ECLI:CZ:US:2000:4.US.387.99
sp. zn. IV. ÚS 387/99
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 3. ledna 2000 v senátě ve věci ústavní stížnosti ing. Z. M., zastoupeného JUDr. K. H., advokátem, proti rozsudkům Okresního soudu ve Svitavách ze dne 17. 11. 1998, čj. 6 C 733/98-42, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 5. 1999, čj. 17 Co 17/99-60, za účasti 1) Okresního soudu ve Svitavách, 2) Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:
Rozsudky Okresního soudu ve Svitavách ze dne 17. 11. 1998,
čj. 6 C 733/98-42, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12.
5. 1999, čj. 17 Co 17/99-60, se zrušují.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným
rozsudkům obecných soudů, stěžovatel mimo jiné uvádí, že obsahem
práva zakotveného v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina") je právo každého činit, co není zákonem
zakázáno při vědomí toho, že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon
neukládá. Žádný právní předpis neomezuje vlastníka při výběru
svého smluvního partnera, při stanovení účelu realizace právního
úkonu, ani pokud se týká způsobu zajištění jeho práva a formy
realizace tohoto zajištění. Muselo-li se tedy jevit jako
nepochybné, že stěžovatel by se společností s ručením omezeným
nikdy smlouvu o půjčce neuzavřel a že tato smlouva byla uzavírána
vědomě mezi fyzickými osobami, potom obecné soudy svými
rozhodnutími zasáhly do smluvní volnosti účastníků
soukromoprávního úkonu, která mimo jiné představuje jednu ze
základních zásad českého právní řádu. Napadená rozhodnutí jsou
také v rozporu se současnou tendencí vývoje tohoto právního řádu
sledujícího lepší a účinnější zajištění práv věřitelů. Stěžovatel
proto navrhuje, aby pro rozpor s čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1.,
čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny bylo jeho ústavní
stížnosti vyhověno a napadená rozhodnutí byla zrušena.
Okresní soud ve Svitavách ve svém vyjádření ze dne 9. 11.
1999 navrhl odmítnutí ústavní stížnosti, neboť stížností napadený
rozsudek nezpůsobil znemožnění realizace vlastnického práva
stěžovatele. Pokud obchodní spolupráce stěžovatele s firmou
vedlejšího účastníka při realizaci díla vedla k jeho majetkovému
poškození, nic nebrání, aby se u soudu domáhal vypořádání těchto
svých nároků. V ostatním poukázal tento soud na odůvodnění
napadeného rozsudku, zejména na jeho závěry, že účastníci neměli
shodnou vůli uzavírat smlouvy o půjčkách a takové právní úkony
jsou proto podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku
neplatné.
Krajský soud v Hradci Králové se ve svém vyjádření ze dne
22. 1. 1999 odvolal na odůvodnění svého rozsudku a navrhl
zamítnutí ústavní stížnosti.
Vedlejší účastník D. D. se postavení vedlejšího účastníka
podáním ze dne 20. 12. 1999 vzdal.
Z obsahu spisu 6 C 733/98 Okresního soudu ve Svitavách
Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 22. 4. 1998 u tohoto
soudu žalobu směřující proti vedlejšímu účastníku na zaplacení
částky 1 220 501,-- Kč s přísl. s odůvodněním, že uvedenou částku
jmenovanému zapůjčil v období let 1995 - 1996 na základě ústně
uzavřených smluv o půjčce. Okresní soud ve Svitavách napadeným
rozsudkem žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že účastníci řízení
nezamýšleli uzavřít smlouvu o půjčce ve smyslu ustanovení §657
občanského zákoníku, ale ve skutečnosti šlo o zálohy poskytované
firmě R., s. r. o. v S., která však není účastníkem tohoto řízení,
a proto nároky z tohoto simulovaného právního úkonu nelze v tomto
sporu projednat. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud
v Hradci Králové rovněž napadeným rozsudkem tak, že rozsudek
okresního soudu potvrdil, dospěv rovněž k závěru, že jimi činěné
právní úkony trpí především neshodou vůle a projevu, protože obě
smluvní strany shodně projevily něco zcela jiného, než co ve
skutečnosti chtěly. Stěžovatel totiž "naoko" půjčil žalovanému,
aby zakryl skutečnost, že půjčuje obchodní společnosti. Takový
simulovaný právní úkon je neplatný pro nedostatek vážnosti vůle ve
smyslu ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku.
Z výpovědi stěžovatele zjistil již okresní soud, že v roce
1995 navázal obchodní spolupráci s firmou R., s. r. o. se sídlem
v S., za kterou jednal vždy žalovaný. Koncem roku 1995 se tato
firma začala dostávat do určitých finančních potíží a z tohoto
důvodu došlo k proplacení záloh a k další dohodě mezi účastníky,
na jejímž podkladě stěžovatel zapůjčil žalovanému jako fyzické
osobě v 10 - 12 případech peněžité částky v celkové výši 1 800
000,-- Kč. Stejně tak zjistil i z výpovědi žalovaného, že
stěžovatel mu poskytoval průběžně formou "směnek" určitá finanční
plnění, kdy jako dlužník vystupoval žalovaný, a to z důvodu
lepšího právního jištění. Jak je patrno z protokolu o jednání ze
dne 6. 10. 1998, uvedl žalovaný doslovně: "Dlužní úpisy jsem
podepisoval jako fyzické osoba, neboť to tak žalobce chtěl.
Vysvětloval mně, že pokud bych je podepisoval jako jednatel
právnické osoby, pak bych vlastně ručil jen do 100 000,-- Kč." Na
straně jedné je tedy nepochybné, že k uzavření zmíněných dohod
došlo v určité souvislosti s podnikatelskou činností, v té době
kooperujících, stran, na straně druhé pak to, že stěžovatel se
uzavíráním těchto dohod chtěl jistit, a to vzhledem k tomu, že
žalovaný byl do konce roku 1997 společníkem, později již jen
jediným, společnosti s ručením omezeným. Závěry obecných soudů
v tom směru, že právní úkony trpí neshodou vůle a projevu, a že
proto šlo o právní úkon simulovaný, jsou tedy vzhledem
k uvedenému v extrémní rozporu s tím, co v řízení před obecnými
soudy vyšlo najevo, když ani žalovaný nepopírá, že dlužní úpisy
podepisoval jako fyzická osoba na žádost stěžovatele, a to kvůli
omezenému ručení jeho společnosti.
V občanskoprávní oblasti obecně se uplatňující princip
autonomie (§2 odst. 3 občanského zákoníku), zvláště pak princip
smluvní autonomie, znamená, že je ponecháno zásadně na uvážení
a rozhodnutí samotných subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu
uzavřou, jaký bude její obsah, jaká bude její forma a mimo jiné
i jaký typ smlouvy subjekty pro konkrétní případ zvolí (viz rovněž
Občanský zákoník. Komentář. 4. vydání 1997, Praha, s. 169).
Důležitým momentem při uzavírání smluv je pak předvídatelnost,
a to případně nepříznivých právních následků pro účastníky, resp.
některého z nich, jestliže se po právu chovat nebudou. Splnění
této podmínky je v projednávané věci mimo jakoukoli pochybnost,
neboť žalovaný věděl, z jakých důvodů stěžovatel volí
"občanskoprávní půdu" a jaké následky jsou s tím pro něho spojeny.
Vzhledem k omezenému ručení společníků společnosti s ručením
omezeným (§106 obchodního zákoníku) a současným stavem plnění
závazků ze strany těchto společností byla stěžovatelova volba,
jaký typ smlouvy v konkrétním případě uzavře, zcela v souladu
s již konstatovaným principem smluvní autonomie, to zejména
v situaci, když ani z obsahu podepsaných směnek nelze dovodit, že
by měly nepodmíněnou vztažnost k společnosti žalovaného, a že by
tedy šlo o obchodně závazkový vztah vztahující se ke vzájemné
podnikatelské činnosti. Přijal-li pak žalovaný sám při uzavírání
zmíněných smluv režim občanskoprávního vztahu, je nucen nést
i důsledky z toho vyplývající.
Podle čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") každá
fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek.
Součástí tohoto práva je i uzavírat takové typy smluv, jenž
uvedený majetek dostatečně zabezpečují. Ústavní soud má proto
vzhledem ke shora uvedenému za to, že rozhodnutím obecných soudů
bylo toto právo na pokojné užívání majetku stěžovatelem porušeno.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů pro porušení ústavně
zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl.
1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě ústavní stížnosti podle
ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení
§82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 3. ledna 2000