ECLI:CZ:US:2000:4.US.458.99
sp. zn. IV. ÚS 458/99
Usnesení
IV.ÚS 458/99
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti N. B., zastoupeného JUDr. J. K., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 1999, sp. zn. 28 Ca 168/98-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 17. 9. 1999 doručena ústavní stížnost, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 1999, sp. zn. 28 Ca 168/98-58. Tímto rozsudkem bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Opavě, okresního pozemkového úřadu (dále jen "pozemkový úřad"), ze dne 11. 5. 1998, čj. OPÚ/1895/92-UM/3, jímž nebyla schválena podle §9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), dohoda uzavřená dne 2. 11. 1993 mezi stěžovatelem a Státním rybářstvím Ostrava 2, s.p., o vydání nemovitostí v dohodě blíže specifikovaných, a zároveň podle §9 odst. 3 byla předmětná restituční věc vrácena pozemkovému úřadu k rozhodnutí ve věci, tedy o vlastnictví předmětných nemovitostí. V podrobném odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje s právními závěry ve věci doposud rozhodujících orgánů vyslovenými v napadeném rozhodnutí, podle nichž stěžovatel nesplňuje znaky tzv. další oprávněné osoby ve smyslu §4 odst. 2 zákona o půdě.
Za procesní situace, kdy stěžovatel ústavní stížností brojí proti pravomocnému rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž bylo v rámci správního soudnictví pravomocně rozhodnuto o potvrzení rozhodnutí pozemkového úřadu o neschválení dohody o vydání věci a věc vrácena pozemkovému úřadu k rozhodnutí ve věci, se Ústavní soud s přihlédnutím k §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny podané procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, zabýval otázkou, zda lze za poslední procesní prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, považovat ústavní stížností napadené rozhodnutí. Ústavní soud je toho názoru, že konstrukce kontroly zákonnosti rozhodnutí pozemkového úřadu o neschválení dohody o vydání nemovitostí vyplývající z §9 odst. 3 ve spoj. s 9 odst. 6 zákona o půdě, je sice konstrukcí specifickou, podle níž v řízení o opravném prostředku, směřujícím proti rozhodnutí pozemkového úřadu o neschválení dohody v rámci správního soudnictví, za situace, kdy soud rovněž neschválí dohodu o vydání, se restituční věc vrací k rozhodnutí pozemkovému úřadu ve věci samé, tj. k rozhodnutí o vlastnictví podle §9 odst. 4 zákona o půdě. Ač podle názoru Ústavního soudu této zákonné konstrukci zcela neodpovídá znění výroku rozhodnutí soudu, podle něhož "se potvrzuje rozhodnutí pozemkového úřadu", když §9 odst. 3 zákona o půdě výslovně stanoví, že věc se k rozhodnutí ve věci vrátí za situace, kdy "ani soud dohodu neschválí", nemůže tato připomínka ke znění výroku ústavní stížností napadeného rozsudku změnit nic na tom, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížností napadené rozhodnutí není zjevně konečným rozhodnutím v restituční věci stěžovatele. Soudní ochrana je stěžovateli v rámci dalšího řízení zaručena tím, že proti rozhodnutí pozemkového úřadu podle §9 odst. 4 zákona o půdě, jímž nyní pozemkový úřad rozhodne, a to ať ve prospěch nebo v neprospěch stěžovatele o vlastnictví ve vztahu k restitučně požadovaným nemovitostem, je podle §9 odst. 6 zákona o půdě možno podat opravný prostředek k soudu. Za této situace musela proto být ústavní stížnost stěžovatele podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnuta jako nepřípustná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2000
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj