Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24.01.2000, sp. zn. IV. ÚS 406/99 [ nález / VARVAŘOVSKÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 11/17 SbNU 87 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:4.US.406.99

sp. zn. IV. ÚS 406/99 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti společnosti C., a.s., zastoupené JUDr. J. T., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 1999, č.j. 22 Ca 338/98-23, rozhodnutí Celního ředitelství v Olomouci ze dne 27. 5. 1999, č.j. 10-2966-431/98 a rozhodnutí Celního úřadu v Prostějově ze dne 21. 4. 1998, č.j. 201/98-PV, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto: Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 1999, č.j. 22 Ca 338/98-23, se zrušuje. Odůvodnění: Dne 20. 8. 1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud podle §87 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), správně podle §82 odst. 3 písm. a) zákona, nálezem zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 1999, č.j. 30 22 Ca 338/98-23, včetně výše uvedených rozhodnutí mu předcházejících, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí Celního ředitelství v Olomouci ze dne 27. 5. 1999, č.j. 10-2966-431/98, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti platebnímu výměru Celního úřadu v Prostějově ze dne 21. 4. 1998, č.j. 201/98-PV, kterým byl stěžovatelce jako solidárnímu ručiteli vyměřen celní dluh ve výši 16 149 035,- Kč. Řízení bylo zastaveno s odůvodněním, že žaloba stěžovatelky, i po nařízení odstranění vad, nadále vykazuje nedostatečná tvrzení žalobce, která ustanovení a jakých právních předpisů byla správními orgány porušena. Stěžovatelka je přesvědčena, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a základní právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny. Důvod namítaného porušení spatřuje v nesprávném výkladu ustanovení §249 odst. 2 o.s.ř., upravujícího náležitosti žaloby, jak byl v dané věci proveden Krajským soudem v Ostravě, podle něhož zákonný požadavek "uvedení důvodů, v čem žalobce spatřuje nezákonnost rozhodnutí správního orgánu", obsažený v cit. ustanovení o.s.ř., znamená v jednotlivém případě vždy povinnost žalobce v odůvodnění žaloby přímo odkázat na konkrétní ustanovení právních předpisů hmotného nebo procesního práva. Stěžovatelka je naopak přesvědčena, že postačí, když z důvodů žaloby je zřejmé, v čem spatřuje nezákonnost rozhodnutí správního orgánu a že tomuto požadavku vyhověla. Dle jejího názoru z celého kontextu žaloby bylo zřejmé, že má na mysli porušení celního zákona, který správně citovala, včetně jeho ustanovení §258. Pokud stěžovatelka v pozdějším doplnění žaloby citovala pouze zmocňovací ust. §258 odst. 3 celního zákona, jasně tím vyjádřila skutečnost, že uplatnění ručení podle §258 odst. 1 písm. b) celního zákona bylo možné jen za podmínek stanovených prováděcí vyhláškou k celnímu zákonu (vyhl.č. 135/1998 Sb.). Pokud jde o hmotněprávní stránku věci, stěžovatelka tvrdila, že orgány veřejné správy pochybily tím, že pravomocným platebním výměrem realizovaly záruku k úhradě touto zárukou nezajištěného, tj. jiného celního dluhu. Stěžovatelka dále vyjádřila názor, že obecný soud v rámci přezkumu správního rozhodnutí je vázán pouze rozsahem, v němž se správní rozhodnutí napadá, a konečným návrhem, který učinil žalobce. Nemůže být však vázán důvody, které žalobce uvádí, neboť tím by byl popřen sám princip soudního přezkumu správních rozhodnutí. Soud dle jejího názoru nemůže požadovat po účastníku, aby vždy správně uvedl veškeré důvody nezákonnosti a považovat žalobu za procesně nedostačující k projednání v případě, kdy takové důvody uvedl nesprávně či neúplně. Dle jejího přesvědčení interpretace každé zákonné normy, tedy i ustanovení §249 o.s.ř., nesmí být natolik restriktivní, aby se dostala do rozporu se zásadou ústavnosti, resp. právem na spravedlivý proces, jak jej definoval Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 139/98. Dle jejího přesvědčení krajský soud měl účastníky předvolat, popřípadě vyžádat i další písemné vyjádření, jak mu to ukládá §250g odst. 1 o.s.ř. Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že z ust. §247 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že ve správním soudnictví při rozhodování o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů soud poskytuje ochranu pouze subjektivním právům žalobcovým. Nedostačuje tedy k úspěšnosti žaloby skutečnost, že rozhodnutí je nezákonné a že tato nezákonnost je v žalobě namítána, ale vytýkané pochybení žalovaného musí také vyvolat zkrácení subjektivních práv žalobce. Nejen z ustanovení §42 odst. 4, §79 odst. 1 a §249 o.s.ř., ale i z konstantní judikatury obecných soudů a nauky vyplývá, že žaloby směřující proti rozhodnutím správních orgánů musí obsahovat skutkové a právní odůvodnění, tzn. žalobcovo tvrzení, která konkrétní ustanovení právních předpisů byla dle názorů žalobce porušena a o jaké důvody žalobce tento svůj názor opírá. Rozsahem tvrzených nezákonností v žalobě jsou vymezeny hranice soudního přezkumu správního rozhodnutí, za které soud, s výjimkou vad vyvolávajících nicotnost rozhodnutí, k nimž se přihlíží i z moci úřední, nemůže jít. Pokud stěžovatelka přes výzvu soudu neuvedla, porušením jakých konkrétních ustanovení právních předpisů byla zkrácena rozhodnutím správního orgánu na svých právech, nedomáhala se soudní ochrany stanoveným způsobem (čl. 36 odst. 1 Listiny). Krajský soud tak nemohl zastavením řízení porušit ústavně zaručené právo na soudní ochranu. Vyšší nároky kladené na žaloby ve správním soudnictví našly svůj výraz i v povinném právním zastoupení žalobce, jak je stanoveno v §250a o.s.ř. Z uvedených důvodů navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Celní ředitelství Olomouc se k ústavní stížnosti nevyjádřilo a svého postavení vedlejšího účastníka se vzdalo. Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 338/98, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti a návrhům s ní spojeným, pokud směřují proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, je třeba vyhovět, a to z následujících důvodů. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se zastavením řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Z ústavněprávního hlediska pak jde především o posouzení otázky, zda napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě o zastavení řízení pro neodstranění vady žaloby byla porušena základní práva stěžovatelky na soudní ochranu a na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. V oblasti správního soudnictví jsou uvedená základní práva vymezena resp. omezena ustanoveními obsaženými v části páté o.s.ř., zejména ust. §250 odst. 2, který vymezuje, kdo je legitimován k podání žaloby a dále ust. §250a o povinném právním zastoupení, ust. §250b o lhůtě k podání žaloby a ust. §250h, limitujícím možnost žalobce rozsah napadení správního rozhodnutí rozšířit. Lze akceptovat názor, že uvedené zákonem stanovené podmínky realizace ústavního práva zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listiny mají pouze zajistit, aby se občan na soud obracel kvalifikovaně, aby byla uplatněna zásada koncentrace a efektivity řízení a tím byla usnadněna realizace dalšího ústavního práva - práva na to, aby věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny). Nicméně Ústavní soud nemůže akceptovat takový postup krajského soudu, který již tak zákonem vymezenou či omezenou možnost uplatnění ústavně zaručeného základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listiny dále omezuje, a to svým nadmíru restriktívním výkladem ustanovení §249 odst. 2 o.s.ř., jež upravuje náležitosti správní žaloby, jak se v daném případě stalo. Jak vyplývá z ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu, a nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Tento posledně uvedený ústavní princip je nezbytné bezezbytku akceptovat i v rozhodovací činnosti obecného soudu podle §250d odst. 3 o.s.ř. v případě, kdy má být řízení o správní žalobě zastaveno pro neodstranění takové vady žaloby, jež má spočívat v údajném neuvedení důvodů, v čem žalobce spatřuje nezákonnost rozhodnutí správního orgánu (§249 odst. 2 o.s.ř.). V rámci minimalizace zásahů ústavního soudu do jurisdikce obecných soudů Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na zrušení napadenému usnesení krajského soudu předcházejících správních rozhodnutí, neboť ve smyslu §245 odst. 1 o.s.ř je úkolem obecných soudů a nikoliv Ústavního soudu, aby v řízení podle části páté o.s.ř., přezkoumávaly zákonnost správních rozhodnutí. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle §82 odst. 1 zákona ústavní stížnosti zčásti vyhověl, když shledal, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo porušeno ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a ústavní princip zakotvený v čl. 4 odst. 4 Listiny. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 24. ledna 2000