ECLI:CZ:US:2000:4.US.48.2000
sp. zn. IV. ÚS 48/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti T., a.s., zastoupené JUDr. V. V., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 10. 1999, č.j. 23 Cdo 1798/99-193, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 24. 1. 2000 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 10. 1999, č.j. 23 Cdo 1798/99-193, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto její dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 1998, č.j. 16 Co 328/98-174, na základě něhož jí jako straně žalované byla pravomocně uložena povinnost uzavřít s vedlejšími účastníky (žalobci) dohodu o vydání specifikovaného pozemku v k.ú. M.
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a že současně byla porušena ústavní práva zakotvená v čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava"). Porušení spatřuje v tom, že jak napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR, tak i jemu předcházející rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 1998, č.j. 2 Cdon 55/97-167, kterým bylo vyhověno dovolání vedlejších účastníků, vydala jedna a táž soudkyně resp. předsedkyně senátu, tj. JUDr. I. . Stěžovatelka je přesvědčena, že jmenovaná soudkyně byla vyloučena z projednávání a rozhodování věci z důvodu podjatosti, neboť dle jejího názoru je logické, že stejná osoba soudce nebude nepodjatě rozhodovat o stejné věci jinak, než předtím, resp. že by měla jiný právní názor, než dříve u předcházejícího rozhodnutí, a že tudíž udělá vše pro to, aby její dřívější právní názor platil i nadále. Závěrem uvedla, že o jejím dovolání měl rozhodovat jiný senát, resp. jiný nezávislý a nepodjatý soudce Nejvyššího soudu ČR a pouze za tohoto stavu by bylo zachováno její právo na řádnou soudní ochranu.
Předsedkyně senátu č. 23 Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti připomněla, že Nejvyšší soud ČR rozhoduje v senátech a tudíž byla pouze jedním ze tří soudců, kteří rozhodovali o dovoláních ve věci stěžovatelky. Přikázání dané věci k rozhodnutí senátu č. 23 poté, když rozhodl již o předchozím dovolání v této věci, vyplývá z rozvrhu práce. V této souvislosti zmínila nález Ústavního soudu ze dne 21. ledna 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98. Dále uvedla, že účastníky řízení, resp. jejich zástupce, nezná, k předmětné věci osobní vztah nemá a necítila se být proto vyloučena z projednávání a rozhodování věci. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný, odvolací soud jím byl v dané věci vázán a bylo by s podivem, kdyby následné kontinuální rozhodnutí dovolacího soudu bylo postaveno na právním názoru zcela odlišném. Závěrem vyjádřila nesouhlas s namítaným zásahem do ústavních práv a uvedla, že na přítomnosti při ústním jednání netrvá.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 18 C 217/91, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrh s ní spojený je třeba odmítnout a to z následujících důvodů.
Ústavní soud se především neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že bylo zasaženo do jejích ústavních práv již tím, že napadené usnesení vydala jedna a táž předsedkyně senátu. Jak vyplývá z ust. §36c o.s.ř., Nejvyšší soud ČR jedná a rozhoduje v senátech, nikoliv předsedou senátu. Který konkrétní senát ve věci rozhoduje, určuje rozvrh práce. Předseda senátu může ve věcech příslušejících senátu provádět jen takové úkony, jimiž se nerozhoduje ve věci (§36d odst. 1 o.s.ř.). Nelze akceptovat argumentaci, že do ústavně zaručených práv stěžovatelky bylo zasaženo tím, že o dovolání stěžovatelky rozhodovala stejná předsedkyně senátu, která již dříve ve stejné věci rozhodovala o dovolání vedlejšího účastníka. Z důvodu účasti na rozhodování jsou u soudu vyššího stupně vyloučeni pouze ti soudci, kteří rozhodovali věc u soudu nižšího stupně (§14 odst. 2 o.s.ř.). V daném kontextu je navíc třeba poukázat na skutečnost, že jedním z úkolů Nejvyššího soudu ČR je zajišťovat jednotnost rozhodování obecných soudů.
Protože z ústavní stížnosti již dále nevyplynulo nic, co by projednávanou věc posunulo do ústavní roviny, Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. 5. 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu