, že totiž šlo o provizi za zprostředkovatelskou činnost, tedy tvrzení, o němž z morálního hlediska lze mít vážné pochybnosti, které však v trestním řízení má, pokud jde o otázku trestu, jinou dimenzi. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny zahrnuje v sobě i právo na respektování všech stěžejních principů trestního řízení, tedy i právo na uložení spravedlivého trestu. Tento stěžejní princip trestního řízení však obecné soudy nerespektovaly a jejich rozhodnutí je v tomto směru v extrémním rozporu s hledisky určujícími uložení trestu. Ústavní soud proto pro porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv zakotvených v 36 odst. 1 Listiny ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a rozhodnutí obecných soudů (tedy z důvodu procesní ekonomie i obsahově napadený rozsudek Krajského soudu v Brně) podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona ve výroku o trestu zrušil, zatímco ve zbývající části ústavní stížnost zamítl, neboť jinak v hodnocení důkazů obecnými soudy neshledal nic, co by bylo způsobilé věc posunout do ústavně právní roviny. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 6. dubna 2000 Odlišné stanovisko k nálezu sp. zn. IV. ÚS 366/99 ze dne 6.4.2000 Se zrušovacím nálezem, co do výroku o trestu, nesouhlasím a žádám, aby toto stanovisko bylo podle ustanovení §22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, připojeno k rozhodnutí. Důvody mého nesouhlasu jsou následující: Pokud Ústavní soud opakovaně deklaroval, že není součástí obecného soudnictví a tedy ani vrcholem soustavy obecných soudů, pak už charakter výroku jeho nálezu, tedy pouhé zrušení výroku o trestu, se takto vymezenému postavení Ústavního soudu příčí. Nález naprosto pomíjí skutečnost, že stěžovatelka byla odsouzena pro trestný čin podvodu dle ustanovení §250 odst. 1 a odst. 4 tr. zákona, tedy za čin, kterým byla způsobena škoda velkého rozsahu a pro který zákon stanoví sazbu odnětí svobody v rozmezí od 5 do 12 let. Stěžovatelce tedy byl uložen trest na samém dně této sazby. Nález Ústavního soudu tedy de facto vlastně obecným soudům vytýká, že nevyužily ustanovení §40 odst 1 tr. zákona, tedy, že neshledaly žádné mimořádné důvody pro uložení trestu pod spodní zákonnou hranici. Je věcí obecných soudů, aby se znalostí konkrétní věci učinily závěr, zda aplikace cit. ustanovení tr. zákona přichází v úvahu. Ústavní soud, navíc bez nařízení jednání, nemůže tuto roli obecných soudů nahradit a z pouhého obsahu spisu dospět k závěru, že použití nesnížené spodní sazby trestu je pro stěžovatelku nepřiměřeně přísné a že (zřejmě) lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání. Judikatura obecných soudů považuje za okolnosti odůvodňující mírnější postup podle §40 odst. 1 tr. zákona především existenci více polehčujících okolností (§33 tr. zákona). Obecným soudům nelze vytknout, že by použití zmíněného zmírňovacího ustanovení nezvažovaly. Svědčí o tom obsah jejich rozsudků (str. 24 a 25 rozsudku krajského soudu, resp. str. 7 rozsudku odvolacího soudu). Takové skutečnosti však zjištěny nebyly a nález Ústavního soudu ani netvrdí, že zjištěny být měly, když jeho argumentace je vybudována v podstatě pouze na stanovisku, že směřoval-li trestný čin proti osobě, o jejíž obchodních a jiných aktivitách, resp. jejich legálnosti, lze mít pochybnosti, pak se tato skutečnost měla promítnout i do rozhodnutí o trestu. Takovou polehčující okolnost však trestní zákon nezná. Navíc se zdá, že z hlediska teorie trestního práva nerozlišuje nález mezi objektem trestného činu, tedy mezi významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, jako jedním z kritérií pro hodnocení tzv. společenské nebezpečnosti činu, a mezi předmětem útoku. Na základě výše uvedených skutečností odmítám názor, že postupem obecným soudů byl ve vztahu ke stěžovatelce porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V Brně dne 6. 4. 2000