ECLI:CZ:US:2000:4.US.416.99
sp. zn. IV. ÚS 416/99
Usnesení
IV.ÚS 416/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.Vladimíra Čermáka a soudců JUDr.Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti T. S., zastoupeného JUDr. P. R., Csc., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 1. 1999, čj. 18C 224/98-48, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 1999, čj. 16 Co 186/99-67, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení jeho práv chráněných čl.1, čl. 4, čl. 90, čl. 95 Ústavy ČR, čl. 11, a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a čl. 17 Všeobecné deklarace práv, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými byl zamítnut jeho návrh na určení, že je výlučným vlastníkem nemovitostí - provozní jednotky restaurace D. v Praze 6, vydražených ve veřejné dražbě, konané dne 19. 5. 1991 dle zákona č. 427/1990 Sb.
Z tvrzení obsažených v ústavní stížnosti a obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn.18 C 224/98, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel spolu s dvěma společníky uzavřeli s účinností od 1. 5. 1991 smlouvu o založení konsorcia dle ust.106za a násl. a §360a hospodářského zákoníku, jehož předmětem podnikání bylo i provozování pohostinských služeb. Sídlo konsorcia bylo uvedeno na adresu vydražované jednotky. Dle smlouvy o založení konsorcia byl stěžovatel pověřen k zastupování konsorcia navenek a současně byl pověřen, aby z prostředků konsorcia vydražil dohodnutou provozní jednotku pro společné podnikání. Společníci se rovněž se dohodli na částce Kč 50 000,-, kterou vložili na účet konsorcia a částce 250 000,- Kč, kterou každý z nich složil na dražební jistotu, a dále na tom, že úvěr poskytnutý bankou na zakoupení provozních prostor převezmou společně jako solidární dlužníci s tím, že provedou opatření k zápisu předmětné nemovitosti v katastru nemovitostí v rozsahu 1/3 pro každého společníka.
O průběhu veřejné dražby byl sepsán protokol, ve kterém byl jako jediný vydražitel uveden stěžovatel. Dražební jistota byla složena u České státní spořitelny, přičemž v potvrzení o složení dražební jistoty byl uveden pouze stěžovatel. Česká státní spořitelna zaslala dne 17. 6. 1991 okresní privatizační komisi oznámení o pochybení v potvrzení o složení dražební jistoty a požádala, aby v souladu s faktickým stavem bylo potvrzení doplněno o jména dalších složitelů, tj. odpůrců. Okresní privatizační komise vydala dne 10. 7. 1991 podle §12 odst. 3 zákona č. 427/1990 Sb. potvrzení, ve kterém se uvádí, že vydražiteli předmětné provozní jednotky se stali stěžovatel spolu s odpůrci. Toto potvrzení stěžovatel stvrdil svým podpisem. Zbytek kupní ceny vydražené jednotky byl uhrazen z prostředků konsorcia a úvěru poskytnutého bankou na základě úvěrové smlouvy uzavřené se stěžovatelem. Pohledávka banky byla zajištěna zástavní smlouvou, uzavřenou se všemi společníky konsorcia jako spoluvlastníky vydražené nemovitosti, která byla předmětem zástavy. Z výpisu z katastru nemovitostí je zřejmé, že jako vlastníci nemovitostí byli každý 1/3 zapsáni stěžovatel a odpůrci.
Nárok na výlučné vlastnictví stěžovatel dovozoval z toho, že veřejné dražby se zúčastnil pouze on sám osobně, také pouze on je uveden jako vydražitel v protokolu o dražbě ze dne 19. 5. 1991. Zdůraznil, že nabývacím titulem pro nabytí vydražené jednotky do vlastnictví je dle §11 zákona č. 427/1990 Sb. přiklep licitátora, a namítal, že žalovaní byli v potvrzení okresní privatizační komise uvedeni pouze na základě přípisu České státní spořitelny, což není možné považovat za nabývací titul vlastnického práva.
Obecné soudy stěžovatelův návrh na určení, že je výlučným vlastníkem nemovitostí, zamítly s odůvodněním, že se mu nepodařilo prokázat svá tvrzení, když z obsahu provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že vydražení restaurace bylo úmyslem všech společníků konsorcia, a stěžovatel v dražbě vystupoval jako jeho zmocněnec. Stěžovatel počal přitom zpochybňovat spoluvlastnictví k nemovitostem až po 7 letech, tj. poté, kdy mezi spoluvlastníky začalo docházet k neshodám ohledně podnikatelské činnosti, přičemž soudem bylo zjištěno, že všichni společníci vystupovali jako spoluvlastníci i ve stavebním řízení, týkajícím se vydražené jednotky a konaném v letech 1993 až 1995, za spoluvlastníka se stěžovatel výslovně považoval rovněž v občanskoprávním řízení, ve kterém uplatnil návrh na zrušení podílového spoluvlastnictví (spis obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 14 C 280/94, stejně jako v řízení, vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 11 C 262/95), a jako spoluvlastník také podepsal potvrzení o vydražení jednotky ze dne 10. 7. 1991. Obecné soudy proto dospěly k závěru, že s ohledem na znění smlouvy o založení konsorcia, které odpovídá kogentnímu ustanovení §106zb hospodářského zákoníku (dle kterého, byl-li účastník činný také z příkazu a jménem ostatních společníků nebo jednali-li všichni účastníci společně nebo společným zmocněncem, je každý z účastníků vůči třetím osobám oprávněn a zavázán solidárně), stěžovatel při dražbě nevystupoval sám za sebe, ale jako společný zmocněnec.
Stěžovatel nesouhlasí s právními závěry soudů, namítá, že nesprávně a nedostatečně zjistily skutkový stav, nesprávně vyhodnotily provedené důkazy, nevzaly v úvahu všechna jeho tvrzení a námitky. Soudy dle jeho názoru především opomenuly, že v protokolu o průběhu veřejné dražby je uveden jako jediný vydražitel, a tím, že přihlédly k okolnostem, které nastaly až později, a potvrdily tak spoluvlastnictví i žalované straně, připravily jej o 2/3 jeho majetku.
Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění rozhodnutí s tím, že v řízení dbal v zájmu nestrannosti na ústavně zaručená práva obou sporných stran.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že není důvodná. Podstatou ústavní stížnosti je polemika s právními závěry obecných soudů. Ve svém návrhu stěžovatel opakuje tytéž námitky, které uplatnil u obecného soudu, a staví tak Ústavní soud do role další odvolací instance. Ústavní soud však již v řadě svých předchozích rozhodnutí konstatoval, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízený obecným soudům a jakožto orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.
Předmětem sporu bylo zjištění, v jaké úloze stěžovatel při veřejné dražbě vystupoval, zda sám za sebe nebo jako přímý zástupce žalovaných . K posouzení této otázky soudy provedly obsáhlé dokazování řadou listinných důkazů i výslechem účastníků, přičemž, jak vyplývá z výše popsaných okolností případu, naprosto dostatečně zjistily skutkový stav, který konečně ani mezi účastníky řízení nebyl sporný. Z obsahu spisu není zřejmé, že by stěžovatel trval na provedení dalších důkazů k objasnění jeho postavení, případně, že by soudy pominuly, jak v ústavní stížnosti bez bližšího určení uvádí, některá jeho tvrzení. Přes tuto skutečnost Ústavní soud konstatuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v ust. §132 o.s.ř., z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je třeba dosavadní stav dokazování doplnit. Ústavnímu soudu proto nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecným soudem, či přehodnocovat jejich právní závěry, které jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, ale pouze zkoumat, zda napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva.
V daném případě soudy na základě zjištěného stavu vyvodily závěr, dle kterého stěžovatel na základě platné smlouvy o uzavření konsorcia vydražil předmětnou jednotku jako člen a zmocněnec konsorcia, přičemž skutečnost, že jako takový nebyl označen v protokolu o průběhu veřejné dražby, byla zhojena ve formálně administrativním aktu, tj. v potvrzení privatizační komise. Posouzení jeho individuální účasti při dražbě z hlediska dopadu na vznik spoluvlastnického práva je třeba odvíjet od obecných soukromoprávních ustanovení o subjektech právních vztahů a o právních úkonech, přičemž pro vznik podílového spoluvlastnictví je ve smyslu ustanovení §136 a násl. obč. zák. rozhodná vůle spoluvlastníků projevená v dohodě, jak na to také ve svém odůvodnění poukázal odvolací soud.
Soudy svá rozhodnutí v souladu s ustanovením §157 o.s.ř. řádně odůvodnily, uvedly, o které důkazy svá zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, a které právní předpisy použily.
Ústavní soud neshledal uvedené právní závěry soudů jako protiústavní. Právní skutečnost, která byla právním důvodem vzniku vlastnického práva v daném případě nemohla být ovlivněna tím, že pouze stěžovatel byl dražbě fyzicky přítomen, rozhodující byla projevená vůle všech účastníků dohody, přitom o úmyslu účastníků svědčí nejen vlastní smlouva o založení konsorcia, ale i jejich následné právní úkony.
Ústavní soud rovněž neshledal porušení stěžovatelem namítaných článků Listiny základních práv a svobod, Ústavy ČR a Všeobecné deklarace lidských práv, zaručujících mu právo na přístup k soudu a spravedlivý proces, neboť za takovéto porušení práva nelze považovat neúspěch v soudním sporu.
Vzhledem k tomu, že nedošlo k porušení principů obsažených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
P o u č e ní . Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu