ECLI:CZ:US:2000:4.US.401.99
sp. zn. IV. ÚS 401/99
Usnesení
IV. ÚS 401/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti JUDr. P. D., zastoupeného JUDr. A. L., advokátkou, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. Nt 3254/99, ze dne 9. 5. 1999 a usnesení Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 1 To 454/99, ze dne 9. 6. 1999, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených usnesení obecných soudů, jimiž byl vzat do vazby.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl usnesením Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. Nt 3254/99, ze dne 9. 5. 1999, vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 odst. 1 písm. a), b) trestního řádu poté, co mu bylo vyšetřovatelem Policie ČR Městského úřadu vyšetřování v Ostravě dne 7. 5. 1999 sděleno obvinění pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin zasahování do nezávislosti soudu podle §169a odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona a trestný čin podplácení podle §161 odst. 1, 2 trestního zákona. Usnesením Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 1 To 454/99, ze dne 9. 6. 1999, byla pak jeho stížnost proti výše uvedenému usnesení okresního soudu zamítnuta. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení ustanovení §67, odst. 2 trestního řádu a následně pak k porušení čl. 8 odst. 1, 2 Listiny, neboť v době, kdy bylo rozhodováno okresním soudem o jeho vzetí do vazby, nebylo možno konstatovat, že doposud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který mu bylo sděleno obvinění, byl spáchán. Ve spisových materiálech byl k dispozici toliko protokol o výslechu svědků JUDr. S. a JUDr. H. a stěžovatele, ale nebyl zde k dispozici zvukový záznam rozhovoru stěžovatele a svědka JUDr. S., jak okresní soud sám konstatoval v odůvodnění usnesení. Stěžovatel má za to, že jeho výpověď uváděla na pravou míru skutečnosti obsažené ve výpovědi svědka JUDr. S. výslech svědka JUDr. H. obsahoval pouze skutečnosti svědčící v jeho prospěch. Dále byla soudu známa další významná skutečnost, a to, že svědek JUDr. S. nebyl soudcem rozhodujícím v trestní věci o propuštění z vazby M. K., a stěžovatel tedy nemohl působením na něho naplnit skutkovou podstatu daného trestného činu podplácení (§161 odst. 1 , 2 trestního zákona). Maximálně mohlo jít o skutečnosti naznačující spáchání trestného činu nepřímého úplatkářství dle §162 odst. 2 trestního zákona, o němž se však orgány činné v trestním řízení nezmiňují. Stěžovatel proto navrhuje zrušení stížností napadených rozhodnutí.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil vyšetřovací spis Policie ČR, Městského úřadu vyšetřování Ostrava, vedený pod ČVS: MVV-123/129-99, a spis Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. Nt 3254/99, a vyžádal si vyjádření Krajského soudu v Ostravě.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že při rozhodování o stěžovatelově stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby vycházel z vyšetřovacího spisu PČR MÚV Ostrava, ČVS: MVV - 123/129-99, jehož obsah považoval k rozhodnutí o stížnosti za dostačující. Nepostrádal přepis zvukového záznamu rozhovoru mezi stěžovatelem a svědkem JUDr. S., neboť do té doby provedené důkazy dostatečně potvrzovaly podezření, že skutek, pro který bylo sděleno obvinění, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že trestných činů se měl dopustit stěžovatel. Krajský soud vycházel ze svědecké výpovědi JUDr. S., kterého stěžovatel sám prvně kontaktoval a vůči němuž se měl později dopustit shora uvedené trestné činnosti. Výpověď JUDr. S. nebyla zpochybněna právě s ohledem na okolnosti, za kterých ke trestné činnosti mělo dojít. Krajský soud shledal důvody vazby podle ustanovení §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu shodně s okresním soudem s tím, že s ohledem na to, že stěžovatel je cizím státním příslušníkem a na území ČR nemá ani bydliště ani pracoviště, hrozí i nebezpečí, že by mohl před trestem, který mu hrozí přísný, bude-li uznán vinným, uprchnout. Krajský soud shledal, že je dán i důvod vazby podle §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť obava z koluzního jednání byla opodstatněna skutečností, že obviněný byl dlouholetý známý svědka JUDr. S., kterého by mohl ve svůj prospěch ovlivnit. V závěru vyjádření krajský soud navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.
Meritum ústavní stížnosti představuje stěžovatelova námitka, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení ustanovení §67 odst. 2 trestního řádu, neboť v době, kdy bylo rozhodováno o jeho vzetí do vazby, nebylo možno konstatovat, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který mu bylo sděleno obvinění, byl spáchán. Namítá tedy, že stav dokazování v době jeho vzetí do vazby takové rozhodnutí neumožňoval. K této stěžovatelově námitce je třeba uvést, že na počátku trestního stíhání neexistuje ucelený důkazní materiál, teprve probíhající přípravné řízení slouží k tomu, aby byl shromážděn potřebný podklad k podání obžaloby a posléze k rozhodnutí ve věci. V posuzované věci Okresní soud v Ostravě při rozhodování o návrhu na vzetí stěžovatele do vazby vycházel především ze svědecké výpovědi JUDr. S. (č.l. 73-78 vyšetřovacího spisu), kterého stěžovatel sám prvně kontaktoval a jehož výpověď nebyla výpovědí stěžovatele, pokud jde o skutek, pro který mu bylo sděleno obvinění, zpochybněna. Krajský soud v Ostravě, který později rozhodoval o stěžovatelově stížnosti, měl navíc k dispozici i přepis zvukového záznamu rozhovoru mezi stěžovatelem a svědkem JUDr. S. (č.l. 89-91 vyšetřovacího spisu), jehož obsah mohl s výše zmíněnými výpověďmi konfrontovat, přičemž dospěl k závěru, že okresní soud při svém rozhodování o vzetí do vazby vycházel ze správně zjištěných skutečností, a dospěl i ke správným právním závěrům. V uvedeném postupu Ústavní soud protiústavnost neshledal.
S výše uvedenou námitkou stěžovatele ke stavu dokazování a jeho hodnocení souvisí i další jeho námitka, že skutek, pro který mu bylo sděleno obvinění, byl právně kvalifikován jako trestný čin podplácení podle ustanovení §161 odst. 1, 2 trestního zákona, přičemž podle jeho názoru mohlo maximálně jít o skutečnosti naznačující spáchání trestného činu nepřímého úplatkářství dle §162 odst. 2 trestního zákona. K této námitce považuje ústavní soud za nezbytné zdůraznit, že institut vazby je chápán jako prostředek zajišťovací. Do vazby lze podle ustanovení §68 trestního řádu vzít pouze osobu, které bylo sděleno obvinění, pro něž je dostačující, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin a je dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba (§160 odst. 1 trestního řádu). Vazbu přitom nelze považovat za prejudikování odsuzujícího rozsudku ve vztahu k osobě obviněného a rozhodnutí o vzetí do vazby tak nepředjímá pozdější rozhodnutí ve věci samé, tedy včetně přesného označení trestného činu, jehož se výrok odsuzujícího či zprošťujícího rozsudku soudu bude týkat.
Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud, s ohledem na výše uvedenou argumentaci, neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 10. května 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu