ECLI:CZ:US:2000:4.US.457.2000
sp. zn. IV. ÚS 457/2000
Usnesení
IV. ÚS 457/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti G. J., zastoupeného JUDr. J. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, čj. 2 T 53/99-604, ze dne 21. 10. 1999, a rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 8 To 23/2000, ze dne 29. 3. 2000, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr.z., a trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b), h) tr.z. za to, že dne 26. 10. 1998, ve večerních hodinách, po předchozí vzájemné domluvě s dalším obžalovaným R. K., která zahrnovala přepadení a oloupení poškozeného v prostoru garáží poblíž ulice Za Ch. v B., se záměrem zmocnit se peněž a šperků, fyzicky napadli majitele výkupny odpadových surovin M. V. tak, že zatímco stěžovatel čekal nedaleko ve svém autě, další obžalovaní D. B. a R. K. na poškozeného zaúčtočili, srazili jej k zemi, kde jej dusili do bezvědomí, spoutali mu ruce za zády policejními pouty a poté subjektivně mylně přesvědčeni, že poškozený nežije, jej naložili do vozidla stěžovatele a odvezli k rybníku s úmyslem zbavit se těla poškozeného jeho hozením do rybníka. Zde poškozeného prohledali a odcizili mu peněženku s částkou 10.000,- Kč, šperky a klíče od bytu, a protože si uvědomili, že tělo poškozeného by mohlo vyplavat, upustili od záměru hodit je do rybníka a rozhodli se je odstranit tak, že je hodí do spalovacího kotle elektrárny v L. Obžalovaný R. K. zajistil u ostrahy této elektrárny vpuštění vozidla do objektu, kde všichni obžalovaní poškozeného naložili do výtahu, zde však během jízdy do nejvyššího patra zjistili, že poškozený není mrtev, přesto jej podle původního plánu dopravili do nejvyššího poschodí provozovaného kotle K 3, kde jej kontrolními dvířky vhodili do spalovacího prostoru kotle. Poškozený při dopadu na dno reaktorové věže utrpěl řadu těžkých a se životem neslučitelných poranění, v důsledku nichž zemřel. Obžalovaní pak odjeli zpátky do B., kde obžalovaní R. K. a D. B. prohledali byt poškozeného a odcizili příruční trezorek s částkou nejméně 24.857,70 Kč a pistoli. Stěžovatel, jak je patrno z důvodů jeho ústavní stížnosti, se domnívá, že obecné soudy porušily zásadu uvedenou v §2 odst. 5 tr.ř., neboť pečlivě neobjasnily okolnosti, svědčící ve prospěch i neprospěch stěžovatele, čímž bylo dotčeno právo na spravedlivý proces. Konkrétní pochybení orgánů činných v trestním řízení spatřuje stěžovatel v tom, že se nezabývaly mírou hlučnosti v prostoru nákladního výtahu a velikostí prostoru tohoto výtahu, kdy nesporné zjištění těchto skutečností by následně mohlo vést ke zjištění, že stěžovatel nevěděl o tom, že poškozený žije. V případě zjištění stěžovatelovy nevědomosti o této skutečnosti by mělo toto zjištění podstatný vliv na otázku jeho viny a trestu. Navrhuje proto, aby Ústavní soud vyhověl jeho ústavní stížnosti a napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 2 T 53/99, a vyžádal si vyjádření Vrchního soudu v Praze.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Vrchní soud v Praze uvádí, že důvody uvedené v ústavní stížnosti jsou opakováním obhajoby, kterou stěžovatel uplatnil již v průběhu řízení před soudem prvního stupně a v řízení před soudem odvolacím. Odvolací soud se těmito námitkami zabýval ve třetím odstavci čtvrté strany jeho rozsudku. Z obsahu stížnosti lze dovodit, že stěžovatel se domnívá, že mělo dojít k ohledání výtahu za účelem zjištění jeho velikosti a hlučnosti. K tomu vrchní soud uvádí, že provedení žádného takového důkazu stěžovatel v průběhu řízení nenavrhl. Kromě toho je ve spise založena fotodokumentace, ze které jsou prostorové poměry dostatečně patrné a dále je k dispozici výpověď spoluobžalovaného D. B., který jednoznačně uvedl, že na jeho informaci o tom, že poškozený ještě žije, spoluobžalovaný R.K. slyšel a reagoval na ni. Navíc závěr o tom, že obžalovaní byli srozuměni s tím, že poškozený žije, vyplýval i z dalších důkazů. Vrchní soud má za to, že k porušení ústavních práv stěžovatele nedošlo a navrhuje, aby Ústavní soud stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Meritum ústavní stížnosti spočívá v námitkách k průběhu důkazního řízení, kdy podle stěžovatelova názoru obecné soudy pochybily v tom, že se nezabývaly mírou hlučnosti a velikostí prostoru nákladního výtahu, a neobjasnily tak ve smyslu §2 odst. 5 tr.ř. pečlivě okolnosti svědčící v jeho prospěch, jež by mohly vést ke zjištění, že stěžovatel nevěděl o tom, že poškozený žije, kdy takové zjištění by pak mělo podstatný vliv na otázku viny a následně trestu. Jak vyplývá z připojeného spisu, stěžovatel tyto své námitky v zásadě uplatnil již v rámci své obhajoby před soudem prvního stupně (č.l. 567, 569 a 597) a v podaném odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí (č.l. 649), a to v podobě tvrzení, že nevěděl, že ve výtahu přepravovaný poškozený není mrtev, a že z důvodu značného hluku při jízdě výtahu neslyšel jak spoluobžalovaný D. B. říká, že poškozený je živý. Oba obecné soudy se těmito tvrzeními uplatněnými stěžovatelem podrobně zabývaly v odůvodnění napadených rozhodnutí, ale nepřisvědčily jim. Krajský soud v Ústí nad Labem v odůvodnění svého rozhodnutí, čj. 2 T 53/99-604, ze dne 21. 10. 1999, na s. 23 uvedl, že výpověď B. o tom, že zjistil, že poškozený žije a slovně na to upozornil K., je podporována závěry soudně lékařského znaleckého posudku. Pokud pak obžalovaný J. tvrdil, že se i v okamžiku, kdy vhazovali poškozeného do kotle, domníval, že je mrtvý, a že během cesty výtahem neslyšel žádný projev poškozeného, ani to, že během cesty na tuto skutečnost B. upozorňoval, pak krajský soud po zhodnocení všech skutečností dospěl k závěru, že obžalovaný J. nepochybně, stejně jako K., uvedené sdělení B. zaznamenal, když prostor nákladního výtahu je dost malý (asi 1 x 2 m), jak plyne z fotografií na č.l. 343, navíc po sdělení B. následovala i slovní reakce K. Soud tak uzavřel, že stěžovatel musel zaznamenat, že poškozený se hlasově projevil, a tedy, že ještě žije, a tvrzení stěžovatele o opaku hodnotil jako tvrzení účelové, vedené snahou prezentovat svou vinu společensky přijatelnějším způsobem. Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí, sp. zn. 8 To 23/2000, ze dne 29. 3. 2000, na s. 4 obdobně rekapituloval výpověď B. a konstatoval, že s ohledem na prostorové možnosti výtahu, které vyplývají z fotodokumentace, i na to, že obžalovaný B. uvedl, že své oznámení adresoval oběma zbývajícím obžalovaným, i s ohledem na to, že obžalovaný K. na jeho slova reagoval, má za vyloučené, aby obžalovaný J. neslyšel, ani co říká obžalovaný B., ani to, jak na to reaguje obžalovaný K.
Ústavní stížnost je neopodstatněná.
Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 a §125 t.ř., z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i zmíněné stěžovatelovy námitky na doplnění dokazování. Ústavnímu soudu v tomto smyslu zásadně nepřísluší provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly, ale pouze zkoumat, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv. Ze spisového materiálu Ústavní soud shledává, že ve věci bylo obecnými soudy provedeno rozsáhlé dokazování. Obecné soudy při hodnocení důkazů a rozhodování v dané trestní věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložily jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Jak již Ústavní soud podrobně uvedl výše, oba obecné soudy se stěžovatelovými námitkami vyslovenými na jeho obhajobu v průběhu řízení zabývaly a vypořádaly se s nimi, a to i z hlediska zohlednění provozních vlastností nákladního výtahu, ve kterém byl poškozený dopravován do nejvyššího patra kotle. Porušení ústavně zaručených práv stěžovatele tak Ústavní soud v daném případě neshledal. Jak plyne z nauky i obecně dostupné judikatury Ústavního soudu, obecné soudy, jako orgány činné v trestním řízení, nejsou v zásadě povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu, stěžovatel ostatně ani výslovně provedení podrobného zkoumání vlastností nákladního výtahu v řízení před obecnými soudy nenavrhl. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na uvedené neshledal v postupu obecných soudů při hodnocení důkazů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu namítaného porušení čl. 36 Listiny a závěry plynoucí z hodnocení provedeného dokazování je třeba považovat za výsledek, který je výrazem nezávislého soudního rozhodování.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 11. prosince 2000
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu