ECLI:CZ:US:2000:4.US.395.99
sp. zn. IV. ÚS 395/99
Usnesení
IV. ÚS 395/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti M. M., zastoupeného JUDr. A. P., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 6 To 187/99, ze dne 20. 5. 1999, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy neoprávněného užívání cizí věci, ohrožení pod vlivem návykové látky a neposkytnutí pomoci, a odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, se zařazením do věznice s dozorem a dále k trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 5 let.
Stěžovatel považuje své odsouzení za protiústavní a protiprávní, neboť jak tvrdí ve své ústavní stížnosti, ze stavu doloženého ve spise není možné jednoznačně ztotožnit osobu pachatele s odsouzeným a všechny konstrukce a vývody provedené soudy nevyloučily možný jiný skutkový děj i pachatele. Stěžovatel dále ve své ústavní stížnosti tvrdí, že v průběhu celého řízení před soudem marně uplatňoval svůj základní ústavní nárok, že trestní řízení může být ukončeno odsouzením výlučně proti osobě, jejíž pachatelství z žalovaného skutku bylo nezvratně a bez pochybností prokázáno.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze. Městský soud v Praze ve svém písemném vyjádření plně odkazuje na odůvodnění svých rozhodnutí ze dne 29. 12. 1998, sp. zn. 6 To 522/98 a dne 20. 5. 1999, sp. zn. 6 To 187/99. Městské státní zastupitelství v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že se ztotožňuje se závěry Městského soudu v Praze vyjádřenými v rozsudku ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 6 To 187/99. Rovněž tak považuje za správný i výrok o vině uvedený v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, ze dne 3. 3. 1999, sp. zn. 9 T 95/98. Poukazuje na to, že skutková zjištění byla učiněna zcela správně a úplně a obecné soudy se vypořádaly důsledně se základní skutečností, že stěžovatel byl ten, kdo řídil předmětné vozidlo, a s tímto způsobil dopravní nehodu.
Dále si Ústavní soud připojil si spis Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 9 T 95/98, z něhož zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem uvedeného soudu, sp. zn. 9 T 95/98, ze dne 2. 10. 1998, uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zákona a trestným činem neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zákona. Těmito trestnými činy byl stěžovatel uznán vinným za to, "že dne 14. 3. 1998 kolem 18. 40 hodin v Praze 4 vyjížděl s dodávkovým vozidlem tov. značky Volkswagen Transporter, z místa ležícího mimo vozovku na ulici K., před vlečkovým přejezdem u podniku Sigma poté, co vypil nezjištěné množství alkoholických nápojů a v krvi měl 2,47 až 2,86 promile alkoholu, přičemž nedal přednost z jeho levé strany přijíždějícímu vozidlu tov. značky Mazda řízenému V. Š. V důsledku dopravní nehody došlo ke zranění V. Š., který utrpěl odřeniny čela a tržnou ránu pravého kolenního kloubu a jeho spolujedoucí J. H. pak mnohočetné oděrky obličeje, posunutí nosní přepážky a nalomení kůstek nosu; poškozením vozidla Volkswagen Transporter, vznikla jeho provozovateli A., s.r.o., škoda ve výši 50 922,- Kč a poškozením vozidla Mazda, K.T. škoda ve výši 85 898,- Kč, tzn. že na cizím majetku byla způsobena škoda v celkové výši 136 820,- Kč (bod 1 rozsudku). Dále dne 14. 3. 1998 kolem 18.40 hodin jako řidič dodávkového vozidla Volkswagen Transporter, po dopravní nehodě, kterou zapříčinil tak, že při vyjíždění z místa ležícího mimo vozovku nedal přednost vozidlu jedoucímu po ulici K., i když musel vědět, že řidič tohoto vozidla V. Š. je zraněn, neboť mu z čela tekla krev, z místa nehody ujel, aniž by poškozeným poskytl pomoc, popř. zavolal záchrannou službu a případ ohlásil policii (bod 2 rozsudku).
Odvolací soud, který pak z podnětu odvolání podaného stěžovatelem a státním zástupcem věc přezkoumával, odvolání stěžovatele podle §256 tr. řádu zamítl, neboť neshledal námitky stěžovatele v tom směru, že v průběhu trestního řízení nebylo nijak prokázáno, že v době, kdy došlo k určené dopravní nehodě řídil vozidlo, důvodnými. Odvolací soud však podle §258 odst. 1 písm. b), c) d) odst. 2 tr. řádu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 zrušil pod bodem 1/, dále pak ve výroku o trestu a náhradě škody a podle §259 odst. 1 tr. řádu věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby soud I. stupně doplnil dokazování výslechem svědka M.B. a posoudil pak, zda se jednalo u stěžovatele o jízdu povolenou či nepovolenou.
Obvodní soud pro Prahu 2 v novém hlavním líčení konaném dne 3. 3. 1999 na základě výsledků doplněného dokazování provedeném v tom směru, tak jak mu byl určen odvolacím soudem, jednání stěžovatele popsané v bodě 1 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, ze dne 2. 10. 1998, sp. zn. 9 T 95/98, kvalifikoval také podle §249 odst. 1 tr. zákona jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci.
V dalším odvolání proti tomuto, v pořadí druhému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, stěžovatel brojil proti výroku o vině trestným činem podle §249 odst. 1 tr. zákona a proti výroku o trestu. I zde uplatnil stěžovatel obdobnou argumentaci o nemožnosti spáchání trestného činu, neboť podle jeho verze vozidlo užil pouze 14. 3. 1998 v dopoledních hodinách, kdy jej šel připravit na služební cestu. Městský soud v Praze i toto odvolání stěžovatele podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Ústavní soud konstatuje, že z obsahu připojeného spisového materiálu je patrno, že stěžovatel již od počátku trestního řízení popírá, že by v okamžiku nehody řídil vozidlo. Tomuto postoji stěžovatele pak odpovídají svým obsahem i podaná odvolání proti rozsudkům soudu I. stupně a je evidentní i to, že uplatněné argumenty v ústavní stížnosti jsou v podstatě jen opakováním dřívější obhajoby, uplatněné stěžovatelem již v rámci řízení před soudy.
V projednávaném případě obecné soudy na základě důkazů, které byly v řízení provedeny, dovodily, že stěžovatel byl tou osobou, která dne 14. 3. 1998 zavinila dopravní nehodu a z místa nehody ujel. Pokud v této souvislosti je zejména poukazováno na změněné výpovědi poškozených V. Š. a J. H. v tom smyslu, že v kritický okamžik vozidlo řídil někdo jiný, Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vysvětlily, z jakých důvodů považují změněné výpovědi těchto poškozených za nevěrohodné, resp. proč považují za věrohodné jejich výpovědi původní, ve kterých shodně označili stěžovatele za řidiče vozidla. Řízení před obecnými soudy bylo tak provedeno v souladu se zákonem, za respektování základní zásady trestního řízení, totiž zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, přičemž náležitá pozornost byla ze strany obecných soudů věnována i zjištění osoby pachatele uvedených trestných činů.
Ústavní soud tak v projednávané věci neshledal porušení žádných z ústavně zaručených práv stěžovatele, přičemž je třeba podotknout, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti nespecifikuje konkrétně, které z ústavně zaručených práv bylo rozhodnutími obecných soudů porušeno.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 25. května 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu