ECLI:CZ:US:2000:4.US.37.2000
sp. zn. IV. ÚS 37/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti stěžovatelky E. H., proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. 5 Co 882/97-95, ze dne 16.7.1997, a Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 1927/97-125, ze dne 26. 11. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhá, s tvrzením, že došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu, zaručovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Jak uvádí v důvodech své stížnosti, domáhala se žalobou podanou u Okresního soudu ve Strakonicích určení, že je vlastnicí jedné poloviny domu čp. .. se st.p. 3.., zapsaných na LV č. ....k.ú. S. u Katastrálního úřadu ve Strakonicích. Tento návrh na určení podala proto, že zjistila při žádosti o projednání pozůstalosti po svém zemřelém otci O. H., že předmětné nemovitosti, resp. podíl jejího otce, je vlastnicky připsán Československé republice. Dodatečným šetřením zjistila, že tento převod, resp. zápis v evidenci nemovitostí, byl proveden na základě pokynů finančního odboru Okresního úřadu ve Strakonicích, který se odvolával na smlouvu mezi Rakouskou republikou a Československou socialistickou republikou ze dne 19. 2. 1974. Právě proto se domáhala určení, že je vlastnicí předmětných nemovitostí jako jediná testamentární dědička po zemřelém otci O. H. a požadovala tak ochranu svého vlastnického práva. V daném případě došlo k nabytí vlastnického práva pro stát mezinárodní smlouvou, přitom tento způsob nabytí občanský zákoník nepřipouští. Krajský soud v Českých Budějovicích však na rozdíl od soudu I. stupně, který její žalobě vyhověl, došel k závěru, že naléhavý právní zájem na straně stěžovatelky nebyl prokázán, a že navrhovaný petit stěžovatelky na určení jejího vlastnického práva je nesprávný. Nejvyšší soud ČR pak dovolání stěžovatelky proti uvedenému rozhodnutí zamítl v podstatě se závěrem, že zemřelý O. H. byl ke dni smrti rakouským občanem, pravomoc českého soudu rozhodovat o dědictví je dána, bez vydání rozhodnutí o tom, že je dědičkou, však stěžovatelka není věcně legitimována k podání žaloby na určení jejího spoluvlastnického práva, neboť neprokázala, že je dědičkou zůstavitele na základě rozhodnutí vydaného českým soudem. Stěžovatelka, jak dále uvádí v ústavní stížnosti, je přesvědčena o tom, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu, když na základě dědického rozhodnutí vydaného v Rakousku na základě poslední vůle, se stala dědičkou po svém zemřelém otci, přičemž podle československého práva, platného v době úmrtí otce, přechází dědictví na dědice smrtí zůstavitele. Stěžovatelka si byla vědoma toho, že dědictví, týkající se majetku jejího zemřelého otce na území České republiky, musí projednat český soud. Na soud se žalobou o určení vlastnického práva se obrátila proto, že v průběhu opatřování dokladů zjistila, že její otec již není zapsán jako spoluvlastník předmětných nemovitostí u Katastrálního úřadu ve Strakonicích. Oba odvolací soudy se nezabývaly podstatou sporu - na základě čeho a proč došlo k zápisu do katastru nemovitostí, ani zda zemřelý byl vlastníkem nemovitostí v době smrti, případně, zda se na něj vztahuje mezinárodní dohoda mezi Československem a Rakouskem ze dne 19. 12. 1994, a odkázaly stěžovatelku na český soud s tím, že nejprve musí požádat o projednání pozůstalosti v České republice, předložit dědické rozhodnutí, že je dědičkou předmětných nemovitostí, a poté požadovat jejich vydání. Bez prokázání, že je zde důvod k projednání pozůstalosti po zemřelém, tzn., že zemřelý má na území České republiky majetek, však soudní řízení nebude zahájeno. Podle stěžovatelky tak vzniká patová situace, neboť zemřelý se nemůže domáhat určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí a dědička podle názoru obecných soudů rovněž nikoliv, neboť nemůže prokázat, že majetek zdědila, neboť nemá dědické rozhodnutí. Nemůže tak být rozhodnuto o projednání pozůstalosti a žaloba na určení vlastnického práva je podmiňována rozhodnutím o projednání pozůstalosti. Takovýto způsob rozhodování českých soudů stěžovatelka považuje za porušení práva na soudní ochranu, když na rozdíl od okresního soudu, který zvolil nejjednodušší řešení, které odpovídalo dané situaci, odvolací soudy ve zřejmé snaze nezabývat se podstatou věci z formálních důvodů žalobu zamítly.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisu Okresního soudu ve Strakonicích, sp. zn. 4 C 287/93, dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky není opodstatněná. Již v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu - Krajského soudu v Českých Budějovicích - tento soud uvedl, že navrhovatelka v žalobě, kterou se původně domáhala určení, že vlastníkem jedné poloviny nemovitostí uvedených v petitu žaloby je O. H., odůvodňovala naléhavý právní zájem tím, že k projednání pozůstalosti po O. H. potřebuje potvrzení o jeho vlastnickém právu k předmětnému podílu na nemovitostech, v průběhu řízení však změnila svůj žalobní petit na určení, že ona sama je vlastnicí podílu na předmětných nemovitostech, a na takovémto žalobním petitu není dán její naléhavý právní zájem, když tvrdí, že je ohroženo její dědické právo, přitom není najisto postaveno, zda O. H., jehož je závětní dědičkou, předmětný podíl na nemovitostech vlastnil. Takovému tvrzení konečný žalobní petit, znějící na určení jejího vlastnického práva, neodpovídá. Již z tohoto odůvodnění krajského soudu je patrno, že stěžovatelce se v podstatě dostalo poučení, že pokud potřebuje určit vlastnický vztah jejího otce k nemovitostem ke dni jeho úmrtí pro účely dědického řízení, jak sama tvrdí, pak také k tomuto účelu musí směřovat i žalobní petit. Zemřelý otec se jistě, jak uvádí stěžovatelka v důvodech ústavní stížnosti, určení, že byl vlastníkem předmětných nemovitostí, domáhat nemůže, nic však nebrání tomu, aby se tohoto určení domáhala stěžovatelka sama. Konečný petit stěžovatelky však k tomuto účelu nesměřoval. Jestliže tedy stěžovatelka sama vymezila předmět řízení nesprávně voleným petitem, s kterýmžto názorem se Ústavní soud ztotožňuje, pak v postupu obecných soudů, které na takovém podkladě její návrh zamítly, nelze spatřovat porušení práv, chráněných čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod .
Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu