ECLI:CZ:US:2000:4.US.427.2000
sp. zn. IV. ÚS 427/2000
Usnesení
IV.ÚS 427/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti K. D., zastoupená JUDr. T. K., advokátem, proti rozsudkům Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 26 Co 481/96, a Okresního soudu Praha- západ ze dne 13. 5. 1996, sp. zn. 7 C 1003/93, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 4. 2000, sp. zn. 24 Cdo 716/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se s odvoláním na porušení čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu připojeného spisu Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. 7 C 1003/93, a tvrzení obsažených v ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že uvedený soud vyhověl návrhu žalobkyně (nyní vedlejší účastnice), kterým podle ust. §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. uplatnila nárok na přechod vlastnického práva stěžovatelky k pozemkům č. 16/2, 45/5 a 45/8 v katastrálním území B. s odůvodněním, že žalobkyně byla ve smyslu ust. §8 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. aktivně legitimována, a ve věci byla naplněna i skutková podstata v tomto ustanovení uvedená, totiž že k nabytí pozemků došlo v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. (Uvedeným rozsudkem bylo ve věci rozhodováno již podruhé, neboť původní rozsudek, který rovněž návrhu žalobkyně vyhověl, byl zrušen pro formální vadu řízení). V odůvodnění rozhodnutí soud uvedl, že došlo k porušení ustanovení §199 a ustanovení §200 obč. zák., protože právo osobního užívání bylo zřízeno k pozemkům zemědělským a stalo se tak přesto, že týmž osobám bylo zřízeno v roce 1977 právo osobního užívání ke stejným účelům k jiným sousedícím pozemkům a navíc byla překročena největší přípustná výměra. Krajský soud v Praze rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil, o návrhu stěžovatelky na připuštění dovolání nerozhodl.
Vzhledem k tomu, že v daném případě nebylo možné dovodit přípustnost dovolání z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) a §239 odst. 1 o.s.ř., avšak byl uplatněn návrh na připuštění dovolání dle ust. §239 odst. 2 o.s.ř., přezkoumal Nejvyšší soud ČR dovoláním napadený rozsudek z hlediska splnění podmínek daných v uvedeném ustanovení, tj. z hlediska právních závěrů odvolacího soudu ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm.d) o.s.ř.. Soud předeslal, že stěžovatelka konkrétně neuvedla, který právní závěr považuje za otázku zásadního právního významu, a dále konstatoval, že závěry odvolacího soudu napadené stěžovatelkou neshledává zásadně významnými, její námitky se navíc spíše týkají skutkových zjištění než právních závěrů, tedy důvodů uvedených v ust. §241 odst.3 písm. c) o.s.ř., jež však v souvislosti s dovoláním, uplatněným dle ust. §239 odst. 2 o.s.ř., přezkoumávat nelze. Vzhledem k tomu, že výklad odvolacího soudu posouzený dle uvedených hledisek považoval za obvyklý a odpovídající, a dovolání proto odmítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že obecné soudy v dané věci nesprávně posoudily a vyložily aplikovaný předpis, tj. ust. §199 a §200 občanského zákoníku, platného v době zřízení práva osobního užívání pozemku. Dovolací soud pak nesprávně rozhodl, že výklad citovaných ustanovení nemá pro věc zásadní právní význam a dovolání věcně neprojednal, ačkoliv k věci neexistuje konstantní judikatura. Rovněž namítala, že krajský soud porušil její právo na zákonného soudce, neboť věc byla přidělena předsedovi senátu JUDr. Z. V., který vedl všechna jednání i ohledání na místě samém, avšak při posledním ústním jednání ve věci, konaném dne 30. 9. 1998, rozhodovala JUDr. A.L., ačkoliv JUDr. Z.V. byl před zahájením jednání v jednací síni přítomen. Uvedenou skutečností, která vzbuzuje pochybnosti ohledně nestrannosti rozhodování, se přes její námitku vznesenou v dovolání soud nezabýval.
Krajský soud prostřednictvím soudkyně JUDr. A. L. ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na podrobné odůvodnění rozsudku a pokud jde o námitku týkající se obsazení senátu uvedl, že ji považuje za neopodstatněnou. Objasnil, že podle rozvrhu práce na rok 1998 byla JUDr. A. L. spolu s JUDr. L. K. členkou senátu, jehož předsedou byl JUDr. Z. V., ona sama pak byla určena jeho zástupcem. Při jednání konaném dne 30. 9. 1998 skutečně vystupovala jako zastupující předseda. Důvodem byla skutečnost, že zástupce protistrany vznesl proti JUDr. Z. V. námitku podjatosti ve věci, vedené pod sp. zn. 18 Co 82/95, v níž stěžovatelka sice nebyla účastnicí, avšak tento právní zástupce zastupoval protistranu stěžovatelky. Vzhledem k tomu, že v době rozhodování o odvolání nebylo o námitce podjatosti rozhodnuto, vyvstala obava, že námitka podjatosti bude uplatněna i v tomto sporu. Soud byl při uvedeném postupu veden snahou předejít odročení jednání a průtahům ve věci.
Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost v té části, v níž směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 1998. sp. zn 26 Co 481/96, a Okresního soudu Praha-západ ze dne 13. 5. 1996, sp. zn. 7 C 1003/93, je podána po lhůtě zákonem pro její podání stanovené, neboť ústavní stížnost jako návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy bylo stěžovateli doručeno rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb). Tímto posledním prostředkem ve stěžovatelčině věci bylo odvolání, o němž odvolací soud rozhodl dne 30. 9. 1998 a které bylo právnímu zástupci stěžovatelky doručeno dne 17. 11. 1998. Proti pravomocnému rozhodnutí podala sice stěžovatelka v zákonné lhůtě dovolání, to však bylo shledáno nepřípustným a bylo odmítnuto.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje a jehož vyčerpáním je podmíněna ústavní stížnost, považovat pouze přípustné dovolání. Pokud dovolání přípustné není, je posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí soudu druhého stupně (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, C. H. Beck, sv. 6, usnesení č. 30, sp. zn. I. ÚS 213/96). V daném případě dovolání přípustné nebylo a stížnost směřující proti rozsudku odvolacího soudu je proto podána po lhůtě stanovené zákonem, jinými slovy řečeno, věcně se znovu zabývat rozhodnutími soudů I. a II stupně by bylo možné pouze v případě, že by rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání bylo shledáno jako protiústavní. Tak tomu však, jak je uvedeno dále, nebylo.
Pokud jde o část ústavní stížnost, ve které stěžovatelka napadá usnesení Nejvyššího soudu ČR, dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o návrh neopodstatněný. Z konstantní judikatury Ústavního soudu ( např. II. ÚS 2/98, III. ÚS 181/95) vyplývá, že pokud Nejvyšší soud ČR žádost o připuštění dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda uvedený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je přitom nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou. Jde tedy o dovolací důvod, který svým smyslem přesahuje ten který posuzovaný případ. Zákon uděluje toto oprávnění jen výjimečné a za výslovného předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Jak bylo zjištěno, dovolací soud se v řízení předcházejícímu napadenému rozhodnutí zabýval výhradně otázkou přípustnosti dovolání (otázkou procesní), přičemž v souladu s platnou právní úpravou přezkoumal otázku přípustnosti dovolání z hlediska důvodů uplatněných stěžovatelkou, tj. dle ust. §239 odst. 1 a 2 o.s.ř., a neshledal ani vady řízení podle §237 odst. 1 o.s.ř., k nimž přihlíží z úřední povinnosti. Své závěry o nepřípustnosti dovolání pak v odůvodnění svého rozhodnutí řádně zdůvodnil.
Ústavní soud z výše uvedených příčin neshledal v projednávané věci důvod, aby z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňoval závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání.
Ústavní soud se zabýval i námitkou stěžovatelky ohledně obsazení soudu při jednání, konaném před odvolacím soudem dne 30. 9. 1998, přičemž, jak zjistil z připojeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, tento soud se skutečně uvedenou námitkou nezabýval, nicméně z objasnění poskytnutého Krajským soudem v Praze a připojeného rozvrhu práce na rok 1998 je zřejmé, že se v daném případě nejednalo o nahodilou či svévolnou změnu předsedajícího soudce, neboť důvody, které ke změně v obsazení senátu vedly, byly opodstatněné. Uvedený postup soud proto nelze hodnotit jako porušení práva chráněného čl. 38 Listiny základních práv a svobod, dle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Skutečnost, že Nejvyšší soudu ČR soud se v odůvodnění svého rozhodnutí námitkou stěžovatelky nezabýval, pak nedosahuje s ohledem na uvedené důvody takové intenzity, aby jí bylo porušeno právo na spravedlivý proces.
Vzhledem k výše konstatovaným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti pro opožděnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2000
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu