ECLI:CZ:US:2000:4.US.410.2000
sp. zn. IV. ÚS 410/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. října 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti 1) J. M., 2) L. M., obou zastoupených JUDr. J. Z., advokátem, proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. 12. 1999, čj. 9 C 1078/99-12, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2000, čj. 22 Co 124/2000-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelé setrvávají na svém stanovisku, že nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 1999, publikovaný pod č. 83/1999 Sb., představuje důvod obnovy řízení ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť právě tímto nálezem byla odchylně řešena otázka týkající se pro ně nepříznivě vyřízené restituční záležitosti ve věci sp. zn. 9 C 346/92 Okresního soudu v Kolíně. Svými rozhodnutími obecné soudy popřely vázanost nálezy Ústavního soudu, danou ustanovením čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR, a také v tomto tkví důvod, proč se stěžovatelé rovněž s poukazem na porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 90 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhají zrušení napadených rozhodnutí.
Z obsahu spisu 9 C 1078/99 Okresního soudu v Kolíně Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé podali u tohoto soudu návrh na obnovu řízení vedeného pod sp. zn. 9 C 346/92 tohoto soudu s poukazem na již konstatovaný nález Ústavního soudu, obsahující právní názor svědčící pro oprávněnost jejich restitučního nároku. Okresní soud v Kolíně již citovaným usnesením tento návrh na povolení obnovy řízení zamítl, a to v podstatě s odůvodněním, že toho, čeho se stěžovatelé s odkazem na nález Ústavního soudu dovolávají, není otázkou skutkovou, ale právní. Nález Ústavního soudu není tedy oním rozhodnutím, jaké má na mysli ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a to také z toho důvodu, že se bezprostředně netýká věci či účastníků tohoto řízení, o jehož obnovu se jedná, a navíc žádným způsobem nemění skutkový stav věci v konkrétním původním řízení. K odvolání stěžovatelů rozhodl Krajský soud v Praze rovněž již konstatovaným usnesením tak, že usnesení soudu prvého stupně potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí odvolací soud se zcela ztotožnil s právním hodnocením soudu prvého stupně, že citovaný nález pléna Ústavního soudu nezakládá důvod obnovy řízení podle §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť rozhodnutím v tomto ustanovení citovaným je míněno rozhodnutí v konkrétní věci, a nikoli rozhodnutí tak obecné povahy.
Podle ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, může účastník napadnout návrhem na obnovu řízení, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci. Také podle názoru Ústavního soudu rozhodnutí může pro účastníka přivodit příznivější výsledek řízení tehdy, jestliže soud v původním řízení vyřešil předběžnou otázku odchylně, než ji později rozhodl příslušný orgán, nebo šlo-li o případ, že soud byl vázán rozhodnutím jiného orgánu (§135 odst. 1 o. s. ř.) nebo vycházel z rozhodnutí jiného orgánů (§135 odst. 2 o. s. ř.), a zjistí se, že příslušný orgán svým pozdějším rozhodnutím vyřešil stejné skutkové okolnosti jinak. Třeba proto souhlasit se stanoviskem uvedeným v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 20 Cdo 322/98 (č. 48 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2000), že okolnost, že odůvodnění nálezu Ústavního soudu zahrnuje posouzení právní otázky, kterou odvolací soud posoudil v jiné věci dříve jinak, nečiní z nálezu rozhodnutí, jež by bylo důvodem obnovy řízení ve smyslu již citovaného usnesení. Ústavní soud je si sice vědom toho, že zajisté existuje bezpočet věcí rozhodnutých, pokud jde o právní posouzení věci, odchylně od toho, jak sám později judikoval, nemůže nicméně odhlédnout od toho, že povolení obnovy řízení z tohoto důvodu by nevyhnutelně vedlo s ohledem na vznik bezpočtu nových právních vztahů k narušení principu právní jistoty.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy jeví se Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 2. října 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu