ECLI:CZ:US:2000:4.US.460.99
sp. zn. IV. ÚS 460/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti P. M., zastoupeného JUDr. V. H., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 1999, sp. zn. 8 To 83/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 17. 9. 1999, doplněným podáním ze dne 2. 11. 1999, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 1999, sp. zn. 8 To 83/99, kterým byla zamítnuta odvolání stěžovatele a krajského státního zástupce v Hradci Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 5. 1999, č.j. 1 T 38/99-380, jímž byl stěžovatel uznán vinným pod bodem 1.) trestnými činy ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák a pod body 2.) a 3.) dvojnásobným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák., §222 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na osm roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Porušení spatřuje především v nesprávném hodnocení důkazů obecnými soudy, jež bylo dle jeho názoru důsledkem bezdůvodně dlouhodobého vyšetřování tvrzené trestné činnosti, v rozporu s ust. §2 odst. 4, 5 a 6, §157 odst. 1 a §164 odst. 2 tr. řádu. Uvedl, že v období do června 1995 do února 1997 nebyly prováděny úkony ve vyšetřování, což ovlivnilo i pravdivost a správnost výpovědí svědků vyslýchaných až v roce 1998 a řádné zjištění skutkového děje. Dále vyjádřil nesouhlas s tím, že Vrchní soud v Praze neakceptoval výpovědi svědků označených v odvolání stěžovatele ze dne 7. 6. 1999.
Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v ústavní stížnosti je namítána bezdůvodná dlouhodobost vyšetřování a nesprávné hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Pokud jde o hodnocení důkazů, odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu ve spojení s odůvodněním jeho napadeného rozsudku a vyjádřil přesvědčení, že v těchto rozhodnutích se oba soudy pečlivě zabývaly obhajobou stěžovatele, kterou v podstatě znovu uplatňuje v ústavní stížnosti. Dále uvedl, že délku vyšetřování nemůže bez předložení prvostupňového spisu posoudit. Domnívá se, že došlo-li k určitým průtahům v přípravném řízení, jež patrně vyústily ve výměnu vyšetřovatele krajským státním zástupcem, nelze tuto skutečnost považovat za takový zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, jež by měla za následek porušení čl. 8 odst. 2 Listiny. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou zamítl.
Vrchní státní zastupitelství v Praze se svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí, jakož i obsahu shromážděných podkladů pro rozhodnutí, Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Ústavní stížnost je v podstatě nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Z tohoto pohledu jeví se Ústavnímu soudu stěžovatelovo tvrzení o porušení čl. 8 odst. 2 Listiny jako zjevně neopodstatněné. V té části ústavní stížnosti, která směřuje vůči průtahům v přípravném řízení, se pak zjevně jedná o návrh podaný opožděně.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu