ECLI:CZ:US:2000:4.US.415.99
sp. zn. IV. ÚS 415/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti T. K., zastoupeného Mgr. J. Č., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 1999, č.j. 25 Co 676/98-96 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 29. 5. 1998, č.j. 4 C 1124/95-78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 24. 8. 1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 1999, č.j. 25 Co 676/98-96 a rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 29. 5. 1998, č.j. 4 C 1124/95-78, jimiž byla pravomocně zamítnuta žaloba, kterou se domáhal, aby jednomu z žalovaných byla uložena povinnost uzavřít dohodu o vydání blíže specifikovaných nemovitostí v k. ú. L. Dále byla zamítnuta žaloba na vydání těchto nemovitostí a žaloba, aby žalovaným bylo uloženo strpět vypracování geometrického oddělovacího plánu k oddělení předmětných částí pozemků. Odvolací soud dospěl k závěru, že je namístě zamítavý rozsudek soudu I. stupně potvrdit, i když z jiných důvodů, a vyslovil právní názor, že žalobce (stěžovatel) není oprávněnou osobou podle §3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, když bylo prokázáno, že ke dni 1. 10. 1991 nebyl státním občanem České republiky, neboť se jím stal až dnem 11. 1. 1994. Odvolací soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 645/97, podle něhož osoba uplatňující restituční nárok podle restitučního zákona ve znění nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. musela podmínku státního občanství splňovat nejpozději ke dni 1. 10. 1991 a současně musela uvedenou podmínku naplňovat i ke dni 1. 11. 1994.
Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy svým postupem porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), nerespektovaly čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava") o vázanosti soudce zákonem, a že odvolací soud navíc porušil i čl. 90 Ústavy, když neposkytl ochranu jeho právu domáhat se majetku, na který má právní nárok. Porušení svých ústavně zakotvených základních práv stěžovatel spatřuje především ve shora uvedeném právním názoru odvolacího soudu. Takový výklad považuje za neoprávněně extenzívní, nemající oporu v zákoně, neboť, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, v restitučním zákoně není stanoven okamžik, k němuž musí být podmínka státního občanství naplněna. Poukázal na skutečnost, že ke dni účinnosti shora cit. nálezu Ústavního soudu byl státním občanem ČR, na rozdíl od navrhovatelky uvedené ve shora cit. rozsudku Nejvyššího soudu ČR, která státní občanství ČR získala až po účinnosti cit. nálezu Ústavního soudu.
Krajský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu Mělník, sp.zn. 4 C 1124/95, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná a to z následujících důvodů.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právním názorem obecných soudů (ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jak byla uplatněna v závěrečném návrhu právního zástupce stěžovatele při jednání před odvolacím soudem dne 30. 3. 1999), podle něhož i osoby, kterým možnost uplatnění nároků poskytl teprve citovaný nález Ústavního soudu, musely ostatní podmínky požadované zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů,, tedy i podmínku státního občanství ČSFR (ČR), splňovat ke dni uplynutí lhůty určené ustanovením §5 odst. 2 tohoto zákona, tedy k 1. 10. 1991. Z ústavněprávního hlediska pak jde především o posouzení otázky, zda takový výklad je či není ústavně konformní, resp. zda představuje takový zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. V tomto směru však ústavní stížnost postrádá podrobnější ústavněprávní argumentaci. Ústavní soud poukazuje na svoji obecně dostupnou judikaturu týkající se sdílení právních názorů obecných soudů Ústavním soudem, příp. nesouhlasu stěžovatelů s právními názory obecných soudů, a opětovně konstatuje, že stěžovateli nebylo odňato právo na soudní ochranu, jeho věcí se zabývaly dvě instance, přičemž je to nikoli Ústavní soud, ale Nejvyšší soud ČR, kterému náleží sjednocovat judikaturu obecných soudů. V tomto směru poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1368/97, uveřejněný pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud ČR, sešit č. 5/1999, přičemž argumentaci Nejvyššího soudu ČR v cit. rozhodnutí uvedenou považuje Ústavní soud za ústavně konformní, srozumitelnou a jakkoli ji stěžovatel nepřijímá, to samo nečiní z věci problém ústavněprávního charakteru. Jinak řečeno, pokud na otázku, zda se lhůty ve smyslu cit. nálezu Ústavního soudu ČR otevřely též osobám, které nabyly státní občanství ČSFR, resp. ČR, v období od 1. 10. 1991 do 1. 11. 1994, odpovídá Nejvyšší soud ČR záporně, pak Ústavní soud na tomto výkladu nespatřuje nic, co by věc posouvalo do roviny neústavnosti. Jakkoli tedy Ústavní soud chápe pozici a důvody stěžovatele, které vyjádřil při jednání odvolacího soudu dne 30. 3. 1999, tj. že by nevěnoval celé věci tolik práce a peněz, pokud by se mu nedostalo informace, že lhůta se otevírá i pro osoby, které získaly občanství ČR po 1. 10. 1991, nemohl než stížnost odmítnout.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu