ECLI:CZ:US:2000:4.US.392.2000
sp. zn. IV. ÚS 392/2000
Usnesení
IV. ÚS 392/2000
Ústavní soud rozhodl dne 8. srpna 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti V. Š., zastoupené Mgr. M. Š., advokátkou, proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 15. 10. 1998, čj. 3 C 123/97-52, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2000, čj. 18 Co 90/99-68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelka uvádí, že těmito rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Je sice pravdou, že o vlastnictví stěžovatelky k předmětným nemovitostem v současné době rozhoduje pozemkový úřad podle zákona č. 229/1991 Sb., který si platnost převodu předmětné nemovitosti může posoudit jako otázku předběžnou, byla-li však tato otázka učiněna předmětem soudního řízení, soud je povinen tuto žalobu projednat a rozhodnout. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení napadených rozhodnutí.
Z obsahu spisu 3 C 123/97 Okresního soudu v Tachově Ústavní soud zjistil, že již konstatovaným rozsudkem tohoto soudu byla zamítnuta určovací žaloba stěžovatelky na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 23. 12. 1999 o prodeji, v záhlaví rozsudku blíže označených, nemovitostí, jakož i toho, že vlastníkem těchto nemovitostí je Česká republika s právem hospodaření pro Okresní veterinární správu v T. V důvodech svého rozhodnutí uvedl okresní soud, že v situaci, kdy otázkou vlastnictví se zabývá Okresní pozemkový úřad v Tachově podle zákona č. 229/1991 Sb., nemá stěžovatelka naléhavý právní zájem na posouzení otázek, které jsou předmětem žaloby [§80 písm. c) o. s. ř.]. K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Také podle názoru krajského soudu stěžovatelka neprokázala naléhavý právní zájem na určovací žalobě v situaci, kdy je v běhu řízení podle zákona č. 229/1991 Sb.
Podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. návrhem na zahájení řízení lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kdy by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. O takový případ existence naléhavého právního zájmu však i podle názoru Ústavního soudu v projednávané věci nejde, neboť stěžovatelka podala dne 8. 12. 1992 u Okresního úřadu v Tachově výzvu k vydání zemědělského majetku podle ustanovení §9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, přičemž řízení o tomto jejím restitučním nároku není dosud skončeno. V situaci, kdy tedy dosud probíhá uvedené řízení, v němž vlastnické právo stěžovatelky má být konstituováno, případě budou zkoumány otázky předvídané ustanovením §11 odst. 4 citovaného zákona, nejsou tedy jakákoli práva stěžovatelky jakýmkoli způsobem ohrožena, naopak vydání rozhodnutí podle §80 písm. c) o. s. ř. by vytvořilo stav odporující principu právní jistoty. Jestliže zákonodárce v souvislosti se zmírňováním následků některých majetkových a jiných křivd zvolil vydáním restitučních zákonů způsob vrácení restituovaného majetku, pokud pak jde o zákon o půdě, přiznal důležité kompetence i pozemkovému úřadu, naznačil tak současně cestu, jaká v prvé řadě je při rozhodování o restitučních nárocích určující. Ústavní soud sice již v několika svých rozhodnutích konstatoval, že ani po rozhodnutí o restitučním nároku není v některých případech vyloučeno uplatňování nároků podle obecných předpisů, tedy kupř. podle občanského zákoníku. O takový případ však v projednávané věci, kdy restituční řízení není doposud skončeno, evidentně nejde.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy jsou podle názoru Ústavního soudu tedy natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu