ECLI:CZ:US:2000:4.US.426.2000
sp. zn. IV. ÚS 426/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti D. M., zastoupeného JUDr. I. K., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. 2 To 148/99-705 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 31. 5. 1999, č.j. 29 T 4/96-584, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 7. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. 2 To 148/99 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 31. 5. 1999, č.j. 29 T 4/96-584, jimiž byl spolu s dalšími pravomocně uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr.zák. k §250 odst. 1, odst. 4 tr.zák., ve znění novely provedené zákonem č. 290/1993 Sb., za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava"). Zásah do ústavně zaručených práv spatřuje v tom, že dle jeho názoru obecné soudy vycházely a svá rozhodnutí postavily na návrzích učiněných státním zastupitelstvím a porušily princip "rovnosti zbraní", když nepřipustily navrhované důkazy, např. neučinily dotaz na Brněnské výstavy a veletrhy ("BVV"), zdali kritického dne auto, které je předmětem sporu, vjelo do areálu BVV, což znemožnilo objektivní posouzení jeho viny či neviny. Dále namítl, že mu v prvním stupni byla odňata možnost vyjádřit se k výpovědi svědka O., čímž došlo k porušení §214 tr.ř. Vrchnímu soudu v Olomouci vytkl, že se nevypořádal s návrhem důkazů ve vztahu k čestnému prohlášení L. Ř., nepřipojil spis dříve spoluobžalovaného E. J., neprovedl důkaz dotazem na psychiatrické oddělení Fakultní nemocnice v Olomouci ohledně způsobilosti spoluobžalovaného A. P. k právním úkonům a nezabýval se námitkami v tom směru, že v roce 1992 nemohlo být prodáváno zboží za hotové při nákupu nad 20 000 Kč. Stěžovatel dále poukázal na str. 11 a 12 napadeného usnesení.
Vrchní soud v Olomouci, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v napadeném usnesení jsou podrobně rozvedeny důvody, které vrchní soud vedly k zamítnutí odvolání stěžovatele. K námitce ohledně možnosti vjezdu motorového vozidla do areálu BVV mj. uvedl, že tato námitka se týká spíše odsouzených M. R. a A. P., kteří v původní fázi řízení svorně popírali svoji přítomnost na výstavišti, zatímco stěžovatel ve své výpovědi svoji přítomnost v areálu BVV připustil, byť popíral vazbu na přítomnost spoluobviněného J. Pouze v odůvodnění odvolání je tato okolnost zpochybňována, aniž by stěžovatel ve své procesní výpovědi toto skutkové stanovisko změnil. O přítomnosti stěžovatele v areálu BVV svědčí i výpověď odsouzeného A. P. před Vrchním soudem v Olomouci, která potvrzuje výpověď obviněného J. Z tohoto hlediska tedy námitky stěžovatele neobstojí.
Otázkou procesního pochybení soudu prvého stupně při výslechu svědka O. se vrchní soud v rámci svého rozhodnutí obsáhle zabýval. Dle jeho názoru jde spíše o chybu protokolace úkonu, nicméně připustil, že v závěru výpovědi svědka O. se skutečně krajský soud nedotázal stěžovatele, zda se chce k této výpovědi vyjádřit, ač tak učinil u spoluobviněných. Nicméně předchozí pasáž protokolu svědčí o tom, že stěžovatel byl dotázán na své stanovisko k výpovědi svědka O., který dodatečně ještě částečně svou výpověď doplnil. Při hodnocení této procesní vady vrchní soud dospěl k závěru, že se nejedná o takovou vadu, pro kterou by bylo třeba napadený rozsudek zrušit ve smyslu ust. §258 odst. 1 písm. a) tr.ř. K námitce ohledně výslechu svědka Ř. vrchní soud uvedl, že tento důkazní návrh byl hodnocen i v souvislosti s důkazní situací, související s doznáním odsouzeného A. P. v rámci veřejného zasedání, přičemž dále odkázal na další faktory, jak jsou rozvedeny na str. 25 - 27 napadeného usnesení.
Dále se vrchní soud vyjádřil k námitkám stěžovatele ohledně nevyžádání spisu spoluobžalovaného E. J., návrhu na zjištění diagnózy A. P., přičemž odkázal na str. 16 - 20 napadeného usnesení, a poukazu na údajnou možnost prodeje zboží za hotové pouze do objemu obchodu ve výši 20 000 Kč. Závěrem vrchní soud uvedl přesvědčení, že právo stěžovatele na spravedlivý proces nebylo porušeno a navrhl, aby jeho ústavní stížnost byla odmítnuta.
Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, jako vedlejší účastník, vzalo ústavní stížnost na vědomí s tím, že nevyužívá svého oprávnění se k ní vyjádřit.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě - pobočky Olomouc, sp. zn. 29 T 4/96, a po posouzení obsahu napadených rozhodnutí, jakož i obsahu shromážděných podkladů, v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Ústavní stížnost je v podstatě nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny.
Podstatou ústavní stížnosti je především námitka, že obecné soudy nepostupovaly v souladu s ust. §2 odst. 5 tr. řádu, tedy tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Z hlediska ústavněprávního pak mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, příp. práva zakotveného v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 90 Ústavy. Takové porušení Ústavní soud v dané věci neshledal. Jak vyplývá z nauky i obecně dostupné judikatury Ústavního soudu, obecné soudy jako orgány činné v trestním řízení nejsou v zásadě povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu. Jsou však povinny každým důkazním návrhem se zabývat, ze zjištěných skutkových závěrů vyvodit odpovídající právní hodnocení. Uvedeným požadavkům odvolací soud dle přesvědčení Ústavního soudu vyhověl.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. 12. 2000
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu