ECLI:CZ:US:2000:4.US.441.2000
sp. zn. IV. ÚS 441/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. J. T., CSc., zastoupeného JUDr. PhDr. S. B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2000, č.j. 22 Co 609/99-123 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 3. 1999, č.j. 9 C 279/98-71, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 24. 7. 2000 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2000, č.j. 22 Co 609/99-123 a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 3. 1999, č.j. 9 C 279/98-71, jimiž byla pravomocně zamítnuta jeho žaloba o uzavření dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a o vydání věci podle §126 obč. zák. Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozsudky byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody, zejména právo na spravedlivý proces, zahrnující zásadu rovnosti účastníků řízení.
Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), dospěl Ústavní soud k názoru, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona Jak vyplývá z napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze, odvolací soud nevyhověl návrhu stěžovatele na vyslovení přípustnosti dovolání, nicméně stěžovatel svým postupem vytvořil stav, kdy může využít tzv. podmíněně přípustné dovolání ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. Z podané stížnosti vyplývá, že dovolání podáno bylo. I když otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, posoudí dovolací soud, není pochyb o tom, že teprve poté, co bude vydáno rozhodnutí dovolacího soudu, vyčerpá navrhovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje. Do té doby je třeba pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou.
Každý jiný přístup by zakládal zcela nežádoucí stav, kdy vedle sebe probíhají dvě řízení, přičemž je to nikoli Ústavní soud, ale Nejvyšší soud, kterému přísluší sjednocovat judikaturu, mimo jiné tím, že rozhoduje o dovoláních. Lhůta pro podání ústavní stížnosti v takové věci, jako je věc stěžovatele, tedy může začít plynout až po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud k ní budou ústavněprávní důvody.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. 8. 2000
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj