ECLI:CZ:US:2000:4.US.470.98
sp. zn. IV. ÚS 470/98
Usnesení
IV. ÚS 470/98
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti D.B., zastoupené JUDr. V.Š., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 10. 1998, sp. 22 Cdo 92/98, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 6. 1997, sp. zn. 15 Co 28/97, a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 31. 10. 1996, sp. zn. 5 C 283/85, za účasti Okresního soudu v Klatovech, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou ústavní stížností, Ústavnímu soudu došlou dne 11. 11. 1998 (poštovní přepravě předanou dne 10. 11. 1998), domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, a to s odvoláním na porušení základních práv, chráněných čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Uvedenými rozhodnutími bylo vypořádáno bezpodílové spoluvlastnictví stěžovatelky a jejího bývalého manžela, a to způsobem, jak bude dále uvedeno. V důvodech své ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že tato její věc nebyla spravedlivě projednána, neboť rozsudky Okresního soudu v Klatovech ze dne 4. 12.1989 a 14. 10. 1994, byly nemovitosti přikazovány do vlastnictví žalobce bez jakéhokoliv zřetele na to, že stěžovatelka provedla investice do nemovitosti, které později byly ohodnoceny částkou 461.240,- Kč, dále byl proveden podle ní nesprávný dotaz ze strany soudu I. stupně na Č., o stanovení výše dluhu stavební půjčky účastníků, nebyl odstraněn rozpor mezi zprávami Č., když ze strany soudu byl učiněn dotaz na splácení celkové půjčky bez ohraničení právní moci rozsudku o rozvodu manželství, přičemž závěry soudu I. stupně, týkající se nesplacené půjčky, převzal i soud odvolací se zdůvodněním, že účastníci již dva roky před zánikem manželství společně nehospodařili, a toto tvrzení nebylo doloženo žádným podkladem. Poukazuje dále na to, že v těchto prvých dvou rozsudcích nebyl brán zřetel na nezletilé děti účastníků a jejich zájem, z toho důvodu také stěžovatelka podávala opravné prostředky a teprve na základě právního názoru odvolacího soudu, vysloveného v jeho usnesení ze dne 14. 8. 1995, soud I. stupně začal zvažovat, zda by nemovitosti mohla nabýt do výlučného vlastnictví stěžovatelka. Při výpočtu částky na vyrovnání podílu však ze strany tohoto soudu i soudu odvolacího nebylo podle ní postupováno spravedlivě, byl proveden chybný výpočet ve vztahu k nemovitostem, když soudy vycházely z hodnoty nemovitosti ve vyšší částce, tj. v částce 1,686.230,- Kč, se zdůvodněním, že po rozvodu manželství účastníků nemovitost výhradně užívala stěžovatelka, a tudíž opotřebení nemovitosti, ke kterému došlo po rozvodu manželství, nelze přičítat k tíži žalobce. Toto tvrzení podle stěžovatelky nelze považovat za spravedlivé, neboť oceňování nemovitostí bylo prováděno k stavu právní moci rozvodu účastníků a s ohledem na provedené investice ze strany stěžovatelky byla provedena kolaudace stavby rodinného domu v roce 1992. Nebyl vzat zřetel na investice stěžovatelky z jejích výlučných finančních prostředků do stavby rodinného domu, a to přesto, že stěžovatelkou byly předkládány listinné doklady. Dále stěžovatelka tvrdí, že její věc nebyla projednána v přiměřené lhůtě, neboť již po roce 1990 byl vypracován znalecký posudek ze strany znalce Ř., ke kterému neměli účastníci výhrady, a tehdejší ocenění nemovitosti činilo 490.000,- Kč, což odpovídalo hodnotě nemovitosti. Prodlužováním soudního řízení došlo k poškození stěžovatelky v důsledku opakovaného oceňování nemovitosti s ohledem na novelizace vyhlášky o oceňování nemovitostí. Konkrétně poukazuje také na to, že ze strany Okresního soudu v Klatovech nebyl v termínu zaslán spis k vypracování znaleckých posudků, např. Ing. M., a znalci N. K průtahům řízení došlo podle jejího názoru proto, že ze strany soudů nebylo postupováno nestranně, když do vlastnictví žalobce byly přikazovány věci bez ocenění a v předchozích rozsudcích byla žalobci stanovena lhůta k vyplacení podílu ve dvou splátkách, na druhé straně napadenými rozsudky stěžovatelce byla stanovena povinnost vyplatit finanční částku na vyrovnání podílu do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem připojeného spisu Okresního soudu v Klatovech, sp. zn. 5 C 283/85, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Při posuzování otázky spravedlivého projednání věci zaměřil Ústavní soud svou pozornost nejprve k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.
Z obsahu připojeného spisu plyne, že Nejvyšší soud ČR rozhodoval ústavní stížností napadeným rozhodnutím o dovolání stěžovatelky směřujícímu proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 15 Co 28/97, ze dne 25. 6. 1997, jímž tento soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 31. 10. 1996, sp. zn. 5 C 283/85, kterým bylo vypořádáno B. účastníků tak, že movité věci uvedené pod položkami 1 až 48 bodu I výrokové části jeho rozsudku a nemovitost - rodinný dům se stavebním pozemkem - vše v celkové hodnotě 1,763.847,- Kč, byly přikázány do vlastnictví stěžovatelky, jejímu bývalému manželovi - v řízení před obecnými soudy žalobci - přikázal věci označené pod položkami 1 až 12 bodu II výroku v hodnotě 17.850,- Kč. Výrokem pod bodem III uvedeného rozsudku pak byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání podílů částku 926.502,50 Kč, výrokem pod bodem IV bylo oběma účastníkům uloženo zaplatit zůstatek půjčky u Č., a to žalobce v částce 141.527,30 Kč a stěžovatelka v částce 47.000,- Kč. žalobci pak bylo uloženo pod bodem V, aby zaplatil zůstatek půjčky poskytnuté účastníkům u O., ve výši 14.850,- Kč, a pro případ splatnosti stabilizačního příspěvku na stavbu bylo stanoveno pod bodem VI, aby každý u účastníků zaplatil na tento příspěvek částku Kč 12.500,-, zbývajícími body výroku bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a povinnosti zaplatit soudní poplatek.
Dovolací soud po zjištění, že předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 a 239 odst. 1 a 2 o.s.ř. nebyly dány, stěžovatelka sama je ani netvrdila, dospěl k závěru, že přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. V důvodech svého rozhodnutí Nejvyšší soud ČR nejprve zdůraznil, že stěžovatelka dovoláním nenapadla výrok rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu, ale pouze potud, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně ve výrocích pod body III, IV, a VIII. Přípustnost dovolání je přitom třeba zkoumat v mezích daných dovoláním, tj. ve vztahu potvrzujícího rozsudku k těm z výroku rozsudku soudu I. stupně, s nimiž dovolatel nesouhlasí a jejichž potvrzení odvolacím soudem nepovažuje za správné. S odkazem na judikaturu dovolacích soudů v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR citovanou, pak dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že i v případě dovolání proti potvrzujícímu rozsudku v tom rozsahu, ve kterém jím byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen v určitých výrocích, platí, že ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. o tom, kdy není dovolací soud vázán rozsahem dovolacích návrhů, se v dovolacím řízení použije jen tehdy, je-li takové dovolání shledáno přípustným a důvodným. V dané věci pak odvolací soud vydal dvě usnesení, jimiž rušil předcházející rozsudky soudu I. stupně. Důvodem prvého zrušujícího usnesení ze dne 6. 2. 1991, sp. zn. 9 Co 142/90, byla nutnost doplnění řízení dalšími důkazy ve vztahu k půjčce účastníků u Č. Odvolací soud v tomto usnesení neučinil žádný právní závěr, pouze nařídil další dokazování. Závěr soudu I. stupně o tom, že se odpůrkyni nepodařilo prokázat poskytnutí půjčky ve výši 320.000,- Kč jejími rodiči účastníkům, shledal odvolací soud za opodstatněný. V dalším zrušujícím usnesení ze dne 14. 8. 1995, sp. zn. 12 Co 1298/95, odvolací soud rovněž vyslovil potřebu doplnění dokazování soudem I. stupně, a zopakoval, že tento soud nepochybil, když dovodil, že stěžovatelce se v řízení nezdařil důkaz o existenci společného dluhu účastníků vůči jejím rodičům. Ve vztahu ke společné stavební půjčce u spořitelny odvolací soud považoval za potřebné ověření dalších skutečností, právní názor v tomto směru nevyslovil. Pouze ve vztahu k otázce, kterému z účastníků přikázat do výlučného vlastnictví rodinný domek se stavebním pozemkem, určitý právní názor vyjádřil. Odvolací soud ve svých usneseních, jimiž rušil předchozí rozsudky soudu I. stupně, tedy ve vztahu k právním vztahům, jichž se tyto výroky dotýkají, nevyslovil právní názor, popřípadě soud I. stupně ohledně nich nerozhodl jinak, než v předchozích zrušených rozsudcích, právní závěry o půjčce účastníkům ve výši 320.000,- Kč, mající dopad na výrok o částce, kterou je stěžovatelka povinna zaplatit žalobci na vyrovnání podílu zůstaly nezměněny, takže z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně ve výrocích pod body III a IV, nelze opřít ani o ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně ve výroku pod bodem VIII, který má povahu usnesení, nemůže být dána, protože to ustanovení §238 a o.s.ř. neumožňuje. Uvedené závěry dovolacího soudu vycházejí ze zjištění, která odpovídají obsahu spisu, a za tohoto stavu nelze Nejvyššímu soudu ČR, který postupoval v souladu s procesními předpisy, upravujícími dovolací řízení, ničeho vytknout ani z pohledu Ústavního soudu. Je tedy třeba uzavřít, že ústavní stížnost je v části namítající nespravedlivé projednání věci v poměru k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů] a v důsledku tohoto závěru pak v poměru k předchozím rozhodnutím opožděně podaná [§43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona].
Pokud jde o druhou námitku stěžovatelky, týkající se nepřiměřené délky trvání řízení, pak za uvedeného stavu, kdy její námitky směřující proti způsobu rozhodnutí obecných soudů nebyly, jak shora uvedeno, Ústavním soudem shledány opodstatněnými, a řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví bylo již pravomocně skončeno, pak přesto, že k tomu došlo teprve po více než 12 letech, nemůže být tato skutečnost sama o sobě, s ohledem na možnosti, které Ústavnímu soudu dává zákon č. 182/1993 Sb., důvodem pro zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí. Se stěžovatelkou by bylo možno souhlasit v tom, že k celkové délce trvání řízení přispěl i fakt, že v průběhu řízení jeden z ustanovených znalců Ing. M., podal znalecký posudek o ceně nemovitosti po uplynutí více než jednoho roku (z toho však po dobu půl roku byl, jak soudu doložil, práce neschopen) a soud měl učinit příslušná opatření, neboť na něm spočívá povinnost dbát o to, aby každý, jemuž v řízení přísluší určitá úloha, učinil vše pro to, aby se předešlo zbytečným průtahům, jinak však, pokud jde o námitky délky řízení se týkající, je možno odkázat na hodnocení, které Ústavní soud již vyjádřil ve svém usnesení, sp. zn. III. ÚS 39/96, ze dne 10. 4. 1996, jímž jako zjevně neopodstatněnou odmítl ústavní stížnost stěžovatelky, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. 12 Nc 54/95, kterým bylo rozhodnuto, že soudkyně Okresního soudu v Klatovech předmětnou věc stěžovatelky - vypořádání B., účastníků - rozhodující, není vyloučena z projednávání a rozhodování této věci, přičemž stěžovatelka podjatost této soudkyně vyvozovala mimo jiné i z toho, že řízení bylo poznamenáno průtahy, podle jejího názoru působených touto soudkyní. Tehdy Ústavní soud mj. konstatoval, že účastníci řízení vedou před obecným soudem mezi sebou úporný spor nejen co do rozsahu majetku spadajícího pod režim bezpodílového spoluvlastnictví manželů, ale především a zejména o způsob jeho vypořádání, přičemž podle tehdejšího procesního stavu byla jádrem sporu otázka, komu z bývalých manželů má být při vypořádání přikázána do výlučného vlastnictví nemovitost, a z toho pak plynuly otázky další, jako zápočty osobních vnosů bývalých manželů do společného majetku a jejich výše. Stanoviska účastníků řízení byla výrazně protichůdná a řízení samo bylo zatíženo rozsáhlými námitkami a přednesy účastníků, včetně těch, které se vztahovaly k do té doby podaným znaleckým posudkům. Tuto situaci tehdy Ústavní soud hodnotil tak, že v takto skutkově rozsáhlé komplikované a rozporuplné materii lze jen s krajními obtížemi dospět k přiměřeným skutkovým zjištěním a závěrům, a jestliže stěžovatelka za této situace vytýkala obecným soudům průtahy v řízení, přehlížela mimo okolnosti již vznášené i četnost vlastních opravných prostředků, a to i do rozhodnutí netýkajících se samotného merita věci, k jejichž využití byla samozřejmě oprávněná, nicméně i jejich důsledkem bylo oddalování konečné rozhodnutí ve věci.
Při vědomí kritérií, z nichž je třeba při posuzování přiměřenosti soudního řízení vycházet, tj. složitost případu, jednání stěžovatele i orgánů věc projednávajících, pak k uvedenému hodnocení Ústavní soud nyní dále dodává, že celkovou délku řízení ovlivnilo i to, že jednání soudu byla odročována mnohdy z důvodů postupně vznášených návrhů na doplnění dokazování také ze strany stěžovatelky, a v počátcích řízení zejména tím, že stěžovatelka opakovaně a vždy bezúspěšně namítala podjatost soudu a žádala o přikázání věci soudu jinému. Konečně pak celkovou dobu trvání řízení ovlivnil i fakt, že v průběhu doby následující po zahájení řízení byl předpis o cenách nemovitostí mnohokrát měněn, přitom soudy tento stav musely respektovat a spornou nemovitost, spadající do B. účastníků, oceňovat opakovaně, vždy se zřetelem k nové, ke dni rozhodování platné, právní úpravě. S výhradou již uvedenou, týkající se délky doby zpracování jednoho ze znaleckých posudků (ani v tom případě však soud nebyl zcela nečinný, neboť jeho podání opakovně urgoval), však řízení před obecnými soudy nelze hodnotit jako řízení, které by bylo zatíženo neodůvodněnými průtahy či nečinností ze strany soudů.
Z uvedených důvodů bylo o ústavní stížnosti stěžovatelky rozhodnuto tak, jak je ve výroku tohoto rozhodnutí uvedeno [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu